Moderní architektura se snad konečně odlepila od svého strašného pádu, věří architekt Rajniš

Mám zadání  – potřebovala bych, abyste naprojektoval a postavil stroj času do krajiny. A říkám si, jak by vypadal, z čeho by byl a kde by stál?

Dokážete si představit, že stroj času můžete být věčný, mít ho zadarmo a dokáže vniknout do vašeho mozku? Stroj času je otázka především vědomí. Když vejdete do Gullivera (vzducholoď nad Centrem DOX), tak ten tvar je skutečně jako vnitřek velryby, udělá s vámi úžasné věci. Není to materiál, je to tvar, idea. A architektura je o idejích a o magii. A o tom je naše kniha, kterou teď křtíme, za několik dnů.

Čtěte také

Jurkovičovi je těžké se přiblížit. Usilujeme o to, abychom nezničili ducha jeho staveb, říká architekt

Prý vám uprostřed pusté bolivijské pláně jeden travnatý drn našeptal, jak máte stavět domy. Co vám říkal?

Tomu travnatému, kulatému, nádhernému drnu říkají indiáni bacha brava. A člověk, když dojde na Altiplano, což je obrovsky pozvednutá planina mezi dvěma větvemi Koldilier, tak se mu trošku točí hlava. Ale za tři neděle si zvykne.

Jste pět tisíc metrů nad mořem a vidíte 120 kilometrů daleko a kolem vás jsou miliony koleček. A každé kolečko má přesně to, co by svobodná, moderní architektura měla mít – každý kus trávy roste jinam, ale je to kolečko, takže je uspořádané, je velmi odolné. Tím, že se zakulatilo a roste pomalu, tak je dokonale položené do terénu. A je nesmírně vstřícné, uklidňující, na všechny strany se jakoby usmívá.

Moderní architektura se snad konečně odlepila od svého strašného pádu, zvláště pak evropského, který způsobila první a druhá světová válka – že architektura se dá dělat tak, jak se dělá řízení bitvy nebo organizace moderního průmyslu na co nejjedovatější zabíjecí plyn. Představte si, že smícháte dohromady prasečák v Letech s Dachau a s Červeným vrchem a prohlásíte, že tohle je moderna.

Martin Rajniš ukazuje Lucii Výborné svoji knižní antologii nazvanou podle jeh architektonického studia Huť architektury|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

Mám na stole bichli Huť Architektury. Je tam přehlídka vašich děl, ale i nerealizované věci. Funguje to tak, že to není klient, objednávka a dílo, ale architekt, dílo, a pak si to někdo koupí?

Osudy jsou velmi různorodé, ale jedna věc je společná – neděláme ošklivé baráky.

To říkají všichni architekti…

Ne, to není pravda. Většinou dělají ošklivý baráky.

Architekt Martin Rajniš nepodceňuje žádný detail, a to ani když jde o oblečení|foto:Anna Duchková, Český rozhlas

No, ale neřeknou vám to…

Donutím je, aby se mi přiznali, že to nebylo dobrý. Před dvaceti roky jsem se zařekl, že nebudeme dělat ošklivý baráky. Takže na krásný místo, bezva zadání s příjemnými lidmi. Takhle se dají dělat baráky, který potěší lidi. A to je ten dialog, který vede architektura a lidstvo. Protože kdo je největší přítel člověka? Samozřejmě pes, ale ve skutečnosti je to architektura.

Když vylezete z mámy a když začnete něco vidět, tak je to máma a architektura porodnice. A když se nad vámi smráká a odcházíte do věčných lovišť, tak co vidíte? V Evropě se většinou umírá v nemocnicích – vidíte sestřičku a strop nemocnice.

Architektura je věc od kolébky do hrobu, která vám má pomoct, má dělat radost ze života. Ne takovou, jakou dělají na tři minuty písničky, ale takovou, která je tichá, nenápadná, ale zato mocnější. Stejně tak jako když kape voda na jedno místo, tak rozhlodá kámen. Architektura je ta nejmocnější věc na světě pro nás lidi.

Stavěl by dnes Martin Rajniš obchodní dům Máj? A jaký má architekt vztah k nekonečnu? Poslechněte si celý rozhovor.