Martin Jan Stránský: "Původ je pro mě zavazující"

Přítomnost

Český rozhlas 1 - Radiožurnál uvádí víkendový pořad, ve kterém vám představujeme zajímavé hosty. Jestlipak víte, vážení posluchači, čím byl váš dědeček nebo pradědeček? Náš dnešní host Martin Jan Stránský to ví. Jeho pradědeček Adolf Stránský, ve své době nejvyhledávanější pražský advokát, založil Lidové noviny a byl ministrem obchodu v první československé vládě. Dědeček našeho hosta Jaroslav Stránský, rovněž právník, byl od roku 1920 poslancem, pak ministrem spravedlnosti. Věren rodinné tradici vydával Lidové noviny, ale i Přítomnost a 17 dalších časopisů meziválečného Československa.

Martinův otec Jan Stránský za války bojoval na západní frontě. Byl tajemníkem předsedy exilové vlády v Londýně a v roce 1948 po odchodu do exilu založil s Pavlem Tigridem českou sekci rádia Svobodná Evropa. Je, pane doktore, pro vás důležitý váš původ nebo je pro vás zavazující?

Host (Martin Jan Stránský): Já bych řekl, že je určitě zavazující a to svým způsobem velice konkrétně. Můj dědeček Jaroslav byl obrovský patriot a de facto na smrtelné posteli mě poprosil, jestli něco pro Československo někdy mohu udělat, tak to udělám. Tehdy mi bylo 16. Tím, že jsem jediným dítětem, tak je to vlastně hodně zavazující. Když přišla sametová revoluce v roce 1989, tak jsme dostali 1 den ráno v Americe, kde jsem se vlastně narodil, dopis od Jiřího Rumla z tehdejších samizdatových Lidových novin, že se děje revoluce, abychom přijeli. Tak táta se na mě podíval a řekl: Jedeš. Od té doby jsem sem začal cestovat a létat častěji a častěji. Dnes už tady jsem více než míň, takže je to skutečně ta rodinná tradice, hlavně když člověk má otce a dědečka, kteří prakticky věnovali celý život pro to, aby v této zemi byla svoboda. Asi se to nedá ignorovat.

Moderátor (Jana Klusáková): Je to pro vás tíživá povinnost převzít to veslo?

Host (Martin Jan Stránský): Já si myslím, že je to obrovské poučení a obrovská zkušenost. I když jsem o tom, co se tady dělo, věděl před revolucí, věděl jsem to z druhé strany plotu, česká povaha, česká nátura a ty dějiny a ta dnešní společnost je tak komplexní a zároveň zakomplexovaná, že se pořád učím.

Moderátor (Jana Klusáková): Překvapilo vás něco, když jste sem přijel nebo jste to opravdu věděl, byl už jste náležitě poučen?

Host (Martin Jan Stránský): Ne že se chci pochlubit, mě vlastně nic nepřekvapilo, ale spíš zklamalo. Snadné řešení byly k mání a že byly odmítané a že byla upřednostněna korupce a různé jiné staré zájmy až do takové míry, že jsem brzy zjistil, že Češi jsou svými nejhoršími odpůrci, tak to mě spíš hodně zklamalo.

Moderátor (Jana Klusáková): Čeští politici na tyto výtky odpovídají, že jsme šli neprošlapanou cestou, že touhle cestou před námi ještě nikdo nešel a že to tedy bylo nezbytné, tyhle tak zvané ani ne tak omyly jako spíš takové lapsy.

Host (Martin Jan Stránský): Já si myslím, že to je jenom polovina toho vysvětlení. Ta druhá polovina je ta nešťastná minulost, která je nám předaná, které se nemůžeme zbavit, ale bohužel ta minulost se ani neřeší, a nejenom že se neřeší, ale od prezidenta dolů se vlastně ututlává. To brzdí vývoj společnosti, a proto je tady ta společenská stagnace, i když ne ekonomická, ale společenská. Myslím si, co se týče morálních věcí, ještě tady bohužel trošku je.

Moderátor (Jana Klusáková): Je dobré, že se o tom může aspoň takhle veřejně mluvit. Vy jste se v roce 1956 narodil českým rodičům a jak jste před chvílí řekl, v New Yorku. V Americe jste vystudoval nejprve dějiny umění, pak lékařství a stal jste se neurologem. Od roku 1990 žijete střídavě tady i v Americe, v Praze teď už víc. Vykonáváte tady lékařskou praxi. Také přednášíte na Karlově univerzitě. Můžete tedy srovnávat. Je, pane doktore Stránský, rozdíl mezi českým a americkým neurologem? A pokud ano, jaký?

