Přetahuji se jen s vodou a sám se sebou, říká mistr světa Přindiš. Konkurence ho nutí, aby šel na maximum

Dvě zlaté medaile už máte z mistrovství Evropy a teď jste konečně získal i zlatou na světovém šampionátu. Je to ve vodním slalomu velký rozdíl?

Ani tolik ne, co se týče konkurence, protože světová špička je tvořená hlavně Evropou. Na mistrovství světa se tam pak přidá pár zahraničních závodníků z Austrálie, Ameriky, Brazílie, Číny a Japonska. Teď bylo docela kuriózní, že se ve finále mistrovství světa představili Číňan s Japoncem a byli mezi nejlepšími deseti, což bylo pro všechny obrovské překvapení, ale zasloužili si to. Mistrovství Evropy je hodně podobné, ale je to vnímané hodně jinak než vítězství na mistrovství světa.

Jak náročný byl šampionát v Augsburgu?

Když to hodnotím zpětně, tak skoro vůbec. Ve slalomu jsem odjel čtyři jízdy, jednu týmovou a tři individuální a všechny byly čisté, bez zaváhání a bez chyby. Proplul jsem tím hrozně hezky, cítil jsem se dobře a jelo to. Jediné, čeho jsem se bál, abych neměl smůlu na vodu, protože ta trať je strašně zrádná, jedna z nejtěžších tratí na čtení vody. A druhá věc byli diváci, protože bylo vyprodáno, přes osm tisíc diváků a to je pro nás obrovská kulisa. V Troji máme maximálně čtyři tisíce, takže toho jsem se trochu bál, protože to bylo něco. Povedlo se mi to ale odfiltrovat, asi mi pomohla i němčina, kterou neumím a komentátoři mluvili v němčině, takže bylo super, že jsem na startu pořádně nevěděl, kdo jak zajel. To byla nakonec asi velká výhoda.

Mohou vás diváci rušit, i když jste na vodě?

Ano, je to tak. Ta trať je strašně specifická, protože ji budovali asi před 50 lety, tak je uzoučká a diváci jsou metr a půl od kraje. Neměli jsme ani koridor, abychom si ji prošli. Den předtím jsem si říkal, že se ani nebudu moct na ni podívat, protože tam už ráno bylo tolik lidí, že jsem se tam nedostal. Ráno jsem se pak snažil izolovat i od toho prostředí a byl to obrovský hukot. Během závodního dne už jsem to tolik nevnímal, protože už se snažím jen soustředit na sebe. V neděli jsem si to ale chtěl užít, a tak jsem šel mezi diváky a fandil našim závodníkům a byl to neskutečný zážitek, protože oni fandili všem. Podporovali samozřejmě domácí, to byl neskutečný hukot, ale fandili i těm zahraničním a bylo to hrozně hezké.

K vysněné zlaté medaili jste se dostal po roční spolupráci s Jiřím Prskavcem starším. Kdo vás vlastně během kariéry celou dobu trénoval?

Měl jsem vlastně jen tři trenéry, to není zase tak moc. Můj táta mě vedl až do 24 let, ale pak jsme cítili, že jsme narazili na limit naší spolupráce. V tréninkové skupině jsem zůstal sám a neměl jsem se s kým srovnávat. Pak jsem se dohodl na spolupráci s Miloslavem Říhou a přešel jsem do skupiny, kde trénoval Vavřinec Hradilek. Všichni jsme tam trénovali osm let a začalo se mi dařit. Měl jsem první medaile na mistrovství Evropy, na Světovém poháru a dalo mi to hrozně moc. V té době jsem začal sport dělat víc profesionálně, protože jsem přestal studovat, dodělal jsem inženýra a začal se tomu věnovat a dávat tomu víc času. Tréninky byly tvrdší a hrozně mě to bavilo a to se pak ukázalo. Přišla nějaká zranění, ale pořád to krásně šlapalo. Poslední rok, co trénuji s Jirkou starším i mladším a s Ondrou Tunkou, tak tvoříme jinou skupinu, jsme na tom výkonnostně podobně, nemusíme se nikomu uzpůsobovat, jedeme těžší trati a krásně to šlape.

To je možná ve vašem sportu taková rarita, že trénují tři úspěšní sportovci pod jedním trenérem. Čím to je?

Je to tím sportem, ale třeba oproti tenisu nejdu s nikým na kurt a nemusím se přetahovat o každý míček. Já se přetahuji jen s vodou a sám se sebou. Ten druhej je na břehu a nemůže mi nijak uškodit, a když je na konci rychlejší nebo pomalejší, tak je to výsledek jeho snahy. V tomhle je ta vodácká komunita opravdu dobře nastavená a kdo tohle chápe, tak nemůže být na nikoho naštvaný, když je rychlejší. Já jsem na startu, jedu si svoji jízdu a v cíli pak vidím, kdo vyhrál.

Není to paradox, když vás trénuje Jiří Prskavec starší, vy jedete finálovou jízdu s jeho synem Jirkou, ale vyhrajete vy? Není tam cítit z jeho strany zklamání?

Nevypadal zklamaně, ani jeden, ani druhej. Malý Jířa vypadal zklamaně, ale jak ho znám, tak to bylo spíš z jízdy, protože nepředvedl, co chtěl. To je tak vždycky a mám to v podstatě stejně. Když jsem dojel do cíle, tak jsem podvědomě věděl, že medaile to bude, a byl jsem hrozně nadšenej, že jsem dokázal sjet nejdůležitější jízdu ve finále, těch 90 vteřin. To mi přineslo pocit nadšení a pak to gradovalo s posunem vzhůru. Byl jsem pyšnej, že jsem dokázal všechny jízdy odjet dobře a vím, že Jířa to má stejně. Myslím si, že ho nemrzí, že jsem vyhrál já. Četl jsem s ním pak nějaký rozhovor a i před závody říkal, že mu nebude vadit, když bude za mnou, a to jen potvrzuje, jak to funguje.

Jak moc vnímáte to, že vám v kariéře chybí olympijská zkušenost?

Byl jsem se podívat v Londýně, přímo jsem byl na závodě, kde Vavřinec Hradilek získal stříbro. Atmosféra byla neskutečná a hrozně se mi to líbilo. Pak jsme si to večer užili i v českém domě. Do Ria i do Tokia jsem udělal maximum, abych se tam dostal, ale paradoxně jsem měl do Ria blíže než do Tokia, což mě mrzelo. Teď mám nakročeno hezky, abych se o účast na olympiádu popral, ale mám v cestě aktuálně toho nejlepšího na světě a kdybych byl v jiném státě, bylo by to lehčí. Teď musím porazit toho, který tu olympiádu naposled vyhrál a mohl se tam vůbec dostal. Laťka se zvedá, ale musíme dělat všichni maximum, abychom si to vyjeli, a beru to tak, že to pro mě není meta, které když nedosáhnu, tak to bude špatně. I kdybych už žádné úspěchy nepřidal, tak si myslím, že moje kariéra nebyla tak špatná.

Proč se ale mistrovi světa i Evropy nepodařilo stále na olympiádu dostat?

Protože máme bohužel jen jedno účastnické místo pro stát. My si to místo musíme vybojovat. Máme třeba jen dvacet míst pro celý svět a dvacet států může poslat své nejlepší závodníky. Rok předtím musíme na mistrovství světa být do určitého místa, abychom vůbec to místo měli. Pak se v české interní nominaci jede o to jediné místo mezi námi. Není to jen o mně a o Jířovi, ale je tu spoustu kluků, kterým je 20 let a za rok za dva udělají obrovský pokrok a bůhví, kdo tam nakonec pojede. Je to těžké, ale tahle konkurence vodní slalom hrozně posouvá. Je to kruté, třeba se na olympiádu nikdy nepodívám, ale tahle motivace mě tlačí a tlačila hodně let do práce, abych šel na maximum.

Čtěte také

Na tomhle výsledku mají zásluhu všichni okolo mě, radoval se mistr světa ve vodním slalomu Vít Přindiš

Jak to vypadá s kvalifikací na olympiádu v Paříži 2024? Kdy to začne být aktuální?

Nejsou ještě daná pravidla, ale vypadá to, že se ta naše interní nominace rozjede v průběhu příštího roku na velkých závodech. Nevím podrobnosti, ale hlavní klíč bude příští rok na mistrovství světa v Londýně, kde je účastnické místo a v roce 2024 ho pak potvrdit. První důležitý krok je být v týmu na příští rok.

Na světovém šampionátu v Augsburgu se objevila nová disciplína kajak-kros neboli extrémní kajak atd. Co na to říkáte?

Je to úplně jednoduše obdoba skikrosu nebo snowboardkrosu, jako dělá třeba Eva Samková. Jsou čtyři závodníci pospolu na plastových lodích, které jsou odolnější. Start je z rampy, asi tři metry ve vzduchu, padáme do vody a rozjíždíme se na trať, kde jsou nafukovací branky a my se je snažíme co nejlépe projet. Je to kontaktní a nesmí se ohrozit druhý závodník. Ten sport není nový, vyvinul se před pár lety, když se jezdil na řekách. Posledních pár let ho zařadilo do programu a loni byl zařazen na olympijské hry do Paříže. Všichni to začali brát vážně, protože je to druhá šance na medaili. Vypadá to tak, že kdo pojede reprezentovat ve slalomu, tak bude mít dvě šance na medaili. Holky i kluci. Teoreticky by vodní slalomáři mohli přivézt šest medailí. Disciplína je hodně na náhodu, ne tolik o jízdě, ale o tom, co dělají ostatní závodníci. Já jsem si skoro z každého závodu něco odnesl, nebylo to nic vážného, ale bolí to. Snažím se to jezdit, získávat zkušenosti, ale hlavně se snažím být opatrný a nepřivézt si zranění, aby mě to nevyřadilo z mistrovství světa. Nejsem typ, který se potřebuje na vodě prát. Tohle je spíš o hrubé síle a to není úplně můj šálek čaje.

Je tam opravdu v průběhu jízdy zařazen „eskymák“?

Ano, je a je to hrozná blbost. Nechápu, proč bych měl eskymovat, když to nepotřebuju. Je to většinou úplně k ničemu, po padesáti metrech musí všichni eskymovat, pak jsou branky a organizátoři se to snaží udělat těžké. Mně to přijde zbytečné, ale možná se to divákům líbí.

Jak běžně mohou na reprezentanty fanoušci narazit v pražské Troji?

Je to jednoduché, trénujeme pořád v devět ráno a ve tři odpoledne. Když nejsme na závodech nebo na soustředění, tak jsme na 99 procent v Troji. Máme tam rezervovanou trať, aby tam nebyl nikdo jiný, a jezdíme tak hodinu. Je to intenzivní, moc se nestojí a máme tam dost lidí, kteří se chodí dívat. Dají si třeba něco u stánku a koukají na nás.

Čtěte také

Jak funguje spolupráce dvou skvělých vodních slalomářů Jiřího Prskavce a Víta Přindiše?

A co když je venku zima? Kam se přesouváte?

Pro tělo to moc dobré není, navíc je to dost depka se převlékat do zimy. Někdy je to dobré, když mrzne, ale když jsou plískanice, tak je to hodně nepříjemné. Poslední roky se jezdilo hodně do Austrálie, do Sydney, kde byla v roce 2000 olympiáda a je tam výborná trať. Kvůli covidu se tam ale nesmělo jet, takže jsme hledali alternativy a jedna z nich byla francouzský ostrov Reunión v Indickém oceánu. Francouzi tam mají svoji tréninkovou trať, byl jsem tam letos poprvé a je to krásné místo. Trať není tak dobrá jako v Austrálii, ale je dostatečná, navíc bez časového posunu, protože to je asi jen dvě hodiny posun, tak člověk není týden mimo. Další trať je ve Spojených arabských emirátech, taková megalomanská stavba uprostřed pouště od nějakého šejka, ale pro nás je super. Funguje od roku 2012, je to šest hodin letu, stálé počasí, žádné mraky, super.

Kdy vaše sezona vlastně začíná a končí?

Začínáme přípravu na konci října, celou zimu až do dubna května, kdy máme nominační závody. To je povinné peklo, abychom mohli reprezentovat, a když se to povede, tak začíná mistrovství Evropy, Světový pohár, mistrovství světa, republika a český pohár a tohle končí někdy v září. Pak máme říjen na volno. Máme čtyři, maximálně pět týdnů volna a začínáme nanovo.

Co v tom volnu stihnete a co děláte?

Baví mě surfovat, takže jednu dobu jsem jezdíval chytat vlny. Strašně se mi líbilo, že jsem se s vodou učil něco nového. Teď, když už mám 2,5 roku starou dceru, tak spíš vybereme něco jednoduššího. Letos bych chtěl do mělčí vody, aby měla klídek. Aktivní odpočinek, ale vypnout hlavu od sportu.

Slyšela jsem, že rád vaříte?

Nejsem vášnivej kuchař, ale baví mě to. Akorát se k tomu moc nedostanu, protože manželka je aktivnější a lepší. Občas něco upeču, to mě naučila babička.

Co vás čeká do konce sezony?

Za chvíli máme mistrovství republiky na Lipně, to je pro nás obrovský svátek, protože to je řeka a na to se všichni těšíme. Pak odlétáme na Světové poháry do Francie, Španělska a do Londýna na závody. Pořád je ještě o co bojovat.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas