23 tisíc mladých lidí z celé Evropy se na přelomu roku sjede do Prahy na Pouť důvěry na zemi
Je to událost, která se nejméně dvacet let nebude opakovat! Ano, už zítra začne v Praze Pouť důvěry na zemi, na kterou se sjedou desetitisíce mladých lidí z východní i západní Evropy. Takové setkání se u nás poprvé uskutečnilo v roce 1990 a teď se po 24 letech vrací. Každoročně ho pořádá ekumenická komunita Taizé, která vznikla ve Francii. O jejím zakladateli prezident Václav Havel napsal: „Bratr Roger byl pro mne jedním z duchovních pilířů sjednocující se Evropy.“
Do Prahy se tedy zítra sjede asi dvacet tři tisíc mladých lidí z celé Evropy, kteří se zde až do 2. ledna zúčastní Evropského setkání mladých. Tyto takzvané Poutě důvěry na zemi pořádá každoročně od roku 1978 ekumenická komunita Taizé, která vznikla ve 40. letech ve Francii. Účastníci stráví v Praze pět dní a zapojí se do programu, jehož součástí bude setkávání, sdílení, semináře a společné modlitby.
Jednou z nejdůležitějších zkušeností, které tato setkání přinášejí, je zážitek pohostinnosti a setkání s místními obyvateli – proto se pořadatelé snaží, aby byli mladí lidé ubytováni přímo v rodinách v Praze a blízkém okolí. Co konkrétně se v následujících dnech bude v Praze dít, zjišťovala Jana Šustová u bratra Marka z komunity Taizé.
Jaký bude program letošního evropského setkání mladých v Praze?
„Program tohoto evropského setkání je velice prostý. Většina mladých lidí přijede 29. prosince. O dva dny dříve přijedou dobrovolníci, kteří nám pomohou s posledními přípravami setkání. Už to je skupina tak patnácti set – dvou tisíc osob. A 29. prosince přijedou další desetitisíce lidí. První den je vždy poněkud složitý, protože lidé přijíždějí odevšud a třeba Portugalci cestují tři dny, aby se dostali do Prahy. I pro lidi z Moskvy je to dlouhá cesta. Je to tedy poněkud komplikované a my se snažíme dobře zorganizovat jejich přijetí.
To první setkání bude v centru města ve škole a v hale na Výstaviště v Letňanech. Tam ti lidé potkají kolegy ze svých zemí, dostanou ve svém jazyce první informace – takže Italové přijmou Italy, Poláci Poláky a Francouzi dostanou první informace ve francouzštině... V tom centrálním místě lidé dostanou program, plán města, mapu městské hromadné dopravy a z centrálního místa se přesunou do hostitelských kostelů nebo sborů, kde je bude čekat místní tým. To je druhá fáze přijetí poutníků během toho prvního dne, kdy dostanou adresy, kde budou bydlet, a informace od místního týmu.
A pak se 29. prosince večer znovu sejdou ke společné modlitbě. To bude první společné setkání všech dohromady v hale na Výstavišti Letňany a zároveň v katedrále. Takže to je 29. prosinec, ten nejtěžší den. A když ho přečkají (smích), čeká je 30. a 31. prosince další program.
Dopoledne ti lidé zůstanou ve farnostech v místě, kde bydlí. Program začne ranní modlitbou, pak bude setkání v menších mezinárodních skupinkách, kde se budou moci sdílet, a také se setkají s místními obyvateli. Potom se v poledne vydají do centra Prahy, kde bude v mnoha kostelech polední modlitba.
Na odpoledne jsou připraveny tematické semináře, které na různých místech nabídnou zhruba 25-30 témat, ze kterých si lidé mohou vybrat, a kde budou moci diskutovat a naslouchat někomu, kdo má co zajímavého říci. Tato tematické setkání lze rozdělit do tří skupin.
Za prvé je to spiritualita, prohloubení víry, znalost Bible, hledání svého povolání atd. Druhý typ setkání se zaměří na angažovanost člověka ve společnosti – politicky, sociálně a ve všech možných oblastech, jako je třeba světový mír, spravedlnost atd. A třetí tematickou skupinou je umění, což je obzvlášť důležité tady v Česku, protože vy jste hodně umělecky vnímaví a je zde řada umělců, což je všude kolem vidět. V rámci těchto workshopů bude také příležitost jít do muzea, ale ne za účelem zvědavě si prohlédnout celé muzeum a pak všechno zapomenout – smyslem bude získat duchovní zkušenost v kontaktu s uměleckým dílem.
