Ti mladí mě strašně baví, říká bývalý cyklista František Raboň o závodnících na Tour. Vzpomínal i na Cavendishe

Jaké byly vaše cyklistické začátky a kdy vznikl ten moment, že jste si uvědomil, že budete cyklistou?

Optikou dnešní doby vlastně docela pozdě. I proto se mi cyklistika líbí, protože jsem odmala sportoval a když to teď vidím u svých dcer, tak mi přijde, že je hrozný tlak na to, aby hokej začal brzo, tenis, ale já s cyklistikou začal až ve 13 letech. Můj táta byl profesionální cyklista, má medaile z mistrovství světa a všichni čekali, že budu taky jezdit. Jenže já jsem až do těch 13 let dělal vše možné, jen ne cyklistiku. Pak to ale mělo rychlý spád, jel jsem na první závody a táta mi vše poradil a začalo to fungovat. Asi jako každé dítě, kdy v tom, co děláte, začnete být úspěšní, tak je návykové postavit se na pódium a už nebylo cesty zpět. Všeobecný sport mi zůstal dodnes, ale od těch 13 let se ta specializace okleštila hodně na cyklistiku.

Ptal jste se táty, jestli to byl jeho cíl vás až do těch 12 nebo 13 let udržet ve všeobecném sportovním přístupu?

Bavili jsme se o tom a já na to mám teď vlastně stejný názor, jako tehdy on. Jak jsem si zažil profesionální kariéru, tak asi nechci, aby to dcery dělaly taky, protože znám tu dřinu a rutinu. Na jednu stranu je to krásné, ale víte, co to obnáší, takže je nechávám úplně být a to stejné mi před x lety tvrdil táta. Chodil jsem na karate, na plavání, tenis jsem hrál. Chtěli ze mě mít sportovce, ale spíš duší, že si ze sportu něco přenesu do života, aby když si parta zahraje volejbal nebo stolní tenis, tak abych nebyl levej. Do cyklistiky nás s tátou dokopal pan Miroslav Pečenka, který vedl sportovní tým Škoda Plzeň. Řekli si, hele to není možný, aby Franta Raboň nejezdil na kole. Bydleli jsme v prvním patře, přijel desetičlenný tým, mladý a starý, tam stál pan Pečenka, hodil kamínek do okna a řekl tátovi, ať mi postaví kolo, že to není možný, abych nejel s nimi. Otázka je, jestli bych pak k tomu přišel sám... Táta mi pak postavil kolo a já za týden vyrazil na první tréninky. Taky si pamatuju, že s tátou to bylo tvrdý. Vyrazili jsme třeba na trénink a pršelo a já nevěděl, jak mám přejet koleje od tramvají a během jednoho tréninku třikrát spadl na kolejích. Táta říkal, že není možné, aby takový jelito bylo jednou cyklistou a že končíme. Začátky byly docela sranda.

Čtěte také

Poznejte s námi české hvězdy cyklistického pelotonu

Zmiňoval jste, že úspěchy přišly celkem rychle. Bylo to tím, že jste měl vrozený talent, nebo jste byl spíš vydřenější typ?

Když to vidím zpětně, tak asi půl na půl. Nějaké vlohy po tátovi tam asi byly, lidé mi říkali, že dobře šlapu, že mám cyklistické myšlení, tak to bylo asi od táty. Mně se na cyklistice ale líbí, že když se třeba teď jede Tour de France, tak například Primož Roglič do asi 15 let skákal na lyžích a teď je trojnásobným vítězem španělské Vuelty, to asi v žádném jiném sportu možné není. V cyklistice to jde, protože to jde oddřít a každý den si sednout na pět až sedm hodin na kolo a prostě trénovat.

V roce 2005 jste získal titul mistra Evropy do 23 let. Jak moc ten triumf byl klíčový pro vstup mezi profesionály?

Zásadní. Sezona 2005 byla moje poslední v kategorii do 23 let a já ji měl extrémně dobrou. Byl jsem mistr republiky v časovce, tak v silničním závodě, vedl jsem část bodování Europe Tour a díky tomu, že se mi podařilo získat evropský titul, tak mi to otevřelo dveře do stáje T-Mobile a do pater nejvyšší cyklistiky.

Jaký byl váš start v profipelotonu ve stáji T-Mobile?

Obrovský. Ty pocity, když o tom přemýšlím, tak to bylo neuvěřitelné. Z českého týmu, ze kterého jsem přišel, tak byl jakože třetí divize a já přeskočil hned do té první a to byl ohromný skok ve všem. Nejvíc mě ohromil první týmový kemp v Mnichově, já byl zvyklý mít od týmu jedny tenisky a civilní oblečení a tady jsem dostal tři kufry oblečení a dvacet párů tenisek. Říkal jsem si, co s tím budu dělat, že to je snad pro celý tým. Šestihvězdičkové hotely, pak jsme soukromým letadlem přeletěli do Vídně. Na mě to dýchlo celou tou velikostí, mediálním zájmem a vším okolo. Ta stáj byla v té době jedna z nejlepších na světě a já se tam potkal se svými idoly, které jsem obdivoval. Hned po čtyřech měsících jsem pak jel italské Giro, můj osudový závod, který jsem pak jel ještě pětkrát a díky tomu asi nikdy pravděpodobně nejel Tour de France. Začátek v T-Mobile by asi vydal na knihu.

František Raboň|foto: osobní archiv Františka Raboně

Četla jsem, že jste se prý dokonce bál, že vám pak dodatečně přijde faktura, je to tak?

Ano, to je pravda. Jak v týmu vše fungovalo na vysoké úrovni, tak jsme dostali od jedné německé značky auta gratis a mně tam tenkrát vezl děda, který uměl německy. Na recepci jsme si vyzvedli klíče, dali nám oběd a děda, který vyrůstal v komunismu, tak se pořád ptal, kdy přijde faktura a co budou chtít zaplatit? Všechno to bylo trochu bláznivé.

V té době v pelotonu vládli velikáni jako Jan Ulrich, Lance Armstrong a další. Jste rád, že jste zažil v cyklistice tyhle časy?

Určitě jsem rád. Já na Ulrichovi a Armstrongovi vyrůstal. Cyklistický svět je obecně rozdělen na dva světy - jeden, že je všichni vnímají jako ikonické závodníky své doby a ten druhý je ten, že v 90. letech bylo hodně dopingových afér a zrovna oni dva tím byli dost poznamenaní. Na tyhle otázky se mi hrozně složitě odpovídá, protože když na někom vyrůstáte a máte ho v hlavě, tak si ho z ní nevytlučete. Jestli Armstrongovi vzali tituly, on už nefiguruje v knihách, je jedna věc, ale já je sledoval a díky tomu jsem rád, že jsem s nimi závodit mohl.

Jak tu stinnou stránku cyklistiky, o které jste mluvil v souvislosti s 90. léty, vnímáte?

Měl jsem to štěstí, že mě ta nejtemnější doba minula. Nejsem samozřejmě hloupej, a když jsem četl různé knihy, tak ten rok, co jsem nastupoval u profíků v roce 2006, tak bouchla Operace Puerto, ve které díky dopingovému skandálu zůstalo spousta hvězd - Jan Ulrich, Ivan Basso a další a další. V tom roce muselo v T-Mobilu něco probíhat a já měl asi to štěstí, že když jsem přestoupil, neuměl jsem žádnou řeč. Oni by museli být šílení, kdyby bylo něco organizovaného a v té době na prvním soustředění něco řekli lámanou angličtinou a češtinou... Než jsem se v týmu rozkoukal, tak aféra byla na světě. Od té doby se v cyklistice spustila revoluce a my jsme si v týmu museli platit kromě UCI a WADA navíc světoznámou agenturu a ti nás testovali ještě extra. V roce 2007 jsem měl za sezonu přes padesát antidopingových testů a to jsem nebyl hvězda, co vyhrává závody.

Stáj si vás tedy kontrolovala ještě nad rámec vedení trenérů, ale i během vašeho soukromí?

Ano, to je důležité zmínit. Cyklistika je jeden z mála sportů, kde si můžete vybrat místo bydliště a tréninku. Když bych hrál fotbal za Manchester City, tak nemůžu bydlet v Plzni a každý den tam létat na tréninky, stejně tak třeba v hokeji. Já jsem si mohl v cyklistice vybrat, takže ten tým nemusel mít lidi úplně pod kontrolou. Když jsem si třeba četl knihu od Tylera Hamiltona, který přesně popisoval, jak k dopingu došel, tak vůbec nevím, jak bych já sám ve dvaceti letech reagoval. Nejsem schopný říct, co bych udělal. Když jsem četl ty knihy od lidí, kteří bohužel na stinnou stránku vyšli, tak v té době to dávalo smysl, jak jim to tým podal. Jsem hrozně rád, že jsem nikdy před takovým rozhodnutím nemusel být a zpětně to hodnotím tak, že jsem si kariéru užil a nemám čeho litovat.

Myslíte, že se změnil pohled na cyklistiku i mezi fanoušky?

Určitě jo. Za dobu své kariéry jsem viděl změnu i u týmových kolegů z Německa, protože když se provalil doping u Jana Ulricha, tak německé televize přestaly vysílat přenosy z Tour de France, což pro tak zhruba 80 milionový trh bylo obrovské. Němečtí závodníci se hrozně moc snažili, aby jim fanoušci uvěřili, že se ten sport očistil, a myslím, že se to povedlo. Vrátily se přenosy v televizích i v rádiích. Vždycky mi bylo hrozně líto cyklistiky, protože všichni byli vhozeni do stejné škatulky. Když si představíte, že cyklistům v té nejvyšší lize v Pro Tour bylo uděláno třeba 10 tisíc testů ročně a uvízli v tom dva lidé, tak to bylo hozeno na všechny, že všichni dopují. Já miluji americké sporty, spousta mých známých, co v nich působili, tak říkali, že některé soutěže vůbec dopingové testy nemají. Takže když uděláte nula testů, tak máte nula pozitivních případů a najednou pak cyklistika je ten nejšpinavější sport... Určitě se cyklistika očistila, ale nebylo to podle mě tak katastrofické.

Pětkrát v kariéře jste měl možnost zúčastnit se italského Gira. Byl to váš oblíbený závod, nebo to byla náhoda, že vás tam tým vyslal?

Asi od každého trochu. Svoji první Grand Tour jsem jel po čtyřech měsících svého angažmá, což je nestandardní, protože Giro, Tour nebo Vuelta jsou tak náročné, že když přijde někdo jako nováček, tak mu hned nenaloží třítýdenní závod. My měli hodně zdravotních problémů se závodníky, já byl až několikátá rezerva, ale dopadlo to tak, že jsem ten závod jel. Pak už to byla ale láska na první pohled. V týmu jel Jan Ulrich, já byl na pokoji se Sergejem Hončarem, který byl od nás nejzkušenější a on asi po pěti etapách získal růžový dres pro vedoucího závodníka. Měli jsme ho na pokoji a každý den jsem musel jezdit na čele pelotonu a bránit ten dres. Tam jsem zažil něco, co jsem do té doby nezažil, protože třeba během dvousetkilometrové etapy v Itálii mezi městy nebyl snad úsek, kde by byl přerušený špalír lidí... Když jsem tady začínal a jezdil závody třeba v Polsku, tak byli diváci na kopci, v cíli a bylo to fajn, ale tohle bylo šílené. V Itálii jsem si zamiloval místní jídlo, atmosféru a všechno. Od té doby jsem pak už s týmem, když se plánovaly další sezony, tak jsem chtěl Giro. Protože Giro se jede v květnu a Tour de France v červenci, tak jsem si asi vždy ukrajoval šanci na Tour jet. Když pak ta šance přišla, tak jsem ji s díky odmítl a říkal jsem si, že bude další šance a pojedu, ale nikdy pak už nebyla.

Dvakrát jste startoval i na španělské Vueltě. Mrzí vás ale, že vám start na Tour chybí?

Jedna odpověď je, že mě to vůbec nemrzí, protože jsem jel největší závody na světě. Ve Francii i přípravný závod na Tour - Critérium du Dauphiné, které se jede hodně v Alpách a jsou tam ikonické kopce Mount Ventoux, Col du Galibier, ty jsem jezdil a atmosféru zažil. Francie mi ale nikdy k srdci nepřirostla, protože ty lidi mě tam hrozně vytáčeli, jak byli nepohostinní, takže mě fakt nevadilo, že jsem Tour nejel. Druhá odpověď je ale taková, že ano, protože mezi sportovci panuje povědomí, Giro a Vuelta jsou minimálně srovnatelné závody. Ale i pro ostatní lidi bych chtěl říct, že jsem Tour jel, protože je nejstarší a nejsledovanější. Pro mě osobně a sportovně je mi to zpětně fuk.

Čtěte také

Co vše se přihodilo při třítýdenním etapovém závodu? Připomeňte si zajímavé okamžiky Tour de France

Měl jste většinou pozici domestika. Nezatoužil jste ale někdy po tom, že by se jelo na vás?

Ve snech ano, to samozřejmě. Já trénoval, ale při sedmihodinovém tréninku musíte přemýšlet o všem, takže třeba, když mi bylo 28 let, tak jsem jel, měl jsem v kopci nějaké invtervaly a představoval jsem si, že vyhrávám etapu na Tour nebo závod Paříž - Roubaix. Ty sny jsem měl docela živé, to říkám otevřeně. Na druhou stranu vy v tom týmu hrozně rychle zjistíte, jaká je tam hierarchie, a já měl štěstí na ty mezinárodní, takže jsme se domluvili, že menší závody jsem mohl jet na sebe a chvilku slávy jsem si zažil a porazil nějaké velikány. Když máte ale vedle sebe v týmu světovou hvězdu a víte, že je potřeba pomoct, tak mi to nikdy nedělalo problémy.

Tou hvězdou asi myslíte Marka Cavendishe, kterému jste dělal domestika. Jaký byl jako týmový parťák?

Já měl obrovskou výhodu, že jsem jezdil v mezinárodních týmech. Jeden rok jsme ze 29 závodníků měli 19 národností a strašně se mi líbilo, že hlavní jazyk byla angličtina a nebyly tam žádné skupiny. Spousta kolegů byla jediným cizincem ve španělském týmu, takže se sice rychle naučili řeč, ale ta mentalita byla rozdílná. Nás dávali v T-Mobilu s Markem Cavendishem pořád spolu na pokoj, protože jsme byli jako nejmladší bažanti. Já jsem ze své osmileté kariéry u profesionálů strávil s Markem sedm let a nějaký vztah jsme si vybudovali. Dělal bych to ale stejně, ale v týmech, kde jsme byli jako parta pospolu, tak to bylo jednodušší.

Cavendish ale letos na Tour není, přestože startoval na Giru. Není to škoda, nepodcenili ho?

Je to škoda, ale já bych se být týmovým manažerem Patrickem Lefevrem rozhodl úplně stejně. Závodník, kterého tam poslali místo něj, tak už na Tour vyhrál etapu a jel v zeleném dresu, takže nikdo to rozhodnutí nemůže moc zpochybnit.

Po konci kariéry jste v cyklistice zůstal. Kterým směrem vás to vedlo a co jste vše stihl?

Docela dost věcí, zůstal jsem u cyklistiky, i když to nebyl můj plán. Jediný plán ke konci kariéry byl ten, abych byl natolik zajištěný, že budu mít svobodné rozhodnutí o jejím konci. Jestli přišla dobrá nabídka, nebo ne, nebo jestli už mě to nebaví, a to se povedlo. Nechal jsem si otevřené dveře všemu a nyní pracuji pro českou firmu, která vyrábí cyklistické oblečení. Musím se přiznat, že je to asi jednodušší, protože věřím tomu, že kariéru, kterou jsem si vybudoval, tak se budu tvrdě a se zapálením věnovat úplně čemukoliv. Když jste v nějaké profesi tak dlouho a máte kontakty, tak rozhodnutí, které jsem dělal a byly úspěšné, tak v tom mi pomohlo, že v cyklistice každého znám.

Čtěte také

V Belgii můžu trénovat, jezdím s van der Poelem, pochvaluje si cyklista Štybar

Pracujete pro českou firmu, která vyrábí dresy na kolo, třeba i pro stáj Mathieua van der Poela. Má třeba on nějaké specifické požadavky?

Vůbec. Je úplně neskutečné, že za dobu mé kariéry, nevím, co se s těmi lidmi děje, ale čím větší je to hvězda, tak tím menší požadavky má. Mathieu je zrovna ten, pro kterého bychom udělali první poslední a pořád se ho ptáme, ale on má standardní velikost a nic nechce. Loni na Tour chtěl jen doručit speciální dres, ale to bylo hodně zamotané, protože organizátoři Tour jim dovolili jet v dresech, které měli na představení. Pak jsou ale závodníci, kteří jsou absolutně na hraně, že není jisté, jestli v týmu budou nebo ne, tak ti si navymýšlí takové bláznoviny... Jsem rád, že mám oporu v týmových manažerech, kteří když to slyší, tak řeknou hele mladej, kdyby ses radši soustředil, že pojedeš o hodinu déle na kole, tak uděláš lépe. 

Jak moc může cyklistický dres pomoci sportovnímu výkonu? A v čem?

Strašně. Dám konkrétní příklad. Před 14 dny jsem byl s týmem Alpecin Deceunix, s Jasperem Philipsenem ve vzdušném tunelu v Silverstone ve Francii, kde jsme testovali naši poslední kombinézu, a oproti předchozímu modelu jsme konkrétně na jeho postavě ušetřili 7,5 procenta odporu vzduchu, což je neskutečné. Lidské tělo je asi 80 procent odporu vzduchu. Kolo ani helma není tolik, ale oblečení dělá hrozně moc. Když vidíte závodníky s rozepnutými dresy, tak je to v kopci, ale to, co tomu předchází, je třeba 200 kilometrů po rovině a konstantně nabírají energii. Není to tak, že by vás kombinéza zrychlila, ale vydáte daleko méně tlaku na pedály, abyste dosáhli stejné rychlosti. Je to hodně náročné, nejde to úplně popsat, ale dělá to opravdu hodně.

V těchto dnech působíte i jako expert v České televizi během přenosu z Tour de France. Jak moc se podle vás změnil způsob závodění od vaší éry?

Strašně moc, je to agresivnější. Ti mladí, co tam teď přišli, tak mě to strašně baví. Před pěti lety jsem i já jako bývalý cyklista na Tour koukal a říkal jsem si, že když to nebaví mě, tak jak to může bavit cyklistické fanoušky. Vše bylo strojové, jezdily se cyklistické kompjůtry, trenéři, všichni kolem týmu byli schopní spočítat, že když se pojede takové tempo v kopci, tak nikdo není schopen nastoupit a ono se to pak opravdu přenášelo, že to tak bylo, jak to počítače naplánovaly. Teď ale příchodem Tadeje Pogačara, Mathieu van der Poela, Wouta van Aerta je to neskutečné. Oni bláznivě na dvěstěkilometrové etapě zaútočí třeba už 198 kilometrů před cílem a všechno je naruby, ale všechny to baví. Diváky, sponzory, prostě všechny. Po jedné, dvou sezonách k téhle atraktivní taktice přešly všechny týmy, protože ve sportu hrají roli peníze a týmy to tak chtějí také. Teď si myslím, že každý cyklistický fanoušek, ať si zapne skoro jakýkoliv závod, tak se mu musí líbit.

Koho vidíte letos na bedně na konci probíhající Tour?

Asi Tadej Pogačar, protože tohle zázračné dítě ze Slovinska, které vyhrálo ve 22 letech svůj první titul na Tour, loni to zopakoval, tak vypadá nadějně, že by mohl udělat hattrick.

Na síti s Andreou Hlaváčkovou na Radiožurnálu Sport|foto:Český rozhlas