Na Sibiři věří ve sněžného člověka. Je to spíš duchovní bytost, vypráví autor knihy Po stopách lidojeda

Jaký je zážitek sedět sám u ohně v noční Tajze?

Je to směs strachu a zároveň něčeho příjemného, protože nebudu lhát, že když jsem sám v lese v Tajze, kde desítky a stovky kilometrů okolo nikdo není, že bych se nebál nebo se cítil komfortně. Tak to není, ale zároveň je v tom něco nádherného, člověk je sám s přírodou, řekou, která teče kolem. Je to hluboký zážitek, který je ale složitější, není jenom pozitivní nebo negativní, ale kombinací emocí.

A když tam tak sedíte a víte, že může přijít lesní člověk, je to dobrá nebo špatná zpráva?

Obálka knihy Po stopách lidojeda|foto:Nakladatelství Dauphin

To je otázka, na kterou se snažím odpovědět. Na jednu stranu bych byl rád, kdyby se nějaké to dobré stvoření ukázalo, přišlo, a potvrdilo příběhy, které se tam vypráví. Ale zároveň představa, že přijde to špatné stvoření, není příjemná. Je otázka, co od toho očekávat.

A co mi udělá dobré stvoření, když přijde?

Nemusí se ani ukázat, podle toho, co mi vyprávěli místní domorodci, může nám třeba ukázat, kde je lovná zvěř. Lesní člověk se může ozvat odněkud výstřelem, věří, že nás směřuje tam, kde je los, nebo nějaká lovná zvěř.

A když přijde Menk, lidojed, sežere mě?

Mohl by se to stát, lidé to popisovali jako stres, dlouho chodili na lov, pak se začali bát, měli pocit, že je někdo pronásleduje. Říkali mi, že není dobré, když někdo ten pocit má, aby se otáčel.

A viděl ho někdo?

Čtěte také

Horní Mustang je díky věčně modré obloze a barevně oblečeným lidem velmi fotogenický, popisuje cestovatel

Je otázka, co si pod tím představit. Ve velké části míst, kde jsem se pohyboval, paralelně existuje víra ve sněžného člověka. Představy se prolínají, sněžný člověk i Menk mohou být spíše nějaká duchovní bytost z nějakého světa duchů, nebo se může jednat o živočicha z našeho světa, kterého můžeme vidět, můžeme se s ním setkat.

Jak blízko se etnolog musí dostat k jednotlivým etnikům, aby mu vůbec něco takového vyprávěli? Jak dlouho s nimi musí být, aby se na tyhle historky dostalo?

Lidé se od sebe liší. Jsou lidé, kteří jsou vstřícní, nemají problém hovořit o takových věcech, na druhou stranu část lidí je mlčenlivější, zahloubaná do sebe, a tam bohužel jako jeden z otvíracích elementů slouží alkohol. Člověk, který byl mlčenlivý, začne vyprávět.

Když se bavíme o etnikách, které žijí na Sibiři a které jste dvacet let mapoval – jak jim vstoupil do života tržní kapitalismus? A zejména těžařské společnosti, které dneska doslova drancují Sibiř?

Čtěte také

Lubomír Smatana dobyl nejvyšší vrchol Sibiře: Nejtěžší bylo překonat pohraniční stráž

Drasticky. Ale je potřeba říct, že to bylo ještě v hlubokých dobách komunismu. Co se týče Mansů, tam asi největším problémem byla těžba dřeva, území z velké části splundrovali, pralesy, které tam byly, z velké části vykáceli. Co se týče Chantů, lesních Něnců, tak tam byla těžba ropy a plynu, které také probíhala už v 60. letech. V 90. letech přišel útlum, byla krize, pak se to začalo zvyšovat. Takže pokračovala špatná situace.

Už jste se smířil s tím, že se hned tak na Sibiř nevrátíte? Máte tam rozdělanou práci?

Určitě, měl jsem tam spoustu míst, spoustu lidí, se kterými jsem chtěl pokračovat, nebo místa, která jsem si zamiloval a těšil jsem se, že tam budu trávit víc a víc času. A stal se přesný opak. Že bych s tím byl vyrovnaný, tak to nejsem. Jsem z toho smutný.

Co všechno Tomáš Boukal zažil na Sibiři i v Severní Americe? Poslechněte si celý rozhovor.