Takže tak budou vypadat odpolední semináře 30. a 31. prosince. A obyvatelé Prahy a jejího okolí se k těmto workshopům mohou přidat, je to otevřené pro všechny, nepotřebujete lístky nebo se někam zapisovat, stačí se jednoduše k těm mladým lidem připojit.
A pak nastane změna. 31. prosince večer zůstanou mladí lidé ve farnostech či sborech, kde se budou modlit za mír ve světě a potom slavit a radostně vítat Nový rok. Bude to pojato jako svátek národů a každá národní skupina něco předvede, třeba zpěv a tanec. Tento svátek národů je úžasný!
A pak 1. ledna bude možné si ráno trochu odpočinout, a potom hostitelské rodiny můžou pozvat mladé ke svátečnímu obědu. To je výjimka, protože jinak budou poutníci dostávat balíčky s obědem a večeří v centru města a v Letňanech, takže hostitelské rodiny jsme požádali jen o to, aby jim poskytly snídani.
A pak večer 1. ledna bude setkání podle zemí a závěrečná modlitba. A 2. ledna se uskuteční ještě krátké setkání v hostitelských farnostech a pak lidé odjedou.“
Jak budou mladí lidé rozděleni do různých hostitelských farností a sborů?
„Ti lidé, kteří sem 29. prosince přijedou, budou přijati v centru města podle národních skupin, ale z tohoto centrálního místa je rozdělíme do malých skupinek. Když třeba přijede skupina padesáti Francouzů, tak je rozdělíme a deset Francouzů pošleme například do Stodůlek, deset na Smíchov, dalších deset třeba do Kladna... Takže ve farnostech se setkáte se skupinkami mladých z různých zemí, každá farnost bude mít 6-8 různých národností. Mladí lidé dnes už nemají problémy se domluvit, každý více či méně umí anglicky, ale myslím si, že se naučí i pár českých slov (smích).“
Při setkáních, která pořádá komunita Taizé, je vždy velmi zajímavá a důležitá výtvarná výzdoba místa. Jaké motivy jste zvolili pro letošní evropské setkání mladých v Praze?
„Budeme se modlit v obrovské hale, protože nás bude tolik, že bychom se do kostelů nevešli. A vždy se snažíme ty velké haly proměnit v místo ztišení a rozjímání, takže také provádíme jejich výzdobu. Projekt této dekorace jsme připravili už v létě. Jeden bratr má tady v Česku přátele umělce a myslím, že právě oni mu navrhli, aby se inspiroval Vaším vynikajícím umělcem Bohuslavem Reynkem. V Kafkově domě k tomu máme i výstavu. Reprodukce některých jeho děl budou i v té velké hale v Letňanech, kde se budeme modlit během tří večerů.“
Připravit takové obrovské setkání není určitě jednoduché. Už od září na tom v Praze tvrdě pracuje mezinárodní tým – kdo všechno je jeho součástí?
„Náš přípravný tým tvoří 25 lidí. Jsou to bratři z komunity Taizé, jako jsem já a další čtyři bratři, ale pak jsou vždy dva-tři bratři, kteří přijedou a odjedou, protože je potřeba zorganizovat řadu různých věcí. A pak je tady tým mladých dobrovolníků, který je hodně mezinárodní, je jich šestnáct – devět dívek a sedm chlapců. Pocházejí ze všech možných zemí z různých světadílů, je tady třeba člověk z Čile, ze Spojených států, z Holandska, Německa, Rumunska, Polska a tak dále. Jsme velmi mezinárodní tým. A pak jsou tady také řádové sestry, které nám pomáhají. Do Taizé totiž přijíždí tolik lidí, že by bratři bez pomoci žen-sester nezvládali přijmout všechnu tu mládež, takže nám pomáhají tři různé řeholní komunity. A sestry z těchto komunit jsou také tady v Praze s námi, aby připravovaly příjezd mládeže.“
Z jakých komunit ty sestry pocházejí?
