Kéž by se do řek vrátila bohatost života. Vliv mám jako učitel sice malý, ale hluboký, přemítá Vladimír Kořen

Vladimír Kořen se ponořil do řeky zázraků, která se táhne celým jeho životem jako leitmotiv, a napsal knihu se stejnojmenným titulem. Řekla bych, že ta řeka je u tebe další klíčové slovo, po ryzosti. Kdy ses poprvé dostal k řece?

Jako malý kluk, s tatínkem a s maminkou. Posadili mě na čistou pláž řeky Ohře a to je nejkrásnější chvíle, která se mi pořád vrací. Fotografii, kterou tam pořídili, mám založenou v šuplíku úplně nahoře.

Díky tomu, co udělali, jsem se dotkl přírody, dotkl jsem se takové té ryzí řeky: ještě trošku divoké, takové, která má své porodnice pro rybičky, které jsme tam s taťkou, maminkou a posléze i s bráškou pozorovali.

Čtěte také

Lidé mokřady vnímali jako líhniště komárů, přitom jde o obrovskou zásobárnu vody, zdůrazňuje ekoložka

Řeknu vám, že po 50 letech, kdy ty ostrůvky z oblázků už nejsou, vím, že v kulisách mého života jsme přišli o něco nesmírně vzácného: že je ta řeka trošku spoutanější, bez naděje pro říční život. A to je smutné.

Můžu citovat, když jsme u těch ryb? „Přejedu očima po jiskřivých vlnách proudů a přes řasami zamotanou vodu, která umí tvořit mihotání stínů na písčitém dně. A vidím, co jsem dosud neviděl: ohromné ryby se klepou o dno, vytvářejí vlastním tělem jamky v jemném písku, obklopují je tři čtyři menší rybky, které se k nim tisknou. Voda se vlní, mohutné ocasní ploutve stříkají vodu do slunce. V oblaku rozvířeného písku se promíchávají jiskry a mlíčí. Rozhlížím se a ryb jsou tady stovky.“ Kolik ti bylo?

To je rybí trdliště pod Doksanským mostem a bylo mi nějakých čtrnáct patnáct. Musím říct, že když se člověk dokáže dívat pod hladinu a vidí tohle, zažívá nádherné opojení. To je jeden ze zázraků, které jsem v životě měl možnost vidět. Bohužel to tam dopadlo trochu jiným způsobem.

Na tom místě se ještě před dvěma třemi sty lety třeli lososi, bylo to jedno z velkých lososích trdlišť. Ty ryby byly metrové a byly jich tam desetitisíce. To jsou obrázky, které naše civilizace už nevnímá – nemáme na ně pozornost a přišli jsme o ně. Je to nesmírná škoda. Strašně bych si přál, aby se to do českých řek zase někdy vrátilo.

Pro ČT jsem natáčela seriál Magické hlubiny, kde jsme se tomu věnovali, a potkala jsem řadu ichtyologů, biologů a skvělé vodohospodáře, kteří se právě o tuto věc snaží – takže vím, že z druhé strany se tlačí nějaký proud. Máš enviromentální žal?

Já mám naději. Nechci podléhat žalu. Myslím si, že člověk by měl být realista a neměl by mít ani růžové, ani černé brýle. Máme se snažit dělat to, na co stačíme.

Čtěte také

Zažil jsem environmentální žal. Mluvil jsem s lesníkem i psycholožkou, teď měním zlozvyky za dobrozvyky, říká Tomáš Klus

Myslím si, že spousta lidí to má podobně. A v přírodě není nikdo sám. To není moje věta, to jsem teď viděl Problém tří těles – nádherné sci-fi a věta, ze které mě zamrazilo: V přírodě není nikdo sám.

Říkal jsi, že se snažíš nemít ani černé, ani růžové vidění světa. V knížce vlastně píšeš, že to, co televizní divák nikdy neuvidí, když se podívá na moderátora Zázraků přírody, je tvůj obdiv k antickým myslitelům. A další věta zní: „Jak moc se trápím nad tím, že ideály myslitelů nejsme jako civilizace schopni promítnout do našich kroků. Jak by bylo dobře.“

Musí to na tebe doléhat a teď mi tady říkáš: všichni se uklidníme, příroda je nádherná, pořád je to dobrý. Ale v nějakou chvíli tě to musí žrát. A ještě když jsi byl starostou Říčan a dělo se tam v rámci kanalizace něco, s čím ses musel vypořádat, tak tě to muselo sežrat úplně...

