Myšlenky letošního Fóra 2000
Ne všechny cesty vedou do Říma. Jak s humorem poznamenal jeden z účastníků letošního Fóra 2000, některé cesty vedou do Jeruzaléma, jiné do Mekky, nebo třebas do Arizony. Tímto účastníkem byl Vartan Gregorian, který pochází z Íránu, je křesťan, v současnosti žije ve Spojených státech a je prezidentem newyorské Carnegie Corporation. Je držitelem mnoha ocenění a vyznamenání - dvě z nich dostal dokonce od amerických prezidentů Billa Clintona a George Bushe. Vydal několik knih, jež se zabývají náboženstvím, hlavně islámem. A přestože do Prahy nepřijel jako napjatě očekávaná celebrita, jeho brilantní formulace myšlenek a strhující řečnický projev zaujaly doslova každého.
Základním postojem Vartana Gregoriana je to, že jednotlivé kultury nejsou monolytické, ale vytvářejí jakousi mozaiku. Mimochodem, přesně tak se jmenuje i jedna z jeho knih: Islám jako mozaika. Je tedy nebezpečné hodnotit různá náboženství zvenčí a házet jejich myšlenkové směry do jednoho pytle. Gregorian humorně ilustroval jeden ze základních problémů následujícím vtipem: anglikánský biskup říká katolickému biskupovi: "Bratře, my oba sloužíme Bohu. Ty svým způsobem a já jeho způsobem".
Právě ono přesvědčení o jakémsi vlastnictví pravdy vede (podle Vartana Gregoriana) k vytváření propastí, jež se dají jenom těžko překonat. Formuloval to takto:
"Tolerujeme se navzájem, ale nevzdáváme se nároku na absolutní pravdu. Dokud to existuje, tak se obávám, že se budeme vždy konfrontovat, čí náboženství je lepší".
V případě, že mají lidé pocit vlastnictví pravdy, nemůže - podle Vartana Gregoriana - dojít ke skutečnému dialogu. Odehrávají se pouze monology, ve kterých jednotliví účastníci čekají, kdy se dostanou k slovu. Svoje důsledky to má ale i pro samotné komunity. Ono vlastnictví pravdy totiž silně ovlivňuje způsob, jakým fungují uvnitř. Individuality se musí podřizovat kolektivu a z náboženství, jež má člověka osvobozovat, se stává nástrojem k jeho ovládnutí nebo k vymezení jeho svobody:
"Místo toho, aby náboženství překračovala hranice politiky, stávají se nástrojem politiky. Nacionalizují se místo toho, aby překračovala hranice národů. Místo budování mostů porozumění rozdělují náboženství národy i jednotlivce".
Vartan Gregorian citoval na začátku své úvahy amerického episkopálního biskupa Pikea, jehož kázání slyšel v roce 1956, když nastoupil jako student prvního ročníku na stanfordské univerzitě. Biskup Pike kritizoval kategorizování, ke kterému máme my lidé sklony. Doslova řekl, že "kategorizování je hřích". Když začne někdo řadit své bližní do kategorií, logicky to vede k rozlišování mezi danými kategoriemi. Vede to k estetizování, tedy k hledání odpovědi na otázku, co je lepší a co horší. V tu chvíli se z kategorií stává problém. Z problému se vzápětí stává politikum a logicky se začne hledat řešení. Tímto řešením je pak zpravidla eliminace problému - a důsledky mohou být katastrofální. Vartan Gregorian k tomu dodal, že nedávno navštívil Osvětim, kde je názorně vidět, kam až eliminování problému může zajít.
Je přitom důležité si uvědomit, kde všechno začíná, že je to u onoho "kategorizování". A (jak Vartan Gregorian dodal) neméně důležité je i to, že jednotlivá náboženství mají tendenci pustit se do byznysu zmíněného "kategorizování". Pracují totiž s absolutnem - často na úkor nejasnosti, neurčitosti a složitosti života. V jistém smyslu byla tedy ústřední myšlenkou Vartana Gregoriana pokora. Pravda je prostě větší než my - a nikdy ji nemůžeme vlastnit.