Host (Martin Jan Stránský): Záleží na kterém. To zdravotnictví tady včetně těch doktorů je mnohem více nevyrovnané. Jsou tady lékaři, kteří jsou naprosto špičkoví a elitní, co se týče světového standardu, ale jsou tady také doktoři, kteří v určitých věcích nestíhají. Je to aspoň částečně dané tím, že vlastně na ně neexistuje tlak, aby byli dobří, aby byli lepší, poněvadž, dejme tomu, pracují pro státní nemocnici, kde ta komora nevyvíjí na ně tlak jako v Americe a v jiných zemích, aby se běžně doučovali, aby vůbec mohli praktikovat dál. Do určité míry společnost jim nedává patřičné odměny za to, že jsou skutečně lepší.

Moderátor (Jana Klusáková): Před 15 lety, když jste se rozhodl trávit většinu života, tak říkajíc, ve staré vlasti, vlastně spíš ve vlasti svých předků, vám bylo 33 let. Rozjel se pracovní kolotoč, který se od té doby nezastavil. Kdybychom měli probrat všechny položky vašich aktivit, 20 minut tohoto pořadu by zdaleka nestačilo. A tak jenom ty hlavní. Založil jste polikliniku na Národní, tj. na Národní třídě v Praze. Jste jejím ředitelem. Prý jste tam mimořádně vlídný na pacienty. Přijde je to draho, ty pacienty?

Host (Martin Jan Stránský): Já si myslím, že s nimi zacházíme normálně a poctivě a uctivě a zase v těch podmínkách toho nesytému toho českého zdravotnictví je to výjimkou. Jestli nás to něco stojí, já si myslím, že vůbec ne. Jestli je to něco stojí, tak také ne. Většina našich pacientů jsou Češi a veškeré jejich náklady s výjimkou té lékařské prohlídky samotné vlastně hradí stát tím, že mají české pojištění.

Moderátor (Jana Klusáková): Založil jste také nadační fond, ten nese vaše jméno. Jeho úkolem je podpora žurnalistiky a vydávání čtvrtletníku Přítomnost a jeho anglické verze. O Přítomnosti ještě bude řeč. Jak podporujete žurnalistiku?

Host (Martin Jan Stránský): Žurnalistiku podporujeme převážně tím, že máme u nás tak zvaný program stážistů v naší redakci. Převážně v současné době z mezinárodních škol jako je newyorská univerzita, kde ti studenti přijdou a učí se, jak se dělá časopis, jak se rediguje a tak dále. Máme také českou redakci studentskou pro časopis Přítomnost, tam se děje to stejné, máme studentské fotografie a tak dále. Takže děláme všechno pro to, abychom nabídli pódium pro mladý, kteří mají zájem o žurnalistiku nebo fotožurnalistiku, aby se u nás naučili, jak se to dělá.

Moderátor (Jana Klusáková): Před chvílí jsem řekla, že jste byl do 33 let v Americe. Mluvil jste tam česky?

Host (Martin Jan Stránský): Mluvili jsme doma česky, ale je to trošku jiná čeština. Za prvé otec už zemřel, matce je 80, tak je trošku starší, a doma jsem se naučil sice si říct o další porci kuře, ale slovo podnikatelský záměr a takovéhle věci zkrátka to se tam nevyskytuje v té krajanské komunitě.

Moderátor (Jana Klusáková): Vaše maminka žije v Americe?

Host (Martin Jan Stránský): Ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Je zdráva?

Host (Martin Jan Stránský): Je zdravá, děkuji.

Moderátor (Jana Klusáková): Na české novináře se soustředí kritická palba z mnoha stran. Zaslouženě?

Host (Martin Jan Stránský): Já si myslím, že stejně tak jako každá část společnosti čeští novináři vlastně reprezentují tu společnost stejně tak jako naši politici, také vychází z určitého pozadí, z určitých zkušeností, zvyků a zlozvyků. Takže určitě v porovnání s mezinárodní elitou ještě doháníme, ale myslím si, že jsme na dobré cestě. Za prvé můžeme tyto slova říkat, za druhé sám občas mám to štěstí, že noviny mi něco vytisknou a je to mnohokrát hodně kritický, takže ta kritika tam je. Já si myslím, že našim novinářům hlavně hodně také brání to, že když něco dobrého napíší nebo na něco dobrého přijdou, že se s tím v této zemi bohužel nic nedá dělat, poněvadž žurnalistika dobrá je spojená s funkčním justičním systémem, který tady zatím neexistuje. Takže ta investigativní žurnalistika, která vlastně je jakýmsi pohonem té žurnalistiky tady, vždycky narazí na nějakou slepou ulici, a to si myslím, že je velice problematické tady.

Moderátor (Jana Klusáková): To je takový ten syndrom mrtvého brouka, vy něco napíšete, nejdřív po tom dlouho pátráte, všechno si to zjistíte, napíšete to i se jmény, s fotografiemi dokumentů a tak dále a ten potrefený mlčí?

Host (Martin Jan Stránský): Nebo se to dostane na soud a nic se neděje, takže to je skutečný a velice vážný nedostatek tady.

Moderátor (Jana Klusáková): To se děje na civilizovaném západě také tohle?

Host (Martin Jan Stránský): Je pravdou, že na civilizovaném západě, když se na něco přijde, tak mnohokrát ten dotyčný dokonce odstoupí, stačí se podívat na britskou vládu, kde jejich ministři se specializují na určité přestupky a odstoupí dřív, než vůbec dojde k tomu sporu, kdežto tady ti politici vyvádí vejšplechty, které jsou nevídaný na západě a ještě nám za to vynadají, že jsme na to přišli, takže je to skutečně velký malér.

Moderátor (Jana Klusáková): Mimořádná je také vaše aktivita v občanských záležitostech. Často přispíváte do českého tisku komentáři o záležitostech politických, v sociálních a kulturních. Musí vás to stát hodně času. Proč to děláte?

Host (Martin Jan Stránský): Asi to dělám, poněvadž mě věci tady štvou a na druhé straně mám obrovské štěstí, že když něco napíší, že většinou se někdo najde, kdo to vytiskne. Tím, že jsem rozený Američan, tak vím, že ta demokracie funguje tímto způsobem, že ten čtvrtý pilíř skutečně tu demokracii posune dopředu a když se o věcích nepíše, neupozorňuje, když lidi nepřemýšlí a hlavně když lidem neřeknete, že za to mohou oni a že řešení zároveň mají ve vlastních rukou, takže se nic nebude dít.

Moderátor (Jana Klusáková): Teď jste řekl, že jste rozený Američan. Považujete se také za Čecha?

Host (Martin Jan Stránský): Vždycky říkám, že mám české srdce a americký mozek.

Moderátor (Jana Klusáková): Z desítek různých členství a dalších aktivit vybírám ještě dvě. V roce 2003 jste spoluzakládal generální sekretariát Výboru pro svobodné Bělorusko a jste také ředitelem Výboru pro restaurování varhan v pražském kostele Svatého Tomáše.

Host (Martin Jan Stránský): Ten výbor tady vznikl a potřebovali středisko, kde se scházet, tak jsem jim nabídl nějaké kancelářní prostory, které jsme měli a od té doby to funguje tak, že spolu korespondujeme. Já jim spíš pomáhám jako lékař, jsem tam s jedním doktorem v úzkém kontaktu a vyměňujeme si informace a možnosti podpory zdravotnictví v Bělorusku.

Moderátor (Jana Klusáková): Byl jste tam?

Host (Martin Jan Stránský): Ne, nebyl. Pokud jde o ty varhany, tam hraji na ty varhany, ty varhany nefungují a teď už třetí rok sháníme peníze, aby se opravily.

Moderátor (Jana Klusáková): Je někdo, kdo ty peníze dává?

Host (Martin Jan Stránský): Dávají to lidi, kteří do toho kostela chodí, a teď jsme podali žádost na Ministerstvo kultury a doufáme, že budou na nás přízniví.

Moderátor (Jana Klusáková): Před čtyřmi lety jste řekl: Nevidím na české scéně žádnou stranu, které by nešlo především o vlastní prospěch. Půda je zralá pro vznik nového politického subjektu. To platí pořád?

Host (Martin Jan Stránský): Do určité míry to platí, ale prakticky řečeno, na základě mých zkušenosti si myslím, že to není možné, ale spíš je zralá půda pro to, aby se někdo v nějaké existující politické straně začal profilovat tak, aby bylo voličům jasné, že skutečným zájmem té osoby jsou ti voliči a ne ten politický program.

Moderátor (Jana Klusáková): Čili voláte po nových tvářích do stávajících politických stran?

Host (Martin Jan Stránský): Stoprocentně.

Moderátor (Jana Klusáková): A je to možné?

Host (Martin Jan Stránský): Nejenom že je to možné, ale myslím si, že už pokud se to neděje, zvláště v regionech, a tam, kam třeba z Prahy dost nevidíme, určitě už znám pár lidí, kteří jsou v zákulisí, a myslím si, že během příštích pár let do té politiky vstoupí.

Moderátor (Jana Klusáková): Já jenom mám takovou poznámku. Znám jednoho člověka, je to sociolog, který prošel významnou funkcí v regionální politice, pak byl zvolen za poslance jedné velké strany a myslel si, protože byl v takovém dobrém věku, něco přes čtyřicet, že bude jednou z těch nových tváří té strany, ale nepodařilo se, protože prostě se tam dopředu neproboxoval, nešlo to.

