Je potřeba nepropadnout otrávenosti a netolerovat lhaní, říkal Jan Sokol. Zemřel v úterý ve věku 84 let

16. únor 2021
Výzvy přítomnosti
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Sokol

„Dívejte se míň na televizi a víc z okna. To jsou pak lepší vyhlídky,“ povzbuzoval k dobré náladě filozof Jan Sokol zkraje roku 2013, kdy po finanční krizi zaznamenala Evropa nárůst preferencí extrémně pravicových stran. Připomeňte si ho v rozhovoru s Petrem Vaďurou, ve kterém probírali nadcházející první přímou volbu prezidenta, očekávání lidí od politiků i důsledky ekonomické krize.

„Od politiky se nedá moc čekat. Lidé se musí naučit, že tam nevybíráte světce nebo dokonalé lidi. Demokracie je založená na tom, že občané sledují, co se tam děje, a vybírají, kdo je lepší a kdo horší,“ shrnoval pragmaticky filozof Jan Sokol.

Diktatury vznikají ve chvíli, kdy jsou lidé zoufalí z toho, že vláda nevládne.
Jan Sokol

Znechucenost představiteli státu vidí jako jedno z hlavních ohrožení pro demokracii. „Diktatury vždycky ohrožují slabou vládu. Diktatury vznikají ve chvíli, kdy jsou lidé zoufalí z toho, že vláda nevládne. Musí tu být někdo, kdo je schopen prosadit jakýsi pořádek. Vidíte to na skupinkách pravicových extrémistů: ti všichni mají hlavní heslo ‚udělat pořádek‘,“ poukazoval.

Na příkladech záleží

V systému, kde leží veškerá odpovědnost na vládě, má prezident svým „obličejem“ vládě pomáhat. „U nás je prezident jakési zosobnění státu, má tedy velkou neformální autoritu – dokonce i prezidenti nevalní. Jako by nám nestačil ten abstraktní stát, Ústava, vlajka, ale chceme tam vidět i obličej,“ komentoval v rozhovoru s Petrem Vaďurou pár týdnů před první přímou prezidentskou volbou.

Jan Sokol

Jan Sokol (†16. 2. 2021)

Filozof, politik a pedagog. V 90. letech přednášel filozofii, antropologii a religionistiku na Pedagogické a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po pádu komunistického režimu byl dva roky poslancem, v roce 1996 kandidoval do Senátu a v roce 1998 půl roku zastával post ministra školství v úřednické vládě Josefa Tošovského. V letech 2000–2007 působil jako děkan na Fakultě humanitních studií. V roce 2003 ho tehdejší koalice vedená ČSSD navrhla jako kandidáta do třetího kola prezidentské volby. Zvítězil jeho protikandidát Václav Klaus.

„Prezident by měl umět poukázat na to, co je dobře, a povzbudit lidi, aby se do něčeho pustili a ne aby jen nadávali u piva. Jsem přesvědčený, že všechny potíže, i hospodářské, fakticky koření ve špatné náladě,“ zamýšlel se.

Za tu ale nenesou odpovědnost jen vrcholní představitelé, svůj podíl na ní má každý z nás. „Není to tak, že by společnost žila jen z toho, co přijde shora. V malém měřítku může každý člověk něco udělat.“

„Jedna z věcí, která se mi pro společnost zdá být strašně vážná, je obecná tolerance ke lhaní. Jako kdyby lhát nic neznamenalo,“ kritizoval samozřejmost lhaní například u soudů zaznamenanou už v Osudech dobrého vojáka Švejka. 

autoři: Petr Vaďura , jkh
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?