Cimrmani mě naučili pokoře. Měl jsem strach, jak mě přijmou diváci, říká herec Vojta Kotek

Tvojí domácí divadelní scénou je Divadlo Járy Cimrmana. Pamatuješ si dobu, kdy jsi nevěděl, že Cimrman existuje? Kdy nebyl součástí tvého života?

Já jsem odjakživa věděl, že existuje. A to, že neexistoval, jsem se dozvěděl až po nějaké době, kdy už jsem ho dlouho znal. Žil jsem v tom, že skutečně existoval.

Čtěte také

Když jsme Jirkovi tleskali vestoje, tekly mi slzy. Mám z filmu Vlny upřímnou radost, vypráví Kotek

To znamená, žil jsi to, co naše generace, že jsi slyšel ty přednášky a bezmezně jsi tomu důvěřoval.

Přesně tak. A bezmezně jsem důvěřoval tomu, že každému divadelnímu představení předchází nějaká přednáška, že jedině tak se dá divadlo hrát.

Jaké bylo to vystřízlivění, když si najednou viděl úplně odlišné divadlo, že tam není žádná přednáška?

(smích) Nebavilo mě to tam, nerozuměl jsem tomu. Často to bylo ve verších, ještě v podivných kostýmech a hrály tam i ženy, což mě trošku děsilo (smích).

Já si neumím představit v tom prostředí být od narození.

Já jsem tam od nějakých svých tří let trávil velkou spoustu času. Táta jezdil na zájezdy, a tak mě brával. Já jsem vůbec netušil, u čeho to vlastně jsem. Mně to přišlo normální a naprosto přirozené, kluci pro mě byli strejdové.

Vojta Kotek|foto:Elena Horálková, Český rozhlas

V nějakých třinácti, čtrnácti, patnácti mi začalo docházet, u jakého fenoménu jsem se to ocitl, jaké mám obrovské štěstí. Nejen že mi tyto věci začaly docházet, ale třeba i některé ty vtipy, které jsem nechápal.

V té době se mě začal dotýkat celý ten humor a ta obrovská krásná gloriola, která kolem toho je.

S tím na mě začala padat i zodpovědnost. Když jsem potom do toho divadla vstupoval v nějakých 22 letech, přišlo mi to naprosto nepatřičné. A to i přesto, že jsem se do té doby stihl vyprofilovat jako herec teenagerovských komedií a vyrůstal jsem v tom.

Čtěte také

Zdeněk Svěrák oslavil životní jubileum v Divadle Járy Cimrmana. K devadesátinám mu popřáli herečtí kolegové i prezident Pavel

A je to dáno, že to bylo takto silné právě díky tomu, že jsi tam vyrůstal? Mě na tom nejvíc fascinuje to, co si myslí dítě, že jeho táta dělá. Co sis myslel, že táta dělá a že dělají ti kluci, jak označuješ ikony a legendy?

Já jsem chápal to, že baví lidi, že je to práce, za kterou se dostávají peníze. Přišlo mi divné, proč není přes den doma, když pracuje jenom večer. A to jsem úplně nechápal, jakou věc vlastně dělal pro celé to divadlo v backstage i proto, že on byl hlavně spíš manažerem.

A když jsem začínal být starší a trošku jsem to chápal, tak už jsem přišel na to, že si táta jenom myslí, že je herec, ale že ve skutečnosti je spíš producent a manažer.

Tam se nikdo nebere jako herec, nikdo to takto nevnímá, je to pořád parta převážně učitelů a lidí, kteří mají takový zvláštní divadelní spolek a jsou od toho, aby večer pobavili diváky.

Ty jsi tam nastoupil v roce 2011. To bylo sedm, šest, pět let po Rafťácích a Snowboarďácích. Když si to dáte do souvislosti s Divadlem Járy Cimrmana, ten pocit nepatřičnosti byl úplně namístě. Co člověk v té naivitě dělá, aby zapadl? Vstupuje na území národního pokladu.

Vím, že mi hlavou běžela spousta různých pouček, které Láďa Smoljak se Zdeňkem Svěrákem praktikují a praktikovali při zkouškách na svoje kolegy.

Třeba nehrát tzv. průběžné jednání, což je něco, co herec má dělat. Musí být na jevišti přítomný a i když nemluví, tak má nějakým způsobem reagovat na to, co se děje okolo. Prostě být tam a reagovat na situaci, být v té roli, vnímat, co se děje okolo.

Čtěte také

Zdeněk Svěrák slaví 90! Poslechněte si záznam slavnostního večera z Divadla Járy Cimrmana

Protože nikdy nevíte, na koho se ten divák v hledišti kouká. Třeba kouká na vás. To vám řeknou na konzervatoři v prvním ročníku, průběžné jednání. A to je něco, co u Cimrmanů musíte vypínat. Nemluvíš, nehraj.

Jenom když mluvíš, tak se možná nějak tvař, možná si nějak stoupni, možná se otoč, do té doby bereš pozornost ostatním. Takže já měl celou sérii takových pouček. Samozřejmě víceméně jsou obsaženy i v hereckém desateru v Záskoku.

Vlastně jsem měl obrovský strach z toho, jak to přijmou diváci. Kdybych se vžil do role diváka a viděl Vojtu Kotka ze Snowboarďáků najednou mezi Cimrmany, tak si řeknu, oni se zbláznili, co se stalo, proč nevzali aspoň toho Mádla.

Nálepka idola

Byl toto ten aspekt, proč ti vztah ke Snowboarďákům a Rafťákům částečně vadil? Kdy ti najednou nálepka idola byla na škodu?

Když jsem s nimi hrál před patnácti lety, tak to bylo na zájezdě v Jánských Lázních, kam jsem jezdíval od malička. A to je takový lyžařský zájezd. Teď už tedy moc ne, teď už je maximálně sáňkovací. A já jsem tam vždycky slavíval narozeniny. Sedl jsem si na jeviště, které jsem znal, prošel jsem kulisami, které znám zezadu. Sedl jsem si vedle kluků a táty na seminář a uvědomil jsem si, že tady jsem vlastně doma, že to je úplně v pořádku.

A když se diváci poprvé zasmáli nějakému vtipu, který mám v semináři, tak jsem pochopil, že to půjde. A myslím si, že právě reakce diváků právě z Cimrmanů mi hrozně dodala sebevědomí toho, že nejsem jenom Snowboarďák, že naopak můžu přesvědčit lidi, že dokážu udělat i něco jiného. A myslím, že Cimrmani byli paradoxně první krůček k tomu se od toho trošku osvobodit.

Vlastně jsem k tomu možná byl svým způsobem předurčený mnohem dřív než ke Snowboarďákům.

Myslím si, že to je nátura i pohled na život, aby člověk mohl rázem těm kolegům říkat kluci.

Je to tak. Myslím, že mi to hrozně prospělo v tom, že jak jsem se cítil nepatřičně, tak se díky tomu ve mně zachovala pokora, kterou člověk strašně potřebuje nejen pro život, ale i pro to s těmi Cimrmany hrát a nějak mezi nimi existovat, protože to celé je o pokoře.

Čtěte také

Baví mě fotit na ulici, tam je to divadlo. V mých kolážích se setkávají lidé z různých století, popisuje Petr Brukner z Divadla Járy Cimrmana

Tam není nikdo, kdo by převyšoval někoho. Je to jedna velká rodina. Zdeněk tomu nějakým způsobem vévodí tou přirozenou autoritou. On sám je ztělesněním pokory. Takže mám pocit, že tohle mi hrozně pomohlo ve vstupu, nemyslet si, že to bude easy, že to zvládnu, ale prostě mít z toho trošku bobky.

Ale na druhé straně ten barman z Perfect Days byl zcela logicky také v tobě. Bylo ti 23. To asi není úplně nástroj na získání přízně u Cimrmanů.

My jsme pořád ještě generace, která Cimrmanem žila vždycky. V rámci školních akademií všichni mí spolužáci chtěli, abychom hráli něco z Cimrmanů.

Už v šesti, sedmi, osmi letech jsme hráli cimrmanovské scénky. Takže moje generace to miluje a myslím si, že snad i ty další generace v tom nacházejí určité zalíbení. Větší hate jsem dostal za Snowboarďáky.

Jak Vojtovi Kotkovi pomohlo to, že nemá herecké vzdělání? Proč se i lidé, kteří žijí TikTokem, smějí cimrmanovským vtipům? Poslechněte si celý rozhovor.