„Jsou to sestry svatého Ondřeje, což je původně belgická komunita, ale teď hodně mezinárodní – sestry pracují v Africe, Brazílii, Anglii, a také v Taizé. Už téměř 50 let máme dobrou spolupráci se sestrami svatého Ondřeje. A spolupracuje s námi také komunita polského původu, sestry Voršilky, kterým se v Polsku říká šedé Voršilky, protože nosí šedý hábit. A to jsou sestry, které jsou u všeho, mají rády mládež a hodně nám pomáhají přijímat slovanskou mládež, tedy všechny ty, kteří mluví česky, slovensky, polsky, rusky, ukrajinsky, bělorusky atd. A pak také máme hodně malou komunitu svatého Vincence z Pauly, což jsou sestry, které se starají o nemocné. Když do Taizé přijede 5 tisíc mladých, je tam vždy někdo, kdo onemocní, takže tyto sestry svatého Vincence z Pauly se starají o všechny, kdo jsou v Taizé nemocní.“
Na Radiožurnálu posloucháte Výzvy přítomnosti. Hovoříme v nich o Evropském setkání mládeže, které od zítřka v Praze organizuje francouzská ekumenická komunita Taizé. S bratrem Markem teď budeme hovořit o tom, jak komunita žije, a také zavzpomínáme na Pouť důvěry na zemi, která se v Praze uskutečnila rok po pádu železné opony – tehdy na ní přijelo neuvěřitelných 80 000 účastníků. Fotografie z tohoto setkání můžete vidět v Kafkově domě v historickém centru Prahy, kde sídlí přípravný tým setkání.
Četla jsem, že v komunitě Taizé žijete z vlastní práce a nepřijímáte dary – čím konkrétně si vyděláváte na život a provoz celé komunity?
„V Taizé přijímáme hodně mladých lidí, ale zároveň musíme myslet na to, jak si vydělat na živobytí. Žijeme ze své vlastní práce, to bylo přání našeho zakladatele bratra Rogera. On chtěl, aby komunita zůstala chudá, jednoduchá, abychom si vydělávali na život našima vlastníma rukama, naší prací. A tak radikálně rozhodl, že nebudeme přijímat dary, že nebudeme mít sponzory a že máme pracovat. Takže máme různé ateliéry, ve kterých pracujeme, například keramickou dílnu, která je asi hlavním zdrojem našich příjmů. A zároveň je to velmi hezké místo, kde pracujeme moc rádi, protože je to práce ve společenství s druhými lidmi, v komunitě, kde můžeme spolupracovat, kde se během práce můžeme sdílet a podporovat jeden druhého. Často tam pracují mladí bratři – samozřejmě spolu s nějakým starším bratrem. Je to místo, kde se také vytvářejí dobré mezilidské vztahy.
Kromě toho ještě máme například malý ateliér, kde vyrábíme emailové dekorativní předměty – z emailu na mědi. Také máme malé vydavatelství, protože jsou mezi námi bratři, kteří píší a kteří jsou umělci. Nahráváme naši hudbu, naše zpěvy, které jsou známé po celém světě v různých jazycích a to nám také něco přináší do pokladny.
Zároveň ale mladí lidé, kteří do Taizé přijíždějí, se samozřejmě podílejí na nákladech na svůj pobyt. My můžeme přijmout hodně mladých díky principu solidarity, kdy ti, kteří přicházejí z chudých zemí, dávají do naší pokladny na ubytování tolik, kolik je v jejich možnostech, a ti, kteří přicházejí z bohatších zemí, dávají víc. A tak můžeme přijmout všechny.“
Tady v Kaflově domě v Praze máte také koutek, kde jsou různé suvenýry z prvního evropského setkání Taizé v Praze. Vy sám jste se ho také zúčastnil – jaké na něj máte vzpomínky?
„Ano, nacházíme se v místnosti, kterou jsme vytvořili, abychom trochu připomněli dlouhou historii našich vztahů s Českem. Začalo to ještě v té těžké době, kdy se kvůli komunistickému režimu nemohli svobodně vyjadřovat křesťané stejně jako mnozí další – třeba umělci a lidé svobodného a tvůrčího ducha. A už tehdy náš zakladatel bratr Roger pochopil, že svědectví těchto osobností, které se angažují a které povzbuzoval, aby nepodlehly útlaku, je důležité pro celou Evropu, pro všechny Evropany. Takže přes všechny těžkosti, překážky a dlouhé žádání o vízum, bratr Roger nakonec to vízum dostal a přijel sem do Prahy. To bylo v roce 1970, kdy ho sem pozvali křesťané z Prahy.
Byl to první silný kontakt naší komunity s Českem. Samozřejmě už předtím jsme měli diskrétní kontakty, ale tohle byl první výrazný kontakt, sice také diskrétní, ale přesto značně viditelný. Bratr Roger měl totiž dovoleno do Prahy přijet, ale zakázali mu mluvit na veřejnosti. Takže naši přátelé v Praze zorganizovali setkání s ním takovým způsobem, že lidé věděli, že on projde různými kostely hlavního města. Bratr Roger tedy procházel z jednoho kostela do druhého, kostely byly plné, on sice nemohl nic veřejně říkat, ale mohl se soukromě pozdravit s lidmi, požehnat jim, říct jim pár slov. A to bylo tak silné, že to zůstalo zapsáno hluboce v paměti mnoha lidí, kteří tehdy měli tuto příležitost vidět bratra Rogera.
A potom, když se v roce 1989 Evropa otevřela, jsme zde zorganizovali evropské setkání. Když padla železná opona, bratr Roger chtěl rychle jet do Prahy, do tehdejšího Československa. A hned rok po této velké změně, tedy v roce 1990, jsme mohli zorganizovat první evropské setkání tady v Praze. Hodně mladých tehdy přijelo. Bylo to těžké zorganizovat, protože farnosti a kostely byly zdevastovány po té dlouhé době pronásledování, ale bylo tady obrovské zapálení – radost ze setkání, radost z možnosti hostit Italy, Francouze, Němce, Španěly, Portugalce... Ale přijeli také první Rusové, první Rumuni, kteří se mohli setkat s lidmi ze západu. Takže to bylo obrovské setkání po tolika letech separace a samozřejmě velká radost z nového života ve vzájemné blízkosti. A v posledních letech se ta blízkost ještě zvětšila, protože jsme mohli uspořádat setkání na obou stranách. A jsme šťastní, že po 24 letech můžeme přijet znovu do Prahy na toto nové evropské setkání.“
Proč jste tehdy z postkomunistických zemí zvolili zrovna Prahu a ne třeba Varšavu, Budapešť nebo jiné město?
„Ve skutečnosti první setkání v zemích východní Evropy bylo ještě před pádem železné opony ve Vratislavi v roce 1989. Nevím, je tomu těžké porozumět, ale myslím si, že to byla nějaká intuice, kterou měl bratr Roger. Byl to muž, který uměl rozpoznávat znamení času a správné okamžiky. V roce 1989, kdy byly ještě zavřené hranice, ale věci už se na východě hýbaly, řekl: ‚Pojedeme do Vratislavi.‘ V Polsku to bylo snazší, protože církev tam nebyla tolik pronásledována a vratislavský arcibiskup hned souhlasil s tím, že nás přijme. I když tam byly extrémně těžké materiální podmínky – já jsem tam tehdy taky byl, tak si na to dobře pamatuji. Pořád jsme jedli zeleninovou polévku a trochu sýra, protože nic jiného tam nebylo (smích). Ale byla tam obrovská pohostinnost těch lidí, radost ze setkání. A ve Vratislavi jsme tehdy oslavili prezidentské volby v Československu, kdy se prezidentem stal Václav Havel a Poláci s trochou závisti provolávali: ‚Havel na Wavel!‘ (smích). Takže už ve Vratislavi bylo jasné, že příští setkání bude v Praze. A potom to další bylo v Budapešti. Takže tři setkání za sebou byla v těchto třech zemích a třech městech, které našly svobodu – tedy ve Vratislavi, potom v roce 1990 v Praze a hned roku 1991 v Budapešti.“
Taizé je ekumenická komunita, ve které žijí katolíci i evangelíci – jsou mezi Vámi také pravoslavní?
„Naše komunita v Taizé je ekumenická, pocházíme z různých protestantských církví a z katolické církve. Bratr Roger tu komunitu založil za účelem hledání jednoty a smíření mezi křesťany. V komunitě nemáme bratry, kteří by byli pravoslavní, ale přijíždí k nám na týdenní setkání hodně mladých lidí, kteří jsou pravoslavní. Tato tradice je nám blízká. Je mezi nimi hodně Rumunů, Srbů, také přijíždí hodně Rusů a Ukrajinců a většina těchto mladých jsou pravoslavní. Přijíždějí s nimi také jejich pravoslavní kněží, nebo pravoslavní mniši. Tato křesťanská tradice nás všechny fascinuje, protože všichni potřebujeme tu mystickou zkušenost, která je přítomna v pravoslaví, takže jsme hodně ovlivněni pravoslavnou spiritualitou a liturgií.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