Napjatě očekávaným hostem letošního Fóra 2000 byl tibetský Dalajláma. O tom, že z jeho osobnosti vyzařuje cosi příjemného, se popsaly stohy papíru. Jisté je, že Dalajláma je mimořádně autentický a skromný člověk, který si vás rychle získá zdánlivě jednoduchými, ale ve skutečnosti hlubokými myšlenkami. Jeho vystoupení začalo poněkud humorně. Diskusní panel moderovala Joyce Davis ze Svobodné Evropy a když dala hned na počátku Dalajlámovi slovo, ten začal nejdřív zkoumat, o čem konference vlastně je. Potom přečetl hlavní otázku, zda nabízí náboženství řešení, nebo je součástí problému, a odpověděl svým typicky úsměvným způsobem, že náboženství je samozřejmě obojím, tedy problémem i řešením. Joyce Davis souhlasně dodala "amen".
Podívejme se ale, co bylo obsahem Dalajlámových úvah. Jak řekl, on sám vidí své poslání v šíření náboženské harmonie. Položil tedy otázku, co této harmonii vlastně brání. Když dojde k tragedii, jakou bylo 11. září 2001, je třeba se ptát, proč útočníci tak strašný čin vlastně udělali? Co je k tomu hnalo? Člověkem způsobené katastrofy velkých rozměrů jsou samozřejmě možné díky technologiím, bez kterých by se něco takového nedalo realizovat. Přidává se k tomu ale i lidská inteligence, jež je v područí destruktivních emocí. A přesně tam je neuralgický bod, na který položil Dalajláma svůj prst:
"Všechny tyto těžkosti začínají v rovině emocí. Vnímám to tak, že v 21. století mají různé tradice velmi důležitou roli, aby byly protiváhou negativních emocí. Ale jak? Všechny tyto tradice jsou filosoficky rozdílné, ale mají stejné poselství. Ať jsou teistické či nikoliv, ať jsou mezi nimi podstatné filosofické rozdíly, nesou všechny poselství lásky, soucitu, odpuštění, tolerance, osobní disciplíny a radosti".
Dalajláma vidí tedy klíčový problém v negativních či destruktivních emocích, kterým lidé propadají, a současně upozorňuje na to, že všechna velká světová náboženství budují naopak pozitivní emoce. Právě náboženství by tedy měla působit jako protiváha, nebo lék. Dalajláma neuváděl, jak si to konkrétně představuje, ani nepopisoval zápasy, jež se v rámci jednotlivých náboženských systémů odehrávají.
Jako velice zajímavá ilustrace ale může sloužit vystoupení dalšího zajímavého účastníka, pocházejícího tentokrát z islámské tradice. Pochází z iráckého Bagdádu, ale žije na Západě. Je spisovatelem a jeho články se objevují také v britských novinách Independent nebo v americkém listu New York Times. Jeho jméno je Kanan Makyia - a zajímavý je jeho pohled na vývoj na Blízkém východě. Hodnotil ho očima Arabů, kteří zažili vznik Izraele, šestidenní válku nebo vzestup palestinského odporu. A to co prožívali, bylo jedno zklamání za druhým.
Kanan Makyia ale zdůraznil, že arabský svět zatím nezažil žádnou globalizaci, což může být jedna z příčin současného růstu radikálního islámu - ovšem v docela jiném smyslu, než bychom si mohli myslet. Podle něj není islámský radikalismus reakcí na vliv Západu nebo zmíněnou globalizaci. Ve skutečnosti reagují tito lidé na neutěšený stav vlastních společností, postižených selháním zkorumpovaných režimů. V minulosti i dnes se totiž nacházejí nejhorší diktátoři z velké části právě na Blízkém východě.
Podle Kanana Makyii selhaly tamní režimy jak politicky, tak institucionálně. Islámské země Blízkého východu jsou jedinou částí světa, jež dodnes nevyprodukovala žádnou stabilnější demokracii. Lidé se tedy utíkají k radikálnímu islámu hlavně kvůli tomu, že jsou znechuceni stávajícími poměry. Příčinou radikálního islámu není izraelsko-palestinský konflikt, jak to často tvrdí představitelé arabských zemí. Tento konflikt (podle Makyii) pouze urychlil trendy, jež v arabském světě stejně probíhaly.
