My jsme počítali se spálenými mosty, Ukrajinci mají nakročeno jet domů, popisuje 86letý dobrovolník a emigrant

V 86 letech jste se stal nejstarším registrovaným dobrovolníkem, který začal pomáhat ukrajinským uprchlíkům přes platformu Vlna pomoci. Kde jste poprvé působil, když jste se zaregistroval?

Šel jsem na Kongresové centrum a přihlásil jsem se jako tlumočník, protože jsem se dobře učil rusky. S Ukrajinci jsem se domluvil. Dobrovolnický program tam fungoval výborně. Ukrajinci tam šli od jednoho k druhému, řešily se peníze, vízum, dočasné ubytování. A vynikající byli hasiči, kteří je pak hned vzali a odvezli do ubytování.

Poukázat uprchlíkům peníze, když je mám, je samozřejmost, zásadní morální povinnost.

Organizátoři z Vlny pomoci si vás velmi považovali a říkali, že jste dokonce pomáhal i na Hlavním nádraží, nosil jste kufry… V 86 letech se ještě dá vzpírat s kufry?

No neudělejte to, když tam jde maminka s dítětem a v ruce má kufry. Doprovázel jsem je k vlaku nebo pokladnám, tak jsem popadl i kufr. Po čtyřech hodinách jsem tedy byl dost utahaný.

Ukrajinští uprchlíci přijeli vlakem z Přemyšle na Hlavní nádraží v Praze.|foto:René Volfík, iROZHLAS.cz

Na nádraží se mě reportérka ptala, jestli mě to neutahá. Tak jsem hrdinně říkal, že ne. Ani jsem to tak nechápal. Říkal jsem, že mě vede ta idea a že mám ještě vůči Sovětskému svazu nebo Putinovi určité účty.

Vy jste se svojí paní a malým synem odešli z tehdejšího Československa v roce 1969. Připomíná situace lidí, kterým jste pomáhal, tu vaši, když jste odešli a skončili ve Vídni?

My jsme to měli poměrně individuální. Sem do Prahy přicházela masa lidí, zatímco my jsme tam přijeli a do žádného uprchlického tábora jsme nešli. Tam byla taky dost dramatická situace. My jsme se probíjeli sami, bydleli jsme v takovém rozbombardovaném baráku.

Podobné to bylo v tom, že jsme taky našli pomoc. Pomáhala nám jedna americká společnost AVCR, protože jsme museli dát dohromady peníze za ten byt. Musel jsem majiteli toho nakřápnutého baráku, kde jsme měli částečně zalepená okna papírem, nosit poměrně slušné peníze. Ten mi to vždycky podepsal a společnost AVCR mi to proplatila.

Tak to fungovalo čtyři měsíce. A tam jsem se také zeptal, jestli to budu muset zaplatit, vrátit. A pan vedoucí mi řekl: „Když budete moct, tak jo.“ Teď ta doba nastala.

Máte pocit, že jste svůj dluh splatil?

Ne, nemyslím si. To je otázka, jak se k tomu člověk staví. Poukázat jim peníze, když je mám, je samozřejmost, zásadní morální povinnost. Když to člověk jednou zažije, asi u toho zůstane.

Neshodoval jsem se tehdy s kamarády během arabské migrační krize. Vlivem vlády a prezidenta je tady lidé absolutně odmítali. Odmítalo se přijmout i třeba pár dětí, to jsem dost dobře nechápal. A bylo mi to trochu trapné.

Josef Parlesák, nejstarší dobrovolník Vlny pomoci, s Lucií Výbornou po rozhovoru|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

Německo mezitím přijalo milion uprchlíků. A je dokázáno, že to zvládlo. Obyvatelstvo je tam hodně pestré. Jezdím za synem do Berlína a tam byste nepoznala, že jste v Berlíně.

Máte nějaký zážitek z jara nebo vůbec z pomoci Ukrajincům, který už vám z paměti nikdy nevymizí?

Možná se to zdá jako maličkost, ale doprovázel jsem třeba dvě ženy s chlapečkem. A když jsme se pak loučili, popadli jsme se, srdečně jsme se objali. Člověk viděl, že to má cenu. Je to zkrátka takové hezké, ti lidé mi i píšou, že budou navždy vzpomínat.

A soused na chatě pronajal chatu manželskému páru, je jim asi 65 let. Ten pán mi píše úplné básně v próze. Jsou od Chersonu z Mykolajivu, kde se bojuje. Ti lidé často říkají, že do Vánoc pojedou domů. Pořád na to myslí. Na rozdíl od nás – my jsme museli počítat se spálenými mosty, ale oni mají nakročeno, aby jeli domů.

Jak dlouho trvalo, než si v exilu našel práci? A jak přistupoval k migrační krizi v roce 2015? Poslechněte si rozhovor.