Host (Martin Jan Stránský): Je to pravda, zas máme tu politiku, kterou si zasloužíme, a ta tvář té politiky souvisí s tou tváří těch občanů. Když pouze 11 nebo 20 procent občanů jde volič a myslí si, že s tou politikou nic neudělají, tak s ní skutečně nic neudělají.

Moderátor (Jana Klusáková): Jak je můžete přinutit, ty ostatní, aby šli k volbám?

Host (Martin Jan Stránský): Asi já sám nedovedu jiný způsob než vlastně o tom psát, ale pevně věřím, že nějaký politik se najde, který začne mluvit k těm lidem normálně, poněvadž zatím naši politici nepřišli na to, že nejlepší recept, jak si vlastně i zlepšit vlastní popularitu, je normálně být hodný na ty lidi, kteří jim platí, a mluvit s nimi jako s partnerem. To je nejlepší politický program. Jsem přesvědčený, že někdo dříve nebo později se vyskytne, kdo vlastně bude mít ty občany rád.

Moderátor (Jana Klusáková): Časopis Přítomnost oslavil loni osmdesátiny. U nás je spojován se jménem Ferdinanda Peroutky. Po totalitní pauze vychází zase, ale navzdory vysoké úrovni trvale patří mezi tak zvané nízkonákladové časopisy. Ty jsou financovány ze čtyř zdrojů. Tvoří je předplatné, inzerce, granty a sponzoři. Čím méně předplatitelů, tím menší zájem inzerentů. U grantových komisí máte také smůlu, Přítomnost má amerického vydavatele a americký rovná se z českého pohledu prachatý. Americký vydavatel jste vy, pane doktore Stránský. Ta 4 čísla do roku vás musí přijít na pěkný majlant. Jak ještě dlouho jste ochoten do Přítomnosti sypat peníze?

Host (Martin Jan Stránský): Jestli smím jenom jednu opravdu, jsem česko-americký a na tom trošku bazíruji, poněvadž mám dokonce i dvoje občanství a bohužel nebo bohudík, platím šílené daně v tomto státu. Ale co se týče toho časopisu, já ho asi budu vydávat pořád, poněvadž budu muset. To je zase ta nešťastná čarodějnice, ta genetika. Můj dědeček vydával 17 publikací a já vydám jenom dvě, ale s radostí mohu konstatovat, že ta Přítomnost se stává docela vlivným časopisem, že sice má mnohem menší okruh čtenářů než nějaká jiná publikace, ale tak je to v každé zemi. Ale zase naši čtenáři, i když spousta z nich jsou studenti a podnikatelé a takoví podobní lidé, také patří mezi ně velvyslanci, takže to, co mi píšeme, se čte. Jsou vlastně dva způsoby, jak můžete ovlivnit lidi. Jeden způsob je způsob ala Nova, že to zkrátka pokryjete masově a většinou lacině. Druhým způsobem je, že oslovíte ty lidi, kteří rozhodují.

Moderátor (Jana Klusáková): Mám před sebou letošní zimní číslo Přítomnosti. Řekla bych, že je mimořádně zajímavé. Většinu příspěvků sjednocuje téma: Strach na začátku 21. století neboli čeho a proč se bojíme a co proti tomu můžeme dělat. Autoři například: Petr Příhoda, František Koukolník, Michal Růžička, Jan Urban. Tomáš Klavaňa, Ondřej Neff, Jan Jirák, rozhovor Ireny Jirků s Helenou Třeštílkovou, různí mladí přispěvovatelé. To musím říct, že je opravdu zajímavé, ten výběr mladých žurnalistů. Za zlatý hřebík právě tohoto čísla Přítomnosti považuji ukázky z neznámé osobní korespondence Alberta Einsteina, jak ji zpracoval Bedřich Utic. Potěším vás, vážení posluchači, krátkým citátem: Kdybych byl ještě jednou mladý muž a měl se rozhodnout, jak si vydělat na živobytí, neusiloval bych stát se vědcem, učencem nebo učitelem. Vybral bych si spíš povolání klempíře nebo podomního obchodníka v naději, že si zachovám nezávislost, jaká je nám ve skromné míře v současné době ještě dopřána. To řekl Einstein před více než padesáti lety. A co byste na totéž téma řekl vy? Zda by vám nebylo lépe jako klempíři.

Host (Martin Jan Stránský): Asi ne, já jsem převážně tím lékařem a tu medicínu upřednostňuji nadevše.

Moderátor (Jana Klusáková): Dnes jsme vám představili doktora Martina Jana Stránského, lékaře, aktivního občana, vydavatele čtvrtletníku Přítomnost. Za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.