Mluvila o ní jako o někom, kdo ‚vyletěl komínem‘, vysvětluje Zaorálek, proč vyzval k rezignaci ředitelku Památníku Lidice

Martina Lehmanová byla ve funkci necelé tři roky. Spory mezi ní a některými přeživšími oběťmi lidické tragédie se vyostřily vloni po odvysílání reportáže v České televizi. Podle té měla jedna z lidických žen před vypálením obce udat židovskou podnájemnici Štěpánku Mikešovou. Osm přeživších lidických ‚dětí‘ následně kvůli této reportáži přerušilo spolupráci s Památníkem.

Podle Zaorálka se ředitelka sice snažila situaci urovnat, ale nedělala to s dostatečnou empatií. Jejímu odvolání podle něj předcházela několikaměsíční snaha o napravení vzájemných vztahů. Bohužel marná.

Děti přece nemohou za své rodiče

Čtěte také

Nechci ignorovat nepříjemné informace, vysvětluje Martina Lehmannová, bývalá ředitelka Památníku Lidice

„S paní Lehmanovou jsem se nedokázal dohodnout ani na tom, že skutečně není možné říkat 88leté ženě, že děti nemohou za své rodiče a že se nemá bát televize,“ odkazuje na to, že ředitelka lidického památníku vyzývala dceru ženy zmiňované v reportáži, aby šla svoji matku bránit do televize.

„V době, kdy se to odehrálo, jí bylo deset let a byl to pro ni obrovský problém. Říkala mi, že se z toho málem zhroutila, že nevěděla, co má dělat. Má v sobě pořád strašný pocit viny, že nebyla schopná jít a obhájit svou matku,“ vysvětluje Zaorálek, proč jednání ředitelky hodnotí jako neempatické. „Je to strašně nefér, ona přece nemůže mít žádné důkazy. Ty by měla mít ta druhá strana, ne ona.“

Svědkové jsou klíčoví

O paní Mikešové paní Lehmanová mluvila jako o někom, kdo ‚vyletěl komínem‘. Připadá mi to jako nevhodný slovník, a navíc od roku 2017 se mohla postarat o to, aby byla paní Mikešová součástí Památníku. Proč se to tedy nestalo?“ ptá se.

Ve světě, kde se manipuluje s fakty, kde se neberou vážně svědectví, jsou ti, kteří tu ještě jsou jako svědkové událostí, pro nás klíčoví. Má-li mít Památník smysl, musí být oporou a partnerem pro tu poslední hrstku přeživších. Nesmíme mezi nimi rozlišovat a říkat toho ano, a toho ne.
Lubomír Zaorálek

„Paní Lehmanová mezi přeživšími od začátku dělala rozdíly, říkala, že někteří jsou pro ni méně důležití než jiní, jako by vedla s někým válku. Řekl jsem jí, že tohle nesmí pokračovat,“ vysvětluje Zaorálek.

Systém neřeší memoriální kulturu

Čtěte také

iROZHLAS

‚Vrátí se normalizační výklad dějin‘. Z Památníku Lidice po rezignaci ředitelky odchází řada odborníků

Systémovou chybu spatřuje Zaorálek v tom, že resort kultury nerozlišuje mezi podobným typem památníků a muzei nebo galeriemi. Zaměstnanci památníků by podle něj měli mít kromě odborných znalostí i porozumění pro memoriální kulturu a její specifika. Právě podle těchto kritérií bude také vybírat osobu nového ředitele.

„Věřím, že najdeme způsob, jak tam obnovit lepší atmosféru, a nejenom v Památníku samotném, ale především mezi lidmi, kteří žijí v Lidicích, a mezi přeživšími,“ uzavírá ministr.