Libye se veze na death metalové vlně

Arabské země má většina z nás hudebně spojeny s tajemnými písněmi muezzinů, případě kolovrátkovým popíkem ve stylu „všechno na jedno brdo“. Revoluce na severu Afriky, kterým se říká arabské jaro, ovšem připravily půdu pro zcela nové výhonky. Například v libyjské poušti se začalo dařit death metalu.

Bezkonkurenčně nejpopulárnější libyjskou písní se stala staronová národní hymna, která se jmenuje Libye, Libye, Libye! Lidé si ji však pojmenovali Ya Beladi! (v češtině Ó, má země).

V Libyi se tato hymna používala za krále Idríse, tedy od získání nezávislosti v roce 1951 až do vojenského puče plukovníka Kaddáfího v roce 1969. Povstalci se k ní letos na jaře vrátili a národ ji přijal. Hymna zní z tlampačů, autorádií i kaváren. A líbí se i dětem.

K Libyi patří také nádherné písně kmene Tuaregů. Moderní doba přinesla nové vlivy zblízka i zdaleka. Slušně se tu uchytilo třeba reggae. Opravdovou hudební lahůdkou je ovšem libyjský metal, zvláště jeho temná odnož death metal.

Adam Alí má nonkonformní zjev|foto: Martin Dorazín

V Libyi tento hezký styl provozuje kapela, která si říká Brutální terorismus. Vznikla před pěti lety ve sklepě jednoho panelového domu v Benghází. Brutální terorismus tvoří dva 24letí Libyjci. Jedním z nich je Tárik Fakrún, který zpívá a hraje na kytaru, druhým zpívajícím kytaristou je Adam Alí.

S Alím jsme cestovali lodí z Benghází do Misuráty, kde se měl přidat k bojovníkům. Jeho nástroj se totiž teď jmenuje kalašnikov. Do Benghází odvezl svého zraněného bratra a teď se vrací na frontu.

„Jsem jen obyčejný chlápek a metalista. Teď však bojuji za svobodu. Po studiích ekonomie jsem pracoval pro jednu libyjskou ropnou společnost. Když přišla revoluce, změnil jsem profesi. Šel jsem bojovat, abych bránil svou rodinu, zemi a čest,“ říká o důvodech, které jej přiměly chopit se samopalu, libyjský hudebník.

Kaddáfího režim žádnému umění moc nepřál a metalové hudbě už vůbec ne. Ostatně, nebylo ji kde provozovat. Kaddáfí zavřel divadla, kina i koncertní sály.

Revoluce Adamovi a Tárikovi pomohla ke slávě. „Před revolucí jsme složili pět písniček. Pak se o nás začali zajímat zahraniční novináři. Byli v šoku a my taky. Poprvé jsme mluvili s někým z Evropy o naší hudbě. Oni zase netušili, že se v Libyi hraje metal a že tady máme hodně fanoušků,“ vzpomíná Alí.

Alí teď nosí maskáče, tmavé brýle a černý plnovous. Kdybych ho neznal, nechtěl bych ho potkat za bílého dne, natož v noci.

„Když jdu po ulici s vousy a dlouhými vlasy, lidé si říkají: Kdo to k čertu je? Myslí si, že jsem terorista nebo satanista. Když totiž nejsem v uniformě, nosím výhradně černé oblečení. Obyčejní lidé u nás nevědí o metalové hudbě zhola nic, a proto koukají tak vyděšeně. Říkají: Vypadáš jako Usáma bin Ládin. Mazej se oholit!“ směje se Alí.

Upřímně řečeno, ani se moc nedivím. Zato Alího rodiče se divili hodně. „Mí rodiče mi kvůli muzice nic nevyčítali, zato jim vadilo oblečení a to, jak vypadám. Nemají to rádi. Když jsem byl mladší, nutili mě, abych se převlékl. Pak se s tím ale smířili a řekli mi: Máme svobodu, dělej si, co chceš, blázne jeden!“ říká nonkonformní hudebník.

Své fanoušky si už v Libyi death metal našel|foto: Martin Dorazín

Alí je novou tváří Libye. Svým provokativním vystupováním chce změnit stereotypy. „Dřív, když se mě ptali, odkud jsem, a já jsem odpověděl, že z Libye, ptali se: Kde to k čertu je? V severní Africe. Aha, to je ta teroristická země s Kaddáfím. U nás opravdu nebyla žádná svoboda, neměli jsme pořádné školy a žili jsme – s prominutím – jako psi. Jedli jsme, pracovali a spali. Nevedlo to nikam. Zdálo se nám, že nemáme žádnou budoucnost. Proto teď bojujeme za naši svobodu a budoucnost. To je celé,“ líčí Adam Alí důvody, které jej i jeho lid vedly k odporu proti diktátorovi Muammaru Kaddáfímu.

Hudba kapely Brutální terorismus je díky tomu zvláštním odrazem starých frustrací, pocitů bezvýchodnosti a nových nadějí. Jen aby se tyto naděje naplnily.

Zvětšit mapu: Kapela Brutální terorismus vznikla v panelovém domě v Benghází