Jak tedy prožíval běžný člověk z arabského světa posledních 40 nebo 50 let? Kanan Makyia to ilustroval na sobě. V čase šestidenní války, kdy Izrael bleskově přemohl arabské země, jež ho chtěly vymazat z mapy světa, tedy v roce 1967, byl mladým muslimem, obyvatelem Bagdádu. Bylo mu jasné, že výsledek války odhalil hlubokou zkorumpovanost arabských režimů. Chování tamních armád přesně zodpovídalo prohnilému systému, který tam vládl. Obrátil tedy svou naději k Palestincům, kteří ztratili své území, mnozí byli násilně vyhnáni a začali bojovat za svá práva. I tam ale čekalo další zklamání. Nebylo to v žádné prohře palestinského hnutí. Právě naopak. Když viděl Kanan Makyia, jak se chovají Palestinci v jižním Libanonu (na územích, která tehdy ovládali) pochopil, že ani tam nenajde odpověď. Zneužívání moci tam bylo totiž na denním pořádku. Makyia tedy ztratil ideály a byl znechucen politikou. Celá jeho generace zcyničtěla. Všichni se rozešli na univerzity, do různých novin a našli si příjemná zaměstnání. Za zlepšení poměrů v arabském světě přestali bojovat. Tuto rezignaci vidí nyní Kanan Makyia jako příčinu dnešních těžkostí.
"Byli to jiní Arabové mladší generace, kteří museli zaplatit za naše selhání. Myslím na všechny chlapce, kteří zemřeli v občanské válce v Libanonu nebo v irácko-íránském konfliktu. Pak se objevila nová generace, jež zaujala naše místa. Byli o 20 let mladší - a protože jsme my selhali, právě tato generace se obrátila k islámu".
Paradoxní je, že islám se stal jakýmsi prostředkem k uvolnění frustrací a znechucení z politiky v arabských zemích. Podle Makyii mnozí vůdcové radikálních hnutí ani pořádně neznají Korán. Co ale považuje tento spisovatel a intelektuál za největší problém, je to, že jeho generace nevyprodukovala žádného Václava Havla, který by se stal symbolem boje za spravedlnost. V 70. a 80. letech byla, podle něj, potřeba takového symbolu obrovská. A důsledky jeho absence můžeme pozorovat dnes.
Mimochodem, bývalý prezident Václav Havel se některých debat zúčastnil a na jedné z nich formuloval svá pozorování a otázky, co se týče různých náboženství:
"V náboženských základech či východiscích či tradicích různých civilizačních okruhů dříme cosi, co je všem společné, jakýsi elementární soubor mravních imperativů, které - samozřejmě s příslušnými modifikacemi a ve své co nejobecnější podobě - platí všude. Kladl jsem si otázku, zda se nemá víc pátrat po tom, co je těm kulturám společné, zda se nedá hledat cosi, co jsem nazýval mravním minimem, zda, zda z toho nemají potom vyrůstat zásady, pravidla a normy soužití národů a celých nadnárodních společenství v budoucím světě".
Václav Havel položil dokonce otázku, zda by neměla vzniknout nějaká obdoba Charty lidských práv, jež by zobecňovala zmíněné mravní minimum. Fórum 2000 na to odpověď nedalo. Zabývalo se spíš politickými nebo osobními aspekty vztahu člověka a náboženství. Když se vrátíme k tibetskému Dalajlámovi, můžeme si všimnout, jak vidí věci on. Jak už bylo řečeno, Dalajláma upozornil, že je rozdíl mezi upřímnou vírou a manipulací. Klíčem ke zlepšení poměrů je to, že budou lidé z náboženství čerpat sílu - a nebudou ho zneužívat ke svým cílům:
"Když jednou přijmeme náboženství, měli bychom ho brát upřímně a vážně. Ne jenom formálně. V minulosti i dnes totiž existují ve jménu náboženství konflikty nebo dokonce krveprolití. Příčinou může být politika, ekonomika nebo něco jiného. Je za tím ale manipulace ve jménu náboženství. A někdy jsou za tím věřící, náboženští lidé - fundamentalisté".
V této věci se shodovali snad všichni účastníci debaty o náboženských systémech v dnešním světě. Mimochodem, několikrát zaznělo (od těch, kteří pocházejí z muslimské tradice), že se vlastně diskutuje o náboženství kvůli islámu. Nebýt islámských radikálů, nikoho by přece tento druh dialogu až tak nezajímal.
Podívejme se ale ještě na jednoho účastníka, pocházejícího z buddhistické tradice. Byl jím Soho Mačida z Japonska. Dvacet let strávil v klášteře jako buddhistický mnich a v současnosti je profesorem na Hirošimské univerzitě, kde učí srovnávací religionistiku. Jeho myšlenkou bylo to, že člověk musí nejprve milovat sebe, a až potom je schopen milovat své bližní. To, že žijeme v pokojném světě a debatujeme o vznešených myšlenkách náboženského dialogu, je totiž zázrak, neboť v Súdánu lidé čelí genocidě, v Severní Koreji jsou vystaveni drtivému útlaku. Proto musíme získat důvěru k sobě a lásku k sobě - samozřejmě zdravou, nikoliv egoistickou. Až tehdy budeme prožívat skutečnou radost z jiných lidí. Soho Mačida je zajímavý už tím, že pochází z Hirošimy - takto interpretoval hirošimskou tragédii:
"Hirošima je Ježíš Kristus, protože 200.000 lidí zemřelo po atomové bombě za nás, abychom měli mír. Stejně tak 6 miliónů Židů za nás zemřelo během holocaustu, aby přinesli do našich rukou mír. Musíme se vzdát obviňování římských vojáků za to, že probodli tělo Ježíše Krista. Místo toho musíme hledat svatý význam jeho oběti. Pak pochopíme odpovědnost za udržení křehkého míru v našem dnešním světě".
Vraťme se nyní k Dalajlámovi, který řešil podobnou otázku, jako na počátku Vartan Gregorian. Jak je to s nárokem náboženství na pravdu? Nebo obecněji: jak je to s touhou člověka poznat pravdu? Zde je jeho postoj:
"Je zde koncept jednoho náboženství a jedné pravdy. A je zde koncept několika náboženství a několika pravd. Pro každého věřícího je koncept jednoho náboženství a jedné pravdy klíčový, aby mohl budovat upřímnou a k jedinému cíli zaměřenou víru. Ale může to být problém, když se dívá na jiná náboženství. V tu chvíli potřebujeme koncept několika pravd a několika náboženství".
Dalajláma formuloval svoji myšlenku jako paradox. V jeho pojetí to ale není paradox nesmiřitelný. Právě naopak, oba zmíněné koncepty se (podle něj) mohou vzájemně doplňovat, anebo se dokonce vzájemně podporovat:
"Tyto dvě věci jsou v protikladu. Jak je tedy smířit? Co se týče komunity, přiměřený je koncept několika pravd a několika náboženství. Co se týče jednotlivce, je vhodný koncept jedné pravdy a jednoho náboženství".
Ať už ale vnímáme svět a náboženství jakkoliv, jedno je jisté. Čím lepší komunikace existuje mezi příslušníky jednotlivých tradic, tím menší nebezpečí konfliktů mezi nimi hrozí. Muslim, který nikdy v životě neviděl živého křesťana nebo Žida, může lehko upadnout do fanatismu. Islamofobie, křesťanofobie nebo antisemitismus jsou vždy nebezpečné, a proto je důležité, jak vidíme svět jako takový. Zde je odpověď Vartana Gregoriana:
"Není žádný islámský svět, není žádný křesťanský svět, není žádný buddhistický svět. Jsou jenom muslimové, žijící v 57 zemích, buddhisté, žijící v mnoha zemích a křesťané v mnoha zemích".
Několikrát zazněla kritika konceptu, podle kterého probíhá na světě střet civilizací. Mimochodem, mezi pozvanými na letošní Fórum 2000 byl i americký profesor Samuel Huntington, který myšlenku střetu civilizací formuloval. Nakonec nepřijel, takže nemohl reagovat na kritiku své teorie. Snad všichni by se ale shodli v tom, že obyvatelstvo islámských zemí prochází obrovskými změnami a tlak na modernizaci jejich společností je obrovský.
Známý český kněz Tomáš Halík ovšem zcela obecně zdůrazňoval, že škodlivé jsou extrémy. Na jedné straně fundamentalismus nebo fanatismus - a na druhé straně hédonismus nebo cynický pragmatismus. Svět islámu má momentálně tendenci upadat do první krajnosti, západní svět má blíž k tomu druhému. Oba extrémy jsou přitom stejně nebezpečné a pramení z rozporuplné touhy člověka po pořádku a současně po svobodě.
Celkově se asi nedá říct, že by letošní Fórum 2000 přineslo převratné odpovědi či návrhy. Cestou je možná ale právě to, že lidé ze zcela různých tradic dostanou slovo a jsou slyšeni. V tom je myšlenka Fóra 2000 určitě příkladná.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
Zprávy z iROZHLAS.cz
-
Politický analytik za 700 korun na hodinu. Zahradil byl poradcem Macinky, smlouva už ale nepokračuje
-
Zákon o státní službě je špatně napsaný. Ruší pojistky proti politizaci státní správy, varuje senátor Balík
-
Hašení požáru špatnými hasicími prostředky, říká o Babišově koalici proti suchu zemědělec Štefl
-
‚Voda se musí stát veřejným zájmem.‘ V pondělí vznikne koalice proti suchu, oznámil Babiš
