Kajakář Josef Dostál: Před mladými vlčáky budu přední místa bránit klidně až do olympiády v Brisbane

Josefe, vrátil jste se z nevydařeného mistrovství Evropy v Mnichově. Co se stalo na pětikilometrové trati?

Bohužel pětikilometrový závod se mi vůbec nepovedl. Start byl naplánovaný na sobotu, ale minutu před ním přišla obrovská bouřka, proto pořadatelé přeložili závod o den později. Když už jsem se hezky rozjel, tak mi při čtvrtém záběru prasklo pádlo v listu. Nemohl jsem tak závod dokončit.

Je to chyba materiálu?

V tomhle případě to bylo stářím materiálu. Ta žerď na pádle je stará deset let, což je úplný extrém na kajakářské pádlo. Listy byly asi tři roky staré, což také není úplně dobrý. Únava materiálu se projevila, dostal na frak loni na olympiádě, kde bylo pořád sluníčko a vlhko. Mohlo to v mikroprasklinách trochu nahnít, každopádně teď to nevydrželo tu největší sílu, kterou tomu po startu dáváme. 

V Mnichově jste vynechal start na nejsilnějších disciplínách kvůli koncentraci na čtyřkajak. Proč?

Bylo to z důvodu, že příští rok se vyjíždí na olympijské hry z mistrovství světa, které bude v Duisburgu. Chtěli jsme proto vyzkoušet posádku, která by jela rychle. Rozhodl jsem se soustředit na čtyřkajak, aby se zajelo co nejlépe a ukázalo se něco směrem k příštímu roku. Rozjížďku jsme zajeli obstojně, pak proběhla asi nešťastná výměna a semifinálový závod se nám vůbec nepovedl. Pro mě to tak vypadá, že dva starty na mistrovství Evropy a oba nepovedené.

Na evropský šampionát zapomeneme. Naopak jaké bylo mistrovství světa v kanadském Halifaxu?

Úspěšné. Já se úplně nespokojím s málem, nejel jsem tam jenom pětistovku, ale i kilometr, kde jsem skončil "až" pátý. Byly tam faktory, kvůli kterým nešlo jet o moc lépe. Hlavně finále kilometru bylo jen hodinu po závodě na pět set metrů. Jsem zvyklý na to, že mezi finálovými jízdami mám alespoň den pauzu. Co se týká samotné Kanady, tak oproti celé české reprezentaci jsme tam s novým trenérem odletěli už o týden dříve. Potřeboval jsem si zvyknout na pětihodinový časový posun a seznámit se s místní vodou, což nakonec plusové body přineslo. Závodiště bylo uprostřed města, všechno fungovalo bezvadně. Závodili jsme na jezeře, které bylo dlouhé přesně kilometr. Člověk vystartoval na jednom břehu a končil na druhém. Skoro to bylo na tenistky, aby člověk hned vyběhl. 

Zmiňoval jste krátkou pauzu mezi závodními starty. V čem je to nejsložitější?

Ještě je paradoxní, že si pro mě po pětistovce přišla dopingová kontrola. Chodil se mnou komisař, který mě neustále hlídal. To jsou ale pravidla, která platí pro všechny stejně. Jinak jsem člověk, který dokáže zapnout "killer mód" na jeden závod, kde vymlátím všechno, co ve mně je. To se ale prostě během hodiny nedá zpátky načerpat síly. Jsem asi jako včela, jednou a dost.  

Andrea Sestini Hlaváčková ve studiu s kajakářem Josefem Dostálem|foto:Anna Duchková, Český rozhlas

Startovali na kilometru i kluci, kteří měli za sebou i pětistovku?

Byl tam jeden kluk, který je ale jiné nátury než já. Nedokáže podat jeden extrémní výkon, ale submaximálních výkonů zvládne hned několik. Letos na světovém poháru v jeden den získal čtyři zlaté medaile, což je neuvěřitelné. Úplně běžné ty kombinace nejsou. 

Před úspěšným MS v Halifaxu jste dlouho laboroval s nemocí. Přesto, jaká byla očekávání před vrcholem sezony?

Po olympiádě v Tokiu jsem si dal delší pauzu, protože jsem si chtěl od kanoistiky po deseti letech trénování a závodění odpočinout. Nebyl to úplně půl rok netrénování, občas jsem si zašel do fitka nebo na vodu. Společně jsme začali trénovat 1. ledna. V únoru jsem chytil covid, což mě taky na nějakou dobu odrovnalo. V dubnu po návratu ze soustředění v Americe jsem dostal ošklivou chřipajznu. Ty starty v letošní sezoně taky nebyly ideální, přece jen finále C se mě do téhle doby nikdy netýkalo. Přišla i změna trenéra, docela jsme si sedli a na světě to vyústilo. Před šampionátem jsme si říkali, že kdyby to bylo na pětistovce do třetího místa a na kiláku do šestého místa, tak budeme spokojení. Nakonec se podařilo pětistovku vyhrát a na kilometru skončit pátý. Očekávání, které jsem si nasadil, se splnila.      

Po deseti letech jste skončil u trenéra Karla Leštiny a nyní vás vede kouč Pavel Davídek. Jak moc překvapivá změna to byla?

Ke změně se schylovalo. Cítil jsem, že potřebuji změnu v trénování, jezdit něco jinak. Přece jen jezdit deset let ten samý plán pořád dokola už se po lidské stránce nedá zvládnout. Jinak trénování pod Karlem Leštinou bylo perfektní, za společné léta mu děkuji. Na druhou stranu jsem potřeboval změnu, což se úplně nesetkalo s pochopením. Domluvili jsme se s dlouholetým parťákem Pavlem Davídkem, který mě dobře zná a trochu více se orientuje ve sportovní psychologii. U mě totiž platí, že když jsem spokojený a mám radost, tak toho dokážu na tréninku udělat mnohem více. To na mě aplikoval v posledních dvou měsících, tak tu zásluhu na zisku titulu mistra světa tam určitě má.

Pavel Davídek je i fyzioterapeut, využíváte ho i v tomto ohledu?

Zas tolik věcí jsme neměnili. V rozjeté sezoně nejdou dělat úplné kotrmelce. Pár cvičení jsme zařadili, což se projevilo i v mém postoji a technice, což chválil i náš polský konzultant. Je pravdou, že Pavel Davídek má vystudovaný doktorát, o tyhle věci se hodně zajímá a je to člověk na správném místě. 

Ve vašem sportu se závodí v singlkajaku, doublekajaku a čtyřkajaku. V čem jsou největší rozdíly?

Pravdou je, že lidí, co mají medaile ze singlu, double a čtyřkajaku není moc. Singl je o tom, jak je daný člověk šikovný a ten závod stojí jenom na něm. V ostatních dvou kategoriích jde hlavně o souhru. Rozdíl tam není takový, jako třeba na pozicích v lodi. Když je člověk "háček", tak my říkáme, že ten závod maluje, určuje tempo a ti zadáci se snaží trefit přesně do záběru. Je důležité zabrat největší silou ve stejný čas a mít i stejný výhoz pádla z vody. Vypadá to, že pracujeme pouze rukama, ale hodně nás ovlivňují záda, kde jsou největší svaly a funguje tam velká rotace. 

Z olympijských her jste přivezl zatím čtyři medaile, ale žádnou zlatou. Kde k tomu bylo nejblíž?

Na singlkajaku v Rio de Janeiru. Tam to byl o kousek, udělal jsem jednu chybu, o které vím. Španěl, který vyhrál, jel na vlně vedle mě. Jezero nebylo úplně čisté, byly tam chaluhy, které jsem viděl a musel jsem tak jet blíž k jeho dráze. Tím jsem mu poskytl vlnu dřív než by přišla normálně. On si na ní hezky sednul, pět set metrů odpočinul a nastoupil k takovému finiši, s kterým nakonec vyhrál. Hned po dojezdu jsem byl hodně nešťastný, ale po pár sekundách jsem si uvědomil, že druhé místo na olympiádě není zas tak špatné.   

Můžete srovnat vaše ambice na jednotlivých olympijských startech?

Do Londýna jsem byl vůbec rád, že tam jedu. Finálový závod nebyl úplně podařený, také tam nebylo daleko od celkového vítězství, nakonec to bylo až třetí místo. Tenkrát v devatenácti letech jsem z toho byl nadšený. V Riu i v Tokiu jsem si věřil, že bych to mohl vyhrát. Bohužel v ten den se nesešlo všechno, jak mělo. 

Jak moc se na výkonu v Tokiu podepsalo to, že se závod o rok odložil?

Ještě, že tak. Rok předtím jsem na konci sezony chytil boreliózu. Musel bych to jet s boreliózou, což by bylo hodně nešťastné.  

Čtěte také

Kvalifikační cesta do Tokia byla daleko těžší než samotný olympijský závod, vzpomíná rychlostní kanoista Radek Šlouf

V Tokiu jste s Radkem Šloufem odjeli medailový závod, kde on jel se zlomeným pádlem. Jak se to vůbec může stát?

Nebylo úplně zlomené, jako teď na Evropě. V Tokiu bylo nalomené a stačil jeden ostřejší záběr a prasklo. Radek je staromilec, zjistil to už před finále. On třeba jezdí na lodi, která se už deset let nevyrábí. S tím pádlem je to stejný případ. Nechtěl to měnit a před startem nejdůležitějšího závodu se to muselo všechno sejít. Mě to před startem neřekl, ale já vím, že kdyby jel s jiným pádlem, tak to třetí místo neuděláme.  

Mile mě překvapila ambice, že Josef Dostál plánuje startovat i na olympiádě v roce 2032. Platí to stále?

Dělal jsem si trošku legraci z toho, že jsem v Tokiu půlil kariéru. Cítím se trošku starší, když mě ti mladí vlčáci na závodech koušou a chtějí dobýt ty přední místa. To musím bránit. Do Paříže bych se rád podíval, stejně tak jako Los Angeles, protože jezdíme často na soustředění do San Diega, což není vůbec daleko. Navíc v rychlostní kanoistice máme takový syndrom zkracování tratí. Čekám až se stane pětistovka olympijskou distancí. Jestli mi jí dají do Los Angeles i Brisbane, tak to nevidím jinak než, že budu muset pořád pádlovat. 

Do kolika let je běžné se profesionálně věnovat rychlostní kanoistice? 

Spousta kluků končí kolem třiceti let. To jsou ale ti, kteří se na to vrhli, ale na ty nejvyšší příčky nedosáhli. Na druhou stranu jsou tam výjimky, kdy třeba Erik Vlček závodí i když je mu čtyřicetdva let. Tyhle lidé působí jako vzor.

Moc hezky na veřejnosti mluvíte o přítelkyni Anežce Paloudové. Čím to je, že se ve sportu tak podporujete?

Je to chemií mezi námi. Anežka je radostný, milý a cílevědomý člověk, což jsou ctnosti, které se mi hodně líbí. Občas se tím i nakazím. Přešla ze sjezdu na divoké vodě do rychlosti a začala se tím sportovním polem prodírat kupředu. Navíc se všude směje, je takové sluníčko, pošle pusu a mává do kamery, tak jí všichni poznávají. Každý rok se zlepšuje a po snad dvaceti letech byla jako první Češka ve finále mistrovství Evropy a v olympijské disciplíně obsadila sedmé místo, což je obrovský úspěch. 

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas