Zaměřila jsem se víc na sebe, říká Matteková-Sandsová. Kariéru plánuje uzavřít po olympiádě v Paříži
Do pořadu Na síti přijala pozvání bývalá světová jednička v deblu Američanka Bethanie Matteková-Sandsová. V rozhovoru s moderátorkou Andreou Sestini Hlaváčkovou vzpomínaly na její začátky s tenisovou parťačkou Lucií Šafářovou, i na zisk zlaté olympijské medaile z brazilského Ria de Janeira v roce 2016. Jak se vypořádala s těžkým zraněním? Bude se připravovat na olympijské hry v Paříži? Poslechněte si celý rozhovor s energií nabitou tenistkou z Ameriky!
Je skvělé, že tě tu dnes mám. Jakmile jsem slyšela, že jsi v Praze, tak jsem toho musela využít. Co tě vlastně do Prahy přivedlo?
V Česku nejsem kvůli turnajům, ale měla jsem nějaké volno a využila jsem tak pozvání svého bývalého parťáka z mixu Horii Tecaua do Rumunska. Pak jsem zavolala Lucii Šafářové, jestli je doma. Samozřejmě vím, že toho má teď se dvěma dětmi hodně a přijet k ní domů se všemi věcmi nebude úplně jednoduché, ale chtěla jsem jí týden vidět. Jsou to vlastně tři roky, co jsme se neviděly. Byla jsem fakt nadšená, když souhlasila. Strávily jsme spolu krásné chvíle. Takže v podstatě jsem tu na prázdninách a užívám si Prahu.
Lucie Šafářová byla jednou z tvých klíčových partnerek v průběhu kariéry. Vaše spojenectví se dalo původně dohromady v až roce 2015 v Austrálii, co vás tehdy spojilo?
To bylo dost zajímavé, můj manžel Justin je velkým kamarádem s Robem Steckleym, který právě Lucii Šafářovou trénoval a tak jsme se daly i díky tomu dohromady. Náš první turnaj jsme hrály v roce 2015 na Australian Open. Vůbec jsme se do té doby neznaly, já hrála na předchozím turnaji v Sydney s další kamarádkou - se Saniou Mirzaovou z Indie.
Pamatuji si, že když jsem mluvila s Luckou, tak byla trošku nervózní právě z toho, že se neznáme. Nevěděly jsme nic, ani na které straně budeme hrát. Náš první turnaj, první zápas jsme v Austrálii hrály na opačných stranách. V polovině druhého kola jsme se pak vyměnily a to nám zůstalo až do konce. Byla to obrovská příležitost pro nás obě – já neměla parťačku, Lucka neměla parťáka a na našem prvním společném turnaji jsme dokázaly vyhrát. Hned od začátku jsme mezi sebou cítily „chemii“. Nedokážu si to vysvětlit, Lucii jsem předtím neznala, ale zároveň jsem cítila, že se můžeme stát velmi dobrými kamarádkami.
Pět grandslamových titulů a spoustu dalších úspěchů. Byl tam v roce 2015 na tom Australian Open speciální moment, kdy jsi si uvědomila, že sis řekla, že se začíná dít něco velkého?
Uvědomila jsem si to, když jsme hrály druhé kolo proti Kristině Mladenovičové s Timeou Babosovou. Proti nim jsme ztratily úvodní sadu, pak se měnily strany a myslím, že nás trochu podcenily. Ale my jsme naší hru dokázaly vylepšit natolik, že jsme je porazily. V ten moment jsem si uvědomila, že to bude klapat. V okamžicích, kdy jsme byly dole, jsme se dokázaly zvednout, našly jsme společnou hru. Lucka byla na zadní čáře taková zeď, dokázala vrátit snad všechno. Dost jsme na to téma i vtipkovaly. Mohla jsem ale Lucce v tomto stoprocentně věřit a Lucka zase mohla věřit na síti mě. Jsme úplně jiné, jak v mentalitě, tak na hřišti tak v životě, ale v tenisovém partnerství to fungovalo.
Vyhrály jste spolu s Lucií Šafářovou pět grandslamů a ty jsi k tomu vyhrála čtyři další grandslamy ve smíšené čtyřhře. Jaký je tvůj recept na úspěchy?
Myslím, že jakýsi recept na mou výkonnost v tenise je energie. Ty mě taky znáš, jsem energická i mimo kurt. Často jsem hrála, jak v singlu, tak v deblu proti mnohem lepším tenistkám, než jsem já, ale ta má pozitivní energie mi je pomohla porazit a hlavně v deblu – když se váš parťák necítil dobře, vy jste ho dokázal podpořit k lepšímu výkonu. Platilo to samozřejmě i opačně. Jak moc dobře víš, já miluju být na síti, miluju dávat voleje.
V deblech jsem měla vždy parťáky, na které je spoleh, i v mixu jsme byli schopni vyřešit různé herní situace hodně kreativně, S Luckou jsme to měli jasně rozdělené. Ona zase milovala být na lajně, já zas vytvářela tlak na síti. Díky tomu jsme vyhráli spoustu míčků, taky jsme využívaly toho, že je levačkou. I s mým partnerem na mixy jsme hodně brzy přišli na to, kde jsou naše silné stránky. Když ses ptala na můj tenisový recept tak je to asi to, že jsme vždycky dokázali hodně brzo najít naše silné stránky. Někteří tenisté ve čtyřhrách mění herní styly na základě různých strategií. S Lucy jsme se držely naší základní strategie, nekomplikovaly jsme a tak jsme zvládaly těžké zápasy.
Vraťme se k olympijským hrám v brazilském v Riu roce 2016. Jaká vzpomínka tě napadne jako první?
Z Ria si vlastně pamatuji tebe a tvé zraněné oko. Udělali jsme si s ním dokonce selfie. Samozřejmě vím, že to pro tebe bylo těžké. Ale Rio, to byla má první olympiáda. Už jsem byla blízko k účasti v Londýně, jenže jsem se těsně předtím zranila. O to víc, jsem se do Brazílie těšila, hrála jsem s Coco Vandevegovou, mixy jsem hrála s Jackem Sockem. Jack a já jsme předtím spolu nikdy nehráli, i když jsem velcí kamarádi. Když to shrnu, byli jsme takový americký tým se vším všudy. Když budeš chtít synonym pro pravý americký tenisový pár, jsem to já a Jack Sock.
On je úžasný hráč, v mužské dvouhře měl v Riu medaili. První společný zápas jsme hráli proti domácímu brazilskému páru a hráli docela agresivně. V Jackovi se probudil jakýsi ochranitelský instinkt a začal mě na kurtu chránit. Říkala jsem mu, ať je v pohodě, že to zkrátka k tomu patří. První kolo jsme ale úspěšně zvládli, bylo to vydřené, ale dali jsme to i přesto, že Brazilci hráli doma, měli samozřejmě v hledišti větší podporu než my. Ve finále jsme pak narazili na další americký pár, takže jsme věděli, že si zkrátka Spojené státy rozdělí stříbro nebo zlato.
Nejtěžší a klíčový zápas bylo pro nás semifinále. Po něm už jste věděli, že máte medaili jistou. Jasně, i když prohrajete, stále můžete získat bronz, ale není to ono. V semifinále jsme hráli proti českému týmu. Po výhře jsme začali slavit, ale pak jsem říkala Jackovi, hele, ale já chci zlato. Ve finále jsme byli s Venus Williamsovou a Rajeevem Ramem a utkání se rozhodovalo až v tiebreaku, byly to neskutečné nervy, nemohly jsme najít náš rytmus, ale nějak se nám to podařilo dotáhnout a najednou jsme měli mečbol. Když jsme ho získali, to byl obrovský nával emocí. Ta zlatá medaile možná pro mě, alespoň co se týče emocí, znamená trochu víc než další tituly. Asi je to proto, že medaili jste získali pro svou zemi, to to děla výjimečné. Pak slyšíte národní hymnu, na krku se vám houpe medaile, to je úžasný pocit. Jestli se ještě olympiády účastním, to ukáže čas, ale Rio pro mě bude vždy výjimečné.
Jak moc ti právě zlatá olympijská medaile z Ria změnila život? Třeba i to, jak tě vnímají americká média.
Je to zajímavé, ale být ze Spojených států je takový výzva, zkrátka je nás hodně. Když jsem se bavila s kamarády z okruhu, tak tenis je asi jeden z nejpopulárnějších sportů u nás, když se vrátíte domů, tak vás přivítají jako zlaté medailisty, olympijské vítěze a to něco znamená ale jak už jsem říkala, je nás hodně, přijíždíme s hodně medailemi a pro mě je to jakási výzva, když se pak v novinách počítají medaile, tak abych byla toho součástí, vydávají se pak příběhy medailistů, tak u toho chcete být. Ale celkově úspěch, asi kvůli velikosti naší země trochu zapadne. Je to speciální a možná ještě speciálnější v tenisové komunitě. Důležité je, že já vím, co jsem dokázala, ale někdy je zvláštní, že mě představují jako olympijskou vítězku a nikdo mě skoro nezná a to do toho od dětství dáváš tolik úsilí, tolik dřiny, tak to trochu zamrzí, v jiných zemích je to asi jinak. Ale i tak je to pro nás výjimečný zážitek.
Zlatá olympijská medaile, pět grandslamových titul a zlepšování v tenisovém žebříčku se na chvíli zastavilo po tvém zranění z Wimbledonu. Co se tehdy vlastně stalo?
V tomto roce 2017 jsme byly já a Lucka asi na vrcholu kariéry, měly jsme za sebou tři vítězné grandslamy v řadě, staly jsme se světovými jedničkami, na French Open se mi dařilo i v singlu. Cítila jsem se výborně. Na Wimbledonu jsem pak ve druhém kole narazila na Soranu Cirsteaovou. Na začátku třetího setu jsem šla k síti, ale uklouzla jsem, sama to znáš, na trávě jsou určitá místa, kde je trávník více nasáklejší vodou a trochu víc klouže. Uklouzla na něm má pravá noha a ucítila jsem, že noha jde úplně jiným směrem, než by měla. Ten moment si přesně pamatuju, byl to pro mě takový zpomalený film, vybavuju si pád, pak to, že jsem hned věděla, že to s nohou nevypadá vůbec dobře a samozřejmě obrovskou bolest.
Říkala jsem si, týká se to mě, nebo co se vlastně děje, upadla jsem na zem a stále jsem nevěděla, co se stalo. Pak si vybavuju, že jsem ležela, nejradši bych se na nohu ani nekoukla, ale strašně to tlačilo a koukla jsem se. První, co jsem si pomyslela, že je koleno vykloubené nebo zlomené. Z mého úhlu pohledu to nebylo moc poznat ale jedno bylo jasné, není to dobré. Pak jsem začala na kurtu křičet bolestí. Vím, že je na youtube video, ale neměla jsem odvahu doteď se na něj podívat. Nejvíc jsem se bála toho, že přijde na kurt doktor a dá mou vykloubenou čéšku nazpátek ještě tam, bála jsem se toho křupnutí. Vím, že jsem říkala, že chci nohu narovnat až v nemocnici, říkala jsem jim, ať mi na to nohu nešahají. Byla jsem samozřejmě plná adrenalinu, dali mi prášky proti bolesti. Myslím, že tenis není úplně připravený na tyhle situace, že nejste schopni odejít z kurtu, třeba ve fotbale, je to to běžná věc, někdo rychle přilítne s nosítky. Já se ale opravdu nemohla hýbat, ta bolest byla neúnosná. Na kurtu jsem si tak chvíli poležela, nějakých 20 minut. Vybavuji si moment, kdy jsem konečně byla v nemocnici, chovala jsem se tak trochu mimózně, dávali mi kyslíkovou masku, zpětně si říkám, že to muselo vypadat docela vtipně, protože jsem jí asi nepotřebovala. Pro mě to byl těžký okamžik v kariéře, zastihlo mě to na vrcholu a mé koleno mě trochu zradilo.
Já v té době byla v šatně, když se tam pak přiřítila Lucka Šafářová. Zranění vypadalo hrozivě, ale to se v tenisovém světě stává. To, co ale pak přišlo od tenistů z celého světa, to bylo neuvěřitelné. Vnímala jsi, že ti to pak psychicky pomohlo?
