Malé Lucembursko nabízí turistický ráj
Lucembursko je malé jak rozlohou, tak počtem obyvatel. Patří však co do hrubého domácího produktu na hlavu k nejbohatším zemím na světě. Bohaté je i na přírodní krásy. Na území, které se dá autem přejet z jednoho konce na druhý za hodinu, najdete třeba skalní pískovcová města, která nabízejí mnoho značených tras pro zdatné i „línější“ turisty. Přímo pod skály se dá totiž dojet na parkoviště autem a pak se ztratit mezi pískovcovými velikány.
Potok Schwarze Ernz je jedním z vodních toků, které se spolu s větrem a deštěm na utváření pískovcových věží, labyrintů a skalních měst oblasti Malé Švýcarsko – Petite Suisse podílely. Díky nim tu vznikla síť údolí a kamenných bludišť podobných útvarům v Českém ráji. Ovšem ne tak vysokých, zato spletitějších a ukrytých ve stínu lesa.
„V oblasti je zvláštní mikroklima. Mezi skalami je stále svěže. Často jsou i v horku orosené a porostlé nízkým mechem. Nikdy tu nemáme vedra. Uvnitř skal je skoro konstantní teplota mezi 10 a 15 stupni. To je příjemné zvlášť v létě, když je kolem na planinách třeba 35 stupňů, ale tady je vždy chladno,“ upozornila mne na jednu z předností Malého Švýcarska Marianne Origerová z regionálního turistického střediska Müllerthal. Tak se totiž hlavní údolí jmenuje.
Síly potoků tady využívaly četné mlýny. Jeden, co se ještě točí, je k vidění ve stejnojmenné obci. Přímo v mlýně je také půjčovna turistických potřeb. Můžete si tu pronajmout batoh, pláštěnku, boty nebo třeba hůlky pro severskou chůzi.
Při procházce pod skalními velikány může začít pracovat vaše představivost. Skály totiž voda a eroze zformovaly do bizarních útvarů. Skály se tu jmenují třeba Vlčí chřtán, Orlí hnízdo nebo Ďáblův ostrov – Teufelsinsel – Ile du Diable. Některé ovšem mají zcela nelucemburská, případně neněmecká a nefrancouzská jména.
Například v oblasti u vesnice Berdorf jsou skály nazvané Perekop a Malakof. Lidé se často ptají, odkud se tato jména, nám Slovanům znějící povědomě, vlastně vzala. „V 19. století tu odpočívala část ruské carské armády a skály její příslušníky ohromily tak, že jim dali ruská jména. Podle kronik to byla jména vojáků,“ vysvětlila mi Marianne Origerová.
Na výšlap do skalních měst je dobré vzít si pevné boty. Uměle vysekané schody mohou někdy klouzat a do některých rozsedlin se také slézá po železných žebřících. Z vlastní zkušenosti vím, že je dobré vzít si s sebou do skal mobil, protože i když se signál uvnitř nich někdy ztrácí, mohou se členové poztrácené skupiny po vystoupení na vršek labyrintu domluvit, kde se zase sejdou.
Kdo si netroufá na objevování temných zákoutí skalních měst, volí většinou dojezd autem na parkoviště a pak cestu k nejbližšímu místu hodnému obdivu. Takovou běžnou trasou, kterou zvláště němečtí a nizozemští turisté zdolávají i v plážových sandálech, je stezka k vodopádu Schiessentümpel. Kaskádě se třemi proudy a kamenným mostkem nad ní.
Lucemburské Malé Švýcarsko postupně objevují i Češi. Ve skalách jsem narazil na Antonína a Věru, kteří se vydali na pískové cestičky běhat. „Lucembursko mne zaujalo asi už před osmi lety, mám ho rád a mohl bych tady klidně žít. Tato oblast je podobná některým oblastem v Česku, například Kokořínskému dolu, Českosaskému Švýcarsku nebo Českému ráji,“ uvedl Antonín.
„Akorát je to tu čistší, lépe upravené a člověk se tu lépe pohybuje. I trasy jsou perfektně značené, což nás nadchlo. Jsou tu výborné stezky, kterými se dá chodit, probíhat, cokoliv člověk chce,“ pochvalovala si Věra.
Úchvatnost pískovcových útvarů na východě Lucemburska se nedá zvukově dost dobře vykreslit. To se zkrátka musí vidět. „Srdečně vás zveme do lucemburského Malého Švýcarska. Těšíme se na vás,“ vzkazuje vám Marianne Origerová.
