Máš trable? Napiš to Metru!
Politici někdy řeší své spory přes média. Svobodný tisk jim k tomu dává prostor. A zadarmo. Někdy se v novinách otiskují i reakce čtenářů na aktuální dění. Když se však chce obyčejný občan podělit s druhými o svoje postesknutí, radost nebo někomu veřejně popřát, musí si na to koupit místo v inzertní rubrice.
„Haló! Pomozte! Ztratil jsem někde mezi nádražím v Charleroi a ulicí Tirou černou čepici s nápisem: Patří na hlavu génia. Mám k ní velmi osobní vztah. Má pro mne obrovskou cenu. Tučná odměna pro toho, kdo mi ji vrátí.“ A následuje mailová adresa. Další vzkaz úpěnlivě prosí o vrácení plyšového medvídka, jestli ho někdo našel ve vlaku z Bruselu do Charleroi. Byla to hračka, ke které se váží vzpomínky z dětství.
Vzkazy, které lidé píší do zelených francouzských i modrých vlámských novin Metro, nejsou jen typu ztráty/nálezy. Dávají tu najevo své city, které nestihli nebo se báli projevit v podzemce, ve vlaku, v autobuse, kde by jejich vzplanutí sledovaly desítky cizích očí. Internet a noviny, kde se identifikujete jen značkou nebo mailem, dávají asi větší pocit intimity a svobody.
Zaujal mne třeba tento vzkaz: „Pro průvodčího na lince Tournai-Mouscron toto pondělí v 15.49: Kdyby všichni průvodčí byly jako vy, bydlela bych ve vlaku, abych je nepropásla. Doufám, že budu mít hodně brzy možnost znovu pohlédnout do Vašich zelených očí.“
Lidé si ovšem přes rubriku Kiss and Ride vzkazují i nepříjemné věci. Webmaster pravděpodobně nepouští do tisku výhrůžky a nadávky. Upozornění, která mohou pomoci ostatním cestujícím, mají však ve sloupku své místo.
Dočetl jsem se tedy, abych si dával pozor na zloděje ve vlacích odjíždějících z nádraží Brusel-Sever. Že to není zrovna oáza klidu a dobrých mravů, se v Belgii všeobecně ví. Krátký příběh cestujícího, kterému někdo ukradl batoh s téměř životně důležitou zdravotní dokumentací a léky, je však nade všechna upozornění a varování.
Mnohem příjemnější je číst si milostná vyznání, která se sem tam v rubrice objeví. Na závěr si jedno dovoluji ocitovat celé:
„Bylo to 26. dubna ve vlaku z Verviers do Lutychu, kolem 22. hodiny. Tehdy se naše pohledy setkaly poprvé. Od té doby už půl roku jezdíme tou trasou spolu. Díky Tobě je každá cesta příjemnější než ta předchozí. Jsi paprsek slunce, který mi rozsvětluje den. Myslím, že bychom mohli jet společnou cestou velmi dlouho a nikdy nedojet na konečnou. Pokud si to myslíš také, dej mi znamení.“
Zprávy o katastrofách a politických třenicích dominují prvním stránkám. Sloupek Kiss and Ride, kde bývají i kratičké příběhy lidského štěstí, je až na straně 16. Přeji těm dvěma, aby jim to vyšlo.
Pavel Novák, Český rozhlas, Brusel