Určitě, pamatuji si všechny zprávy, které mi v té době přišly i od hráčů, které jsem moc neznala, pomohlo mi to k odreagování. Přišla jsem díky tou na jiné myšlenky. Psali mi o svých zraněních a jejich návratech, to mě neskutečně inspirovalo – Jack Sock si dokonce nechal napsat mé jméno na jeho boty, vím, že Lucka Šafářová se kvůli mému zranění rozplakala. Měla jsme kolem sebe strašně moc lidí, kteří mě v těchto momentech dokázali podpořit, nebylo to mé první zranění,ale tehdy jsem se rozhodla ocenit veškerou tu podporu, kterou mi lidé na dálku posílali. Myslím, že nikdo by mě neodsoudil, kdybych se uzavřela do sebe, nekomunikovala. Ale mě opravdu překvapila ta masivní podpora nejen od jiných hráčů, ale hlavně od fanoušků. I proto mě tohle všechno motivovalo k návratu, i když to šlo hodně pomalu, šest týdnů jsem vůbec nemohla napnout nohu, k tomu, abych sesedla z postele, jsem potřebovala asistenci.
Moc mi chyběl ten pocit vběhnout na kurt, dělat zkrátka všechno neomezeně, cítit se fyzicky stoprocentně fit. Dát si potom bez problémů sprchu, to, že jsem byla zraněná mi trhalo srdce. Myslím, nebo aspoň doufám, že sdílení mého příběhu pomohlo ostatním a i mě. Dostávala jsem zprávy typu – ano, něco podobného se stalo mě, na druhou stranu jsem si uvědomila, že se mám dobře, psali mi lidé, co se vyléčili z rakoviny a to je mnohem horší. Já věděla, že se dám dokupy. Jsem moc ráda, že můj příběh některým lidem pomohl, toto období pro mě bylo hodně emotivní. Můj comeback byl pomalý, zdlouhavý. Považuji to za své největší vítězství tenisové kariéry, když jsem si pak s Luckou zatančila náš slavný tanec, bylo to pro mě obrovský nával energie.
Když jsem ležela na trávě, pamatuju si svého manžela Justina, který za mnou hned přiběhl a já mu říkám, jo jsem schopna sama opustit kurt…on se na mě podíval a ironicky řekl, no to určitě. Rozhodně jsem ale nechtěla, abych končila kariéru tímto způsobem, aby si mě lidi pamatovali takhle, jako zraněnou holku na trávě. Byla jsem si hned jistá, že udělám cokoliv, abych se mohla vrátit, i kdyby to mělo být jen na jeden zápas a že si ještě minimálně jednou chci zahrát i když jsem v ten moment jen ležela, všechno mě bolelo, věděla jsem, že takhle končit nechci.
Ten čas, který jsi měla díky zranění mimo kurt tě nasměroval ke kariéře v tenisových médiích. Jaké máš zatím zkušenosti z tohoto světa?
Po operaci, kterou jsem absolvovala ve Státech, jsem se přijela podívat na US Open a tam mě oslovili, abych dělala pro Tennis Channel, ESPN. V rámci toho jsem si uvědomila, že mě baví stát před kamerou a je snadné pro mě konverzovat, navázat řeč s ostatními a ještě navíc mluvit o tenise. Bližší téma samozřejmě nemám, znám hráče, cítila jsem, že tahle branže potřebuje trošku čerstvý vítr, trochu energie, lidi hodně zajímá soukromí hráčů, nějaké pikantnosti. Cítila jsem, že tohle jim můžu předat, mohlo to možná pomoct i hráčům, pro které není angličtina jazyk číslo 1. Víte, ono není moc jednoduché být na kurtu a hned potom říkat něco do mikrofonu, pro někoho to může být dost stresující….myslím, že mám povahu na to, aby se mi lidé víc otevřeli. Mohla jsem si vyzkoušet, jestli mi vyhovuje dělat více rozhovory na kurtu nebo mimo něj, jestli mě baví být víc ve studiu, nebo případně komentovat přímo tenisové zápasy. Navíc mě to vnitřně uklidnilo, že mi jdou i jiné věci, než je tenis. Já vlastně do té doby nic jiného neznala, od svých 5, 6 let trénuju a mám zápasy. Objevila jsem díky tomu v sobě novou vášeň, byl to pro mě nový impuls. Také mě to naučilo vnímat tenis jinak. Je rozdíl vnímat tenis pouze jako hráč, ale když se na něj doslova dívat seshora tribuny, máte něco říkat, tak i jinak o hře přemýšlíte a to mi paradoxně hodně pomohlo k mému comebacku. Vlastně jsem poznala hru a strategie mnohem více hráčů a hráček. Toto období jsem si moc užila, zajímala jsem se o módu, zkrátka už jsem to nebyla jen já, Bethanie tenistka. Lidé mě mohli poznat z více stran, nejenom té tenisové. Tenis je individuální sport, musíte trochu myslet na sebe. Na konci kariéry ale spousta tenistů řeší, co dál. Já to začala řešit včas a ještě stále hraji.
Mám podobnou zkušenost. Pamatuji si, že jsme spolu v roce 2014 dělali rozhovor a témat bylo tehdy opravdu dost. Co plánuješ na letošní sezonu a co už máš vlastně za sebou?
To je dobrá otázka, tento rok jsem toho zatím moc neodehrála, byla jsem zraněná. Poslední roky s covidem, kdy byla bublina a další věci byly pro mě velkou výzvou. Cítila jsem, že mi chybí energie, kterou jsem měla dřív a hlavně byla součástí mé tenisové hry. Navíc si ráda užívám života, navštěvuji nová místa, města, restaurace a nic z toho jsem nemohla. Buď jsem došla daleko v turnaji, nebo jsem měla čas na procházky ve městě.
Uvědomila jsem si to trochu později, ale dřív jsem musela najít v sobě jistý balanc, rovnováhu a potom jsem se v tenise zlepšila, covid mě ale rozhodil. Hodně mě deptalo, když jsem vkročila na kurt, bylo tam naprosté ticho, žádní fanoušci nic, když jsem hrála, bylo to hodně těžké. Tenhle rok, kdy mám nějaké zranění a sice covid není, nechci nic uspěchat, trošku se nadechnout, nabrat novou energii. Tento rok si chci zkrátka užít, hrát na pohodu. Na turnaji v Charlestonu jsem částečně pracovala, vytvářela jsem sociální sítě, měla jsem vlastní interview, byla to taková show s fanoušky, hráči, organizátory. V Charlestonu po dlouhé době nebyla žádná bublina, začalo být všechno normální. Po tomto turnaji jsem se uklidnila a říkám si, jo všechno bude v normálu, a možná to zní divně, ale od té doby se mi žije a hraje lépe.
Blíží se US Open, jakou budeš mít roli tam? To se do New Yorku ani nevypravíš?
Vlastně si tím nejsem jistá, určitě budu v New Yorku, nevím, jak moc budu spolupracovat s televizí, ale vím, že trošku ano. Asi jak na Wimbledonu, kde pracuji pro ESPN. Tento rok si buduji něco pro ten rok další. Nikdy jsem neměla, i když jsem byla zraněná, stoprocentní čas na sebe, hned jsem šla do medií.
Vlastně jsem neměla, jak to říct, čas být znuděná, neměla jsem čas úplně relaxovat a užívat si svého volného času tak, jak bych si přála. A na to mám čas letos, na raketu jsem nešáhla několik měsíců. Netrénuju teď vůbec. Samozřejmě nechci se jen flákat, a užívat si nicnedělání, ale dala jsem si pauzu i na sociálních sítích. Cítila jsem, že je to potřeba. Tento rok jsem se zaměřila více na sebe, abych se našla, našla svou ztracenou energii a najít energii proto, co tolik miluju, ale chce to čas. Mám před sebou pár zápasů, ještě v letošním roce, ale spíš se soustředím na rok 2023, pak chystám ve Státech nějaké akce, budou tam dětí, dospělí. Chci objevovat další věci, které mě baví mimo vrcholový tenis. Vím, že zrovna ode mě to zní hodně divně, ale zkrátka ten čas pro sebe nutně potřebuji.
Bavili jsme se o tvé kariéře po kariéře, ale ty jsi ještě neřekla tenisu definitivní sbohem. Aktuálně si dáváš pauzu, ale co tě tedy ještě čeká? Zmínila jsi i olympiádu v Paříži, tak co můžeme čekat?
Ano, jak jistě víš, je mi už 37 let, a jak jsme se bavily, mám jiné příležitosti, než hrát jenom tenis. Část mě ale cítí jakousi nedokončenou práci, i přes covid a věci, které jsme se bavily, v sobě cítím plamínek, který stále chce něco dokázat. Něco mi stále v tenise chybí a není to jen to, že hraju celý život a pro mě je i důležité, že v sobě pořád, i když teď trochu méně, cítím v sobě tu vášeň pro náš sport. Když se k zápasům vrátím, chci cítit tu energii, na kterou jsem zvyklá, bez ní to nemá smysl. Letos jsem udělala nějaké změny, vyměnila jsem raketu, je skvělé, že na tyhle věci mám teď čas. Na rok 2023 ještě nemám přesný plán, ale chtěla bych hrát své oblíbené turnaje, ve svých oblíbených městech, chci hrát debly s mými oblíbenými parťáky, se kterými se cítím dobře a pak je tu rok 2024 a Paříž, jsem si jistá, že se to bude hrát tam, kde je Roland Garros a tento grandslam mám moc ráda. Miluju místní kurty, miluju Paříž. A olympiáda je jeden z cílů, který jsem si nastavila.
Samozřejmě mě do toho trošku tlačí i jiné věci, sice budu ještě chvíli chráněná kvůli zranění v tenisovém žebříčku, ale budu si pak muset udržet mé postavení, dále musím si najít parťáka do reprezentačního deblu, v minulých letech jsem je docela střídala. Motivací mám dost, až bude rok 2024, tak se poté rozhodnu, co dál, jestli budu pokračovat, zaměřím se na kariéru mimo kurt, založím rodinu, to jsou věci, o kterých přemýšlím teď, ale za dva roky může být všechno jinak. Teď je mým cílem v roce 2024 olympiáda. Pokud mi vyjde postavení v žebříčku, budu zdravá, budu mít parťáka, moc ráda bych reprezentovala mou zemi Spojené státy opět na olympiádě. Loni v Tokiu byla bublina, byla izolace, i přesto jsem byla ráda, že jsem tam byla, takže když budu zdravá, chci jet na další hry a zažít ten pocit znovu.
Jaký by byl ideální scénář pro ukončení tvé tenisové kariéry? A nezůstávejme při zemi.
Asi olympiáda a pak uzavřít okruh na domácím US Open. Na tomto turnaji máme jako domácí hráči vždy neskutečnou podporu od diváků. Nebo na začátku sezony turnaje v Miami, Indian Wells, Charlestonu. Ty všechny jsou pro mě vyjímečné svou atmosférou, nebo turnaj v Cincinatti, New Yorku nebo v Clevelandu. Bude pro mě důležité hrát poslední turnaje na domácí půdě. Jasně, mám moc ráda Australian Open, ale asi mé vlastenectví mě láká rozloučit se ve Spojených státech. Být Američanka, hrát doma a mít za sebou diváky.
Pravděpodobně ano, ale být Američanka, hrát doma, mít za sebou diváky, ale nikdy nevíte, když se vrátím ke svému zranění z Wimbledonu, i to se třeba může stát. Teď se nabíjím energií a pak ji chci dát do všech zápasů užít si je, být plná entuziasmu. Možná to je klišé, ale moc se na to těším, chci si užít každou minutu na kurtu. Užít si všechno. Já to miluju a chci do následujících zápasů dát všechnu svou sílu, kterou mám.
V Americe máš kromě podpory fanoušků za sebou obrovskou národní asociaci USTA, která neustále roste a zlepšuje se, vytváří tréninková centra na Floridě, ale i jinde ve Spojených státech. Ty jsi toho viděla za svoji kariéru hodně a tak máš určitou představu, jak to funguje i jinde?
Výzva je pro naši tenisovou federaci Spojených států už jen velikost země a máme dobré hráče z každého státu. Když se podívám na jiné země, tak hráči jsou třeba z jednoho města, z jedné základny, můžou společně trénovat. Ale vy Češi jste mašiny na vítězství. Teď za vás vyhrála další talentovaná hráčka juniorské Roland Garros (Lucie Havlíčková).
Jste fakt výborní. Já oceňuju a obdivuju české trenéry, jak se mládeži věnují. Navíc máte různé typy hráček, s různými styly, ať už jde o Barboru Krejčíkovou, Petru Kvitovou. Hrají úplně jinak. Je super, že vaše federace podporuje tolik různých způsobů hry a proto jste tak dobří.
Pamatuju si, že když mi bylo 12 let, tak jsem jela na takový kemp na Floridu a mělo to velký dopad na můj styl hry, ať už v mé juniorské kariéře, pak profesionální, nebo ve Fed cupu a reprezentaci na olympiádě. Na kempu byla skvělá atmosféra. Pamatuju si, že tam bylo snad přes sto kurtů, byly tam všechny typy povrchu. Měli jsme trenéry, rehabilitaci, fyzio. Ale myslím, že se máme co učit od menších federací, musíme se více zaměřit na detaily, třeba práce nohou. Stále vnímám rozdíl mezi americkou a evropskou školou tenisu. Evropani, mají všeobecně lepší práci nohou, nebo já to tak aspoň vnímám, máte dobrou strategii, my jsme na kurtu takoví kovbojové, riskujeme. Myslím, že se od sebe můžeme učit navzájem. Proto taky hodně amerických tenistů jezdí trénovat do Španělska, Francie a chtějí pochytit evropskou školu. Americký tenis je velmi silný, není špatný. Teď máme dobrou nastupující generaci.
Tenis je ve Spojených státech v popularitě sport až za baseballem, nebo americkým fotbalem. Na druhou stranu je to jeden z nejvíce populárních sportů u holek a to je strašně důležité. Aby měly holky motivaci a sportovaly. Tenis mi toho dal strašně moc, naučila jsem se vyhrávat, prohrávat, překonávat krizové situace a to je pro všechny holky i kluky strašně důležité, nebo alespoň mě to pomohlo i v životě. Samozřejmě k tomu nemusíte být profík, je spousta úrovní – můžete hrát rekreačně, poloprofesionálně, profesionálně, máme hráče na univerzitách. Tenis je zkrátka všude. Myslím, že má ve Spojených státech své místo a neustále se rozvíjí.
Doufám, že vyrazíš v Praze ven a vím, že se máš sejít i s Lucií Šafářovou, tak snad si tu svůj pobyt užiješ.
Musím to ještě zmínit, i tady, v éteru, když jsme se bavili o mém zranění, během písničky, tak jsem si uvědomila, že jsi to byla právě ty se svojí partnerkou, koho jsme porazily při mém návratu. Pro mě to hodně znamenalo, bylo to v Charlestonu a bylo to hodně emotivní. Nevím, proč jsme zrovna v pavouku narazily na sebe, ale asi osud. Každopádně bylo to mé důležité vítězství při návratu a za to ti děkuju. Chtěla jsem to říct, byl to jeden zápas, první kolo ale moc to pro mě znamenalo, takže díky za to, Andy.
Související
-
Bývalá atletka Zuzana Hejnová: Vážné zranění achillovky urychlilo moje rozhodnutí o konci kariéry
„Občas si chodím zaběhat s přítelem do přírody, ale na dráhu mě to opravdu neláká. Už u toho hrozně funím, ale chci se stále udržovat,“ má jasno bývalá reprezentantka.
-
Bývalá tenistka Dominika Cibulková: Po kariéře je mojí prioritou syn Jakub. Tenis mi nechybí
Slovenské tenistce oblíbený sport nechybí. Sama od sebe si po ukončení aktivní kariéry zahrát nejde, ráda se ale věnuje mladým nadějím v Akademii Dominiky Cibulkové.
-
Volejbalista Adam Zajíček: V Kladně mi chyběl titul, s Karlovarskem jsem se ho konečně dočkal
S Kladnem za pět sezon titul získat nedokázal. V Karlovarsku se mu to povedlo hned v prvním roce po přestupu. Nemrzí blokaře, že si zatím nevyzkoušel zahraniční angažmá?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka