Na dva měsíce jsem onemocněl, návrat byl boj, říká plavecký rekordman Matěj Zábojník. Zvládá i informatiku

29. srpen 2022

Do stanice Radiožurnál Sport přijal pozvání finalista posledního mistrovství Evropy v plavání Matěj Zábojník. V pořadu Na síti, který moderuje Andrea Sestini Hlaváčková, probrali nejen to, proč si Matěj vybral za sport právě plavání, ale i jak se dá dvoufázový trénink v bazénu skloubit s náročným studiem informatiky. Jak vypadá jeho běžný tréninkový den? Užíval si bouřlivou atmosféru na šampionátu v Římě? Dejte si celý rozhovor s českým rekordmanem na trati 200 metrů prsa.

Posledním z vrcholů vaší sezony bylo mistrovství Evropy v Římě, kde jste dosáhl rekordu a doplaval pro 11. místo. Jak jste byl s výkonem spokojený?

Na začátku sezony jsem čekal možná o něco málo lepší výsledky, pak se sezona lehce zkomplikovala a snažil jsem se na mistrovství Evropy připravit nejlépe a to se povedlo. Určitě jsem spokojený.

Čím přesně se cesta zkomplikovala?

V půlce dubna jsem vážně onemocněl a na dva měsíce vypadl z tréninku. Návrat nebyl vůbec snadný.

To je v aerobním sportu, jako je plavání, asi velký problém, ne?

Samotné dvouměsíční volno není tak hrozné, ale když do toho měsíc a půl berete antibiotika, tak vás to sundá. Návrat jsem zezačátku nezvládal, bylo to náročné, nemohl jsem plavání vůbec udýchat. Byl to boj.

Co bylo větším úspěchem - zaplavané finále na 200 metrů, nebo osobní rekord na 100 metrů?

Určitě to bude finále, protože na dvoustovku se specializuji. Osobák a český rekord na stovce ale vždycky potěší a indikuje dobrou formu.

Cítil jste, než jste do Říma odjížděl, že jste dobře připravený?

Ano, věřil jsem si. Když jsem ale přijel do Říma, tak po té cestě už to tak slavné nebylo a docela jsem se obával, že to nebude ono. Nakonec si to sedlo a bylo to dobré.

Co bylo po cestě jinak?

Mám docela problém vejít se do letadla. Cesta byla dlouhá, různé přejezdy na hotel, byl jsem unavený, špatně jsem se vyspal a ve vodě to nebylo úplně ono.

V Římě se dařilo i Kristýně Horské, která doplavala na 7. místě. Bylo tam něco, co bylo pro vás Čechy pozitivní, že se dařilo oběma?

Těžko říct, ale v Římě je opravdu hezký bazén. Nikdy jsem ani nebyl na hezčím bazénu, byla skvělá atmosféra, protože byly konečně zaplněné tribuny. Není to sice fotbal, ale bylo asi sedm tisíc lidí, což je na plavání opravdu dost. Asi to bylo skvělou atmosférou a tím, že jsme se dobře připravili.

Matěj Zábojník

Zažil jste své první finále v padesátimetrovém bazénu. Loni v Kazani jste byl ve finále také, ale to byla pětadvacítka. Jaké tam jsou rozdíly?

Padesátka je mnohem prestižnější, protože se na něm plave na olympiádě. Všechny úspěchy na padesátce mají pro většinu plavců větší váhu.

Ve kterém trénujete?

V Brně v bazénu za Lužánkami, tam trávím většinu času a tam je padesátka. Pražáci to mají horší, padesátky tady sice jsou, ale je tam boj s dráhami a veřejností, takže co se týče padesátek, tak mám lepší možnosti. Je potřeba to ale střídat, protože na pětadvacítce se musí také trénovat a občas mám problém nějakou najít.

Slyšela jsem, že rozdíl je i v teplotě vody, když se plave na venkovním bazénu, je to tak?

Vliv hraje počasí. V Římě se to střídalo, jeden den pršelo, pak bylo horko a je těžší se na ten závod připravit, aby člověk neprochladl. Mně bylo dost vedro, což taky není ideální. Může i pršet, hodně svítit slunce.

A to se vnímá i pod vodou?

Já plavu prsa, takže se pořád nadechuju dopředu a hlavu mám nad vodou. Slunce nebo déšť nevnímám, ale někomu to nemusí dělat dobře.

Za jakého počasí se závod na otevřeném bazénu přerušuje?

Asi bouřka, když začne hřmít nebo létají blesky, tak se závody přeruší. Za deště se normálně závodí, ale za bouřky se nesmí.

Říkal jste, že v Římě bylo až sedm tisíc fanoušků. Jak se za takové kulisy plavalo?

Bylo to úplně jiné, hlavně na startu, to byl opravdu zážitek. V semifinále a finále jsem měl to štěstí plavat s domácími závodníky a když nastupoval Ital, tak se to rozbouřilo. Měl jsem úplně husí kůži, to jsem zažil poprvé.

Jací byli italští fanoušci vůči ostatním plavcům?

Fandili všem. Nestalo se, že by závodník nastupoval a nedostal potlesk. Byl to samozřejmě rozdíl, ale podporovali všechny.

Po 24 letech jste loni překonal rekord svého spolurodáka ze Zlína Daniela Málka. Ten byl v roce 2000 pátý na olympiádě, když jste se narodil. Jaký to je pocit?

Abych to upřesnil. Já ho sice překonal, ale měsíc přede mnou už oddílový kolega, takže dlouholetý rekord překonal on. Za měsíc jsem to pak překonal já. Byl to skvělý pocit, protože to byla další meta v plavání a když jsem překonal ten první na dvoustovce prsa, tak jsem měl obrovskou radost.

Vyrůstal jste v Málkových šlépějích, když jste ze stejného města?

To bych neřekl. Když jsem byl malý, tak jsem byl v plaveckém klubu Zlín, ovšem ten se pak rozdělil na kluby dva a já přešel do toho nového. Byli jsme tedy v rozdílných klubech, takže společnou zkušenost nemáme. Známe se, pozdravíme se, ale žádný větší kontakt tam není.

Proč zrovna disciplína prsa?

Asi mi nejvíce šla. Začínal jsem na znaku a prsou, to mě nejvíc bavilo, ale taky mi to nejvíc šlo, když jsem byl malej.

Je tam nějaký fyzický předpoklad, který by třeba odhadl trenér?

Asi se z postavy dá usoudit, že bude člověk spíš na sprinty nebo delší tratě, ale že by to byl vyloženě styl, co se dát podle postavy předurčit, to si nemyslím.

O plavcích se říká, že umí „jen“ plavat. Proč to tak je?

Asi to tak bude, protože někteří nejsou ani schopní chytit balon, nebo něčím hodit. Není to můj případ, vždycky jsem dělal víc sportů a některé mi docela šly. Něco na tom ale určitě bude.

Čtěte také

Jaké sporty?

Začínal jsem s fotbalem, ten mě moc nebavil. Pak jsem hrál chvíli florbal, basketbal, nějaký triatlon a jezdil jsem na kole. Zkusil jsem toho docela dost, ale plavání mě bavilo úplně nejvíc.

Kdy přišla specializace, že to bude jen plavání?

Když jsem šel asi do čtvrté třídy na základní škole, tak jsem šel na sportovní školu do plavecké třídy. To už jsem se orientoval jen na plavání, ale dělal jsem i triatlon a další věci. Na střední škole už jsem se ale soustředil jen na plavání.

Proč zrovna plavání ze všech těch sportů. Bylo to proto, že vám tak šlo?

Troufnu si říct, že proto, že jsem v tom byl dobrý.

Jak vypadá váš běžný tréninkový den?

Je docela rozdíl v tom, jak jsem to měl ve Zlíně na střední škole a teď, když jsem na vysoké škole v Brně. Ve Zlíně to bylo trochu jednodušší, nebylo těch fází tolik. Každý den jsme plavali, pak něco na suchu, třeba v posilovně, nebo jóga. Hodně na suchu. V Brně už jsou tréninky dvakrát denně ve vodě a cvičení. Je to mnohem náročnější ten trénink, ale je to samozřejmě potřeba.

Když zmiňujete změnu tréninku, tak jak moc se mění za poslední roky v plavání technika?

U kraulu a znaku to moc vidět nejde. Nejsou to razantní změny, ale před pár lety se u prsou změnil styl výjezdu, kdy šlo o načasování delfínového kopu a zátahu. Zrychlilo to prsa, byť to byla nepatrná změna. Nemyslím si ale jinak, že by se stala nějaká zásadní změna.

Takovou změnu udělá plavec, nebo jak to vznikne?

U prsou byl problém, že plavci zneužívali delfínových kopů po startu. Nevím ani proč to vzniklo, ale změnila se pravidla, asi aby se nepodvádělo.

A co plavky? Dovedete si představit, že byste skočil do bazénu v nějakých obyčejných?

Představit si to dovedu, jeden závod jsem v tréninkových plavkách odplaval, ale je to v té vodě cítit.

Čtěte také

Jak často plavky měníte?

Plavky musí být schválené od plavecké federace, abychom nepoužívali nic zakázaného. Mám každý rok nové, na větší a důležitější závody si beru nové a nepoužité.

V roce 2024 vám bude necelých 24 let, pro plavce asi ideální věk. Je pro vás velký sen dostat se na olympiádu do Paříže?

Samozřejmě. Je to sen každého sportovce. Je to dlouhodobější cíl, ale je to docela blízko. Už v březnu příštího roku začíná kvalifikace, takže už se na to soustředím.

Je tedy jedno, jak se vám povede do března?

Je tam kvalifikační období, které trvá asi rok. Jsou vybrané soutěže a počítají se časy. Je jedno, kde to zaplavu, ale musí to být na schválených závodech a v nominačním období.

Od března se musíte dostat na jaké výsledky?

Musím posunout svůj osobní rekord o sedm desetin na dvě stě metrů, což je olympijský limit a můj cíl. Mám už vytipované nějaké závody, kam se budu chystat.

Kde to bude?

Na mezinárodním utkání ve Stockholmu, tam už jsem byl dva roky po sobě a dařilo se mi. To bude v dubnu a to bude můj první pokus o zaplavání limitu.

Čím to bylo, že se vám tam dařilo?

Sedí mi tam bazén. Je rychlý, dobře osvětlený, není tam tma a lépe se mi tam závodí. Prostě mi to tam sedí.

Vy jste se začal prosazovat hlavně loni, kde přišel ten zlom?

Paradoxně mi pomohla covidová sezona, protože se nezávodilo, ale jen trénovalo. Měl jsem čas se zlepšovat, nerozhodily mě špatné výsledky na závodech a na konci roku 2020 jsem byl na závodech a posunul si osobní rekord. Pak jsem si řekl, že to jde správným směrem a mám na to, abych něco ukázal. V dubnu 2021 jsem zaplaval limit na mistrovství Evropy a to mě nakoplo. Od té doby mě víc baví trénovat, zlepšovat se a věřím, že se mi to podaří dotáhnout až na olympiádu.

Trénujete v Brně, ale nebyla by pro přípravu lepší Praha?

To záleží. Když jsem šel do Brna, tak jsem se rozhodoval kvůli škole. Nevěděl jsem, jak mi plavání na vysoké škole půjde, takže jsem se rozhodl pro Brno, kde studuji informatiku na Masarykově univerzitě. Sedli jsme si s trenérem a mám tam i poměrně dobrou skupinu.

Jak těžké je skloubit profesionální sport se studiem informatiky?

Je to hodně těžké. Myslel jsem, že to budu zvládat, ale nejsem excelentní student, co by sbíral áčka a béčka. Spíš jsem ten student, co školou proplouvá a snaží se jí dokončit. Není to žádná sláva.

Proč vás napadla zrovna informatika?

Vždycky mě bavily počítače, když jsem byl menší, tak jsem na nich hrál hry. Bavilo mě to, tak jsem si řekl, že to zkusím a uvidíme. Nakonec jsem se tam udržel a doufám, že to úspěšně dokončím.

Jaká je vaše vize, co byste chtěl po kariéře dělat?

To ještě úplně nevím, samozřejmě je to spojené s informatikou, ale co konkrétně, to nevím.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport

Související