Ve filmu jsem se hodně otevřel, říká Jan Koller o dokumentu. Zavzpomínal i na své působení v Rusku

Říkal jste, že máte v pondělí i v úterý před sebou další rozhovory. Z jakých aktivit jsme tedy momentálně vytrhli Jana Kollera?

Do kin se blíží můj dokument a je okolo toho velké haló. Jsem teď hodně zván do rádií a televizí, tak je to pro mě teď náročnější.

K tomu se určitě dostaneme. Čemu se ale věnujete momentálně ve svém volném čase?

Můj čas zabírá samozřejmě sport, jsem v tom hodně činný. Hraju exhibiční zápasy s Realem Top Praha, to jsou takové charitativní zápasy, jsem i v týmu legend Borrusie Dortmund. Pak doplňkové sporty jako tenis, lední hokej a padel, to je takový nový sport, který přišel ze Španělska. Rozhodně se nenudím.

Kariéru máte za sebou, ale jak vypadá vaše tělo teď po konci kariéry a jak se cítíte?

Příští rok mi bude už 50 let, tak je to každým rokem horší a horší, ale sport mě nesmírně baví a motivaci mám. Fotbal jde trochu do ústranní, protože mám problémy s kolenem a fotbal bolí nejvíc. Dávám ho na druhou kolej.

Vaše dcery zůstaly žít v Monaku, tak jak moc dělíte čas mezi Česko a Monako?

Dělím čas pravidelně, mám takovou speciální střídavou péči, kdy jsem týden v Monaku s dcerami a 14 dní v Česku. O prázdninách to máme rozdělené a v létě jsem víceméně v Česku.

Když zůstaneme u vašeho sportování. Hrajete okresní přebor ve Smetanově Lhotě. Co vás k tomu vede, že tam dojíždíte o víkendech hrát zápasy?

Už jsem skončil před 11 lety a fotbal je můj život. Chybělo mi to pravidelné víkendové soutěžení, a proto jsem hned po konci kariéry začal hrát jednu z nejnižších tříd. Je to spojené s partou, patřím tam mezi nejstarší a jsem tam mezi mladými, což mě nabíjí. Poslední dobou to ale s těmi mladými už bolí.

Chodí na vás fanoušci?

Zezačátku tomu tak bylo, to chodilo hodně lidí, ale teď v jedenácté sezoně se potkáváme každý rok, tak to není takové.

S vašimi obrovskými zkušenostmi i ze zahraničí nelákalo vás trénovat?

Trénování mě nikdy neoslovilo. Už moji spoluhráči si zapisovali tréninky od trenérů, ale to mě nikdy nebavilo. Trénovat rozhodně nebudu.

Sledujete pořád fotbal v televizi?

To ano, zapomněl jsem říct, že na stanici Nova Sport působím jako komentátor, kde se zaměřuji na německou a francouzskou ligu a Ligu mistrů. Zahraniční fotbal sleduji hodně, ale dívám se i na domácí ligu.

V Česku je váš oblíbený klub Sparta? A v zahraničí?

Jsem spíš Bohemák a to už od malička. Ve Spartě jsem něco odehrál, ale odkovanej jsem Ďolíčkem a Bohemkou, tam je moje srdce. V zahraničí fandím mým bývalým klubům, Dortmundu, mám rád ale i anglickou ligu, tam fandím Arsenalu a Liverpoolu. Rád se podívám na kvalitní fotbal.

Jak hodnotíte aktuální situaci v českém národním týmu?

Mohlo by se blýskat na lepší časy. Vstupuje do ní hodně nadějných mladých hráčů, kteří dostávají příležitost hrát a získávají zkušenosti. Prosazují se v zahraničních ligách, takže kostra našeho národního týmu je zkušená a kvalitní. Záleží jen na tom, aby byli zdraví a výsledkově se dařilo.

Když mluvíte o zdraví, tak asi narážíte na Patrika Schicka. Připomíná vám herně někoho z vaší éry?

Patrik je kvalitní hráč, sice mu první kolo v německé bundeslize nevyšlo, ale když bude hrát, tak je to klíčová postava naší reprezentace. My byli typově úplně jiní s Milanem Barošem, ale možná tam byla trochu podobnost s Markem Heinzem, ale Patrik je větší dravec. Když bude zdravý, tak máme na dlouho velmi kvalitního útočníka.

Čtěte také

Poborský: Konkurence byla v Manchesteru United obrovská. Ferguson byl z Beckhama úplně šílený

Mistrovství Evropy nám docela jde, ale co chybí týmu k tomu, abychom se dostali na mistrovství světa?

Nevím, je to takové zakleté. Naposledy jsme se tam dostali my v roce 2006. Tím, že jsme malá země, tak nedokážeme kvalifikační cykly zopakovat a navázat na to po dobré prezentaci na mistrovství Evropy. Doufám, že se to prolomí a i tím, že se světový šampionát rozšiřuje, tak bychom se tam mohli dostat. Teď nás ale čeká hlavně kvalifikace na Evropu.

Jak moc je běžné, že fotbalista projde Belgií, Francií, Německem, Ruskem, pak Českem? Jak jste to vnímal?

Jak kdo. Někdo stráví kariéru v jednom klubu, ale to už je vzácnost. Většinou fotbalisti hodně mění angažmá. U mě to mělo vývoj, že jsem začal u menších klubů a jak výkonnost rostla, tak jsem šel do kvalitnějších klubů. Vrchol byla Borussia Dortmund, pak z vrcholu už i stářím jsem šel dolů, někde jsem nehrál, tak mi to nevyhovovalo a hledal jsem angažmá, kde jsem byl co nejvíce na hřišti. Záleželo na nabídce a pak vykrystalizovalo, že jsem hrál i v Rusku.

Jak na jednotlivé ligy vzpomínáte?

Začalo to belgickou ligu, ta mi hrozně vyhovovala. Byla útočná a hrál se ofenzivní fotbal. Hrál jsem v Anderlechtu a dávali jsme strašně moc gólů, to mi opravdu vyhovovalo. Pak německá liga, to byl top a hrál jsem v jednom z nejlepších týmů v Evropě. Tam už to bylo trochu takticky svázané, ale nesmírně sledovaná. Podle mě je i více sledovaná než anglická liga a tlak byl extrémní. Na to jsem si musel ze začátku zvyknout.

Francouzská liga je strašně náročná, protože tam jsou hráči tmavé pleti a ti jsou atletičtí, dynamičtí a liga je neskutečně těžká. Ruská liga je taková divočina, nevím, jak to charakterizovat. Nejvíc mě zaujaly ty vzdálenosti, kam se s fotbalem dalo dostat. Hráli jsme třeba hodinu od Japonska, kde byl Vladivostok, tam jsme přiletěli na zápas, já nevěděl, jestli je den, nebo noc. Nemohl jsem usnout, pak bych zase spal tři dny, to byl opravdu extrém.

Česká liga je mezi zahraničními hráči neskutečně podceňovaná, ale když si ji vyzkouší, tak je fyzicky náročná, tvrdá a na úkor techniky. Všem zahraničním hráčům, se kterými přijdu do styku, říkám, aby tu naši ligu nepodceňovali.

Do jakého angažmá byste se vrátil kvůli fanouškům?

Určitě do Dortmundu. Minulý týden jsme byli pozvaní na otevírání sezony, hráli jsme jako bývalí hráči a přišlo na nás 60 tisíc diváků. Tam jsou nejvěrnější fanoušci na světě. Chodí v hojném počtu od malých žáčků a předává se to z generace na generaci. I mladí nás poznávají a zájem je extrémní. Na to nedám dopustit.

Vy svůj postoj k dění na Ukrajině neskrýváte. Jak vnímáte důležitost rozhodnutí nechat sportovat ruské atlety a reprezentovat svoji zemi?

Ruské kluby ve fotbale i národní tým jsou vyloučené a je to forma nátlaku na situaci. V Rusku jsou sportovci jejich chlouba, takže tohle je nátlak, jak ukončit válku, a já jsem pro. Individuální sporty, jako je tenis, tak tam Rusové soutěží, ale i fotbalisté, kteří hrají v zahraničních soutěžích... Jestli je to dobře, nebo špatně, to neposoudím, ale u kolektivních sportů s tím souhlasím. Je to vlastně i forma ochrany ruských týmů, protože ty by to ve světě neměly jednoduché.

Jak jste vnímal Rusko v roli profesionálního fotbalisty?

Je to velká země a na mnoha místech je chudoba. Sportovci dávají národu naději a fanoušci se na ně upínají a olympijské hry jsou pro ně top. Sledují to všichni a sportovci jsou v Rusku hodně milováni.

Jací jsou v Rusku fanoušci v porovnání třeba s těmi v Česku?

Je to podobné, jako u nás. Třeba v Samaře na nás chodilo 25 tisíc fanoušků, ale pak byly města, kde bylo jen sedm tisíc. Fotbal tam nebyl na top úrovni, to spíš hokej měl větší podporu. Podobně jako u nás, kde je hokej víc sledovaný než fotbal.

Jaký stín vrhají na český fotbal korupční skandály?

Je to velká ostuda. Jako fotbalistu, který žije v Čechách, mě to hodně mrzí a doufám, že se ta velká korupční aféra dořeší dokonce a osoby, které v tom byly zapleteny, budou potrestané. Teď už snad nastane lepší éra ve fotbale, lidi ve fotbale se nad sebou zamyslí a nebudou mu dělat ostudu a budou to dělat v duch fair play. To jsem ale možná naivní.

Jak moc vás překvapilo, že ta aféra sahala až do žákovských kategorií?

Mě hlavně překvapilo, jak se mohlo dopustit, že tam vytvořila taková neprůstřelná skupina, která ovládala profesionální, výkonnostní a dětský fotbal. To je strašidelný a doufám, že už se to nikdy dít nebude.

Neměl jste chuť se pustit do fotbalu i z pozice funkcionáře?

Nejsem politik, nejsem funkcionář, moje místo je na hřišti. Jediné, na co jsem kývnul, bylo, že jsem ve výkonném výboru Píseckého fotbalového okresu. Tam ale řešíme, jak udržet děti u fotbalu a pomáhat spíš touto formou. Politik ani funkcionář ze mě nikdy nebude.

Film, který o vás bude už od 11. srpna v kinech, se jmenuje Příběh obyčejného kluka. Jak vznikl nápad, že budete ve filmu?

V minulosti už spousta lidí říkala, že můj fotbalový příběh byl taková pohádka, kam až jsem do dotáhl. Pak přišel Petr Větrovský, který natočil film o MMA zápasníkovi Attilovi Véghovi, a oslovil mě s konkrétním návrhem, že uděláme dokument o mém fotbalovém příběhu. Bylo to za tvrdého lockdownu, prodiskutovali jsme to, stejně nebylo co dělat, já na to kývnul, pustili jsme se do práce a teď doufám, že se to divákům bude líbit.

Jak moc náročné natáčení bylo?

Byl lockdown, takže jsem měl času spoustu. Klacky pod nohy nám házel covid, protože jsme museli natáčet i v bývalých klubech a třeba v Německu byli hodně přísní a třikrát jsme to rušili. Nakonec se to zvládlo, ale organizačně to bylo hodně náročné.

Jsou tam nějaká témata, která musela zůstat pod pokličkou?

Vždycky jsem byl spíš uzavřenější člověk, musel jsem si na to zvykat. Tohle mě posunulo a hodně jsem se ve filmu otevřel a nikdy předtím jsem takhle o sobě nemluvil a navíc to bude zfilmované. Po dvou letech se ze mě stal otevřenější a komunikativnější člověk. Obohatilo mě to, jsem za to rád a cítím se lépe.

Jaká jsou očekávání, jste nervózní?

Zatím ne, asi to na mě dolehne teď při slavnostní premiéře, kam jsou pozvaní všichni, kdo tam mluvili, a sponzoři, takže jsem v očekávání. Nervozita asi bude a záleží také na tom,  jaké budou ohlasy pak od diváků.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas