Zažila jsem kousek opravdového života, vypráví paddleboardistka. Vyrazila i na Yukon

13. květen 2024

Monika Klemšová má za sebou tisíce kilometrů po českých přehradách, jezerech, řekách, byla i ve Skandinávii a podnikla výpravu na kanadské řeky Yukon a Big Salmon River. Paddleboarding objevila  v roce 2018. „Víceméně nedopatřením jsem si pořídila první paddleboard nevalné kvality, ale užili jsme si spoustu radosti a srandy se synem, pak i s dcerou. Začali jsme kratšími výlety a strašně se nám to líbilo,“ popisuje autorka knihy Na paddleboardu za snem.

Popište mi nějakou hezkou scénu z vašeho putování se synem na řece Yukon…

Tak to bylo chvílema trošku složité. Zhruba z poloviny jezdím na vodu sama, což je úžasné, na druhou stranu je úžasné, když se tam člověk vypraví s člověkem, kterého má rád a kterému věří. A když se to povede a vypravíte se tam s vlastním dítětem, tak je to bomba – ale i ohromné riziko. Syn měl trošku zdravotní potíže, doktor řekl, že mu to na operovanou nohu pomůže, jenže byly chvíle, kdy jsem trnula hrůzou.

Čtěte také

Někde jsme třeba na řece Big Salmon přenášeli naše prkna a batohy a viděla jsem, že ho to strašně bolí. A teď jste nějakých 350 kilometrů od místa, kde se můžete dostat k nějaké silnici, sehnat dopravu nebo stopa. Takže jsem se trápila, měla jsme strach.

Pak jsme tam potkali medvědici, kterou jsme vyrušili s mláďaty. Ta na nás vyběhala, stála ne břehu, stavěla se na zadní a řvala na nás. To jsem nemyslela na nic jiného než na to, že jsem měla o kluka strach. Bylo to takový zážitek, že jsem svolávala všechny svaté a modlila se, aby to dopadlo.

Jaké to je, když si holka po padesátce vyrazí někam sama?

Záleží na tom, jak je kdo založený. Někdo by se trápil. Já se netrápím, protože jsem vyrostla na samotě, takže v 18 jsem pochopila, že být někde sám v přírodě je něco úžasného. Takže nemám problém být někde sama.

Zůstat pár týdnů někde sám je, jako když si vykoupete duši, a ještě ji vezmete rejžákem.
Monika Klemšová

Naopak po desítkách let, kdy člověka drásá život a lidi okolo, tak si uvědomí, že to je bomba, zůstat pár týdnů někde sám. Teprve po pár týdnech se člověk přepne do nějakého režimu – je to jako když si vykoupete duši, a ještě ji vezmete rejžákem.

Jste ve věku, kdy ženy obvykle neutíkají, nepořádají vzpoury – naopak chtějí mít trochu klidu…

Snila jsem pořád o tom, vypravit se na dlouhou cestu, třeba na dva měsíce. Také jsem měla od sezení za počítačem zdravotní potíže. Takže to bylo ze zdravotních důvodů. A také si uvědomuji, jak je můj čas strašně moc drahocenný, pokud chci nějaké věci podniknout. A je to třeba jenom o tom, že si stoupnu na prkno, protože mi to dělá dobře na páteř, někam dlouho pojedu, budu koukat kolem sebe, rovnat si v hlavě myšlenky a zažívat opravdový život.

Novináři se vás často ptají, kolik kilometrů denně jste upádlovala, ale mě spíše zajímá, co jste viděla, koho jste potkala a co vám to dalo?

Viděla jsem opravdový svět, zažila jsem kousek opravdového života – saháte rukama na balvany, co čouhají z vody, jsou krásně teploučké. Kolikrát pod rukama cítím šutry, skály, co lezou z vody ve Skandinávii. Hledám si tam svobodu, přírodu, řád, který nikdy nepředčí výmysly za drahé peníze.

Kilometry jsou důležité, pokud si plánuji cestu a potřebuji odhadnout, jak dlouho mi to bude trvat. Mám takový klíč – 15 kilometrů denně po rovné vodě, v tom mám zahrnuté špatné počasí, vítr, kdy na vodu nepolezu, protože se mám ráda a nechci problémy. Tím dopočítám, jak dlouho mi to bude trvat a jak dlouho si v práci musím vzít neplacené volno.

Čtěte také

Když je člověk v místech, kde jezdí lodě, můžete se podívat na nějakou aplikaci?

Z toho mám respekt, občas někde čtu, že se někdo nevyhnul lodi. Někteří lidé i na kajacích, lodičkách nebo paddleboardech čekají, že se jim budou vyhýbat. To prostě ne, je potřeba mít respekt ke zvířatům, dalším lidem a k velkým lodím. Člověk si musí uvědomit, že je maličký a že z velkých lodí ho třeba nemusejí vidět. Musí být opatrný, dobře odhadovat, jak rychle je schopen i s ohledem na počasí se na vodě přemístit.

Čeho se bojíte na cestách?

Nebojím se cesty jako takové, nebojím se vody. Bojím se, když mám někoho s sebou. Je to o nervy, pořád se strachujete. Sebe máte pod kontrolou, ale když jedete s někým, tak se bojíte o něj. Na poslední cestě jsem asi byla trošku otravná. Je to jako na horách a skalách  zodpovědnost za parťáky je strašná, fakt to není legrace a je to těžké. 

Co všechno si vzít s sebou na paddleboardovou výpravu? A jaké další cesty Monika Klemšová plánuje? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná , prh

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.