No, žere mě to, bolí to. A nejhorší je vědomí velikosti civilizace. Ve třídě, kde je 25 dětí, říkám: „Myslíte si, že záleží na každém z vás?“

Otázka viny a jedno plastové víčko: Mnozí si teď dělají srandu z toho, že musí být u lahve, ale když člověk zná přírodu, zná dokumenty o tom, jak zachraňují buřňáky na druhém konci planety Země, protože oni ta víčka nosí mláďatům do hnízda v domnění, že je to potrava, a tím je vlastně zabíjejí.

Čtěte také

Děti zajímá, kam svět spěje. Vzdělávání o klimatu ale závisí na jednotlivých učitelích

Nás je ve třídě pětadvacet – čtyřiadvacet dětí to pochopí a jedno z nich to víčko prostě zahodí, je mu to úplně ukradené. Když to promítneme do civilizace, která má několik miliard lidí, tak jedno procento, nebo i desetina procenta znamená desítky a stovky milionů lidí, kteří odpovědnost nemají a můžou způsobit velkou kalamitu.

A to ještě nemluvím o velkých firmách, které když se zbaví toho plastového odpadu do moře, tak získají oproti ostatním konkurenční výhodu, protože se jej zbaví velmi levně. Naši přírodu, planetu, ale zásadním způsobem ovlivní.

Máš pocit, že jako učitel můžeš udělat víc, než jsi udělal jako starosta Říčan, když jsi 10 let starostoval?

Já hledám. Každá pozice člověka – jako moderátora, jako učitele, jako starosty nebo spisovatele – má nějakou výhodu, nějaká pro a proti. Ve škole je zásah malý, co se počtu týká, ale zase může být hluboký, co se týče vlivu, protože s těmi dětmi člověk tráví neuvěřitelného času.

Starosta má moc rozhodovat, může nasměrovat peníze nějakým konkrétním směrem, může klást důraz na to, že nechce, aby splašky tekly přímo do potoka. Spisovatel může zase pracovat se slovy, moderátor může něco ukázat. Snažím se. Nevím, jestli to dopadá, ale věřím, že ano.

Čtěte také

Na prožívání ztráty lesa se dětí nikdo neptá. Uvědomují si roli sucha a člověka, říká psycholožka Klocová

Mně se líbí, jak se vztah k přírodě i k řece prolíná celou knížkou. Mluvil jsi o vrbě, u které jsi četl Sókrata, Platóna a které ses svěřoval. A oni ti ji pokáceli. To byla taková síla, že jsi o tom musel napsat?

To bolelo. To normálně bolelo. Ale příroda je mocnější, než si myslíme. Když se na to člověk podívá z šikovného úhlu pohledu a ví, že z toho pahýlu, ze kterého se ta vrba snaží znovu zachránit, může vzít větvičku, nechat ji zakořenit a odnést ji domů, kde je v bezpečí, tak si najde řešení.

Holt to už není ten strom, ke kterému máte hluboký, dlouholetý vztah, ale je to pořád ta vrba, stejná genetická informace. A nesete si ten symbol třeba s sebou dál životem.

Takže ty sis tu vrbu nařízkoval a rozsadil?

No a na břehu řeky Ohře už jsou těch vrb desítky. Ještě je dobré vědět, že ten strom toho vegetativního rozmnožování využívá, že to je jeho konkurenční výhoda oproti ostatním stromům.

To, co my vidíme, že ji bobr ohryže, to je miliony let ověřený vztah, protože ta vrba má v kůře látky, které bobra lákají, obzvlášť na jaře, aby ta vrba byla ohryzána. Ona obrazí – a bobr tím, že přesune větev na svoji hráz, šikovně šíří její genetickou informaci dál.

Jaké vzpomínky Vladimíra Kořena dodnes rozpláčou a proč je vůbec důležité plakat? Poslechněte si celý rozhovor.