Ladislav Špaček: "Před čtyřiceti lety se do divadla chodilo v teplákách"

Moderátor (Naděžda Hávová): Dobrý den. Krátce k životopisu muže, který se do povědomí veřejnosti zapsal především jako mluvčí bývalého prezidenta Václava Havla. Ladislav Špaček se narodil 17. srpna 1949 v Ostravě. Tamtéž absolvoval Pedagogickou fakultu, později pak Filosofickou fakultu. Pak víc než 10 let učil na různých školách, působil také jako odborný asistent katedry českého a slovenského jazyka na Filosofické fakultě University Karlovy. Přednášel vývoj spisovné češtiny. Pak krátce působil, tehdy ještě v Československé televizi a v roce 1992 se upisuje Václavu Havlovi. V jeho službách nakonec zůstává víc než 10 let. Teď je na volné noze.

Moderátor (Vladimír Kroc): Co konkrétně znamená ta vaše volná noha?

Host (Ladislav Špaček): Já jsem v takové malé společnosti spolu se svými dávnými kamarády, mimo jiné s Ivem Mathé, a dělám přednášky pro různé firmy. Zabývám se komunikací. To je to, čím jsem se zabýval vlastně i dříve, i když jsem učil na universitě, kdy jsem učil jazyk a potom, když jsem byl v službách prezidenta republiky, jak jste zmínili, tak jsem především komunikoval. Takže je to moje specializace a snažím se v této oblasti trošku vzdělávat ostatní.

Moderátor (Vladimír Kroc): My vás už přes měsíc můžeme pravidelně vídat na obrazovkách České televize v pořadu Etiketa, kde vyučujete společenské chování. Myslíte si, že si z té vaší televizní výuky slušného chování můžeme něco vzít jako národ?

Host (Ladislav Špaček): Rozhodně, no musíte, kvůli tomu to vlastně děláme, protože to je opravdu pořad veřejné služby. Při svém...

Moderátor (Vladimír Kroc): Taková námitka, že vám skáču do řeči, to je možná neslušné, ale v tom rádiu to jinak nejde, že se na ten pořad třeba ti, kteří by to nejvíc potřebovali, asi nedívají?

Host (Ladislav Špaček): Ano, tak ty k tomu nepřinutím ani násilím, protože dobré mravy nelze vynucovat ničím jiným, než opovržením okolí. Jestli někdo způsobí nějaké faux pas, nějaký přestupek, není to trestné, ale setká se třeba dejme tomu s takovým postojem okolí, které příště ho přivede k tomu, že by se měl raději chovat taktněji. Přitom letitém působení ve službách prezidenta jsem se účastnil společenských akcí na celém světě a na nejrůznějších úrovních a všiml jsem si, že u nás přece jenom ta praxe pohybu ve společnosti je nízká. A je to přirozené, protože prostě před 30, 40 lety se chodilo do divadla v teplákách, vytratily se takové ty aristokratické a měšťanské návyky, které tady panovaly za první republiky, hodně se také změnilo, ta společnost se demokratizovala a dneska už prakticky nenajdete člověka, který by takzvaně nechodil do společnosti, který by nebyl v divadle, na promoci syna nebo bratrance a nebo na podnikovém večírku. Ale ti lidé si nejsou jisti. Nevědí, jak se vzájemně představit, nevědí, kdo komu má podat ruku, nevědí, jak se správně obléci a nevědí, jak správně konverzovat, jak správně používat příbory a tak dál. Takže jsme si řekli, že pro ty uděláme takový rychlokurz. Ty devítiminutovky jsou dostatečně instruktivní a kdo má zájem, bezpochyby mu to asi pomůže. Etiketa má dlouholetou tradici. Prvním ceremoniářem, nebo-li obřadníkem, u T.G. Masaryka byl Gut Jarkovský, který položil vlastně základy našemu společenskému chování. Masaryk nazýval etiketu blahomrav.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy už jste to zmínil. Dobré chování a nebo slušné chování se nedá vynutit. Já jsem si právě tady vytáhla citaci bodů slušného chování Jiřího Guta Jarkovského. Víc než slušnost a zdvořilost je takt. A tak je schopnost porozumění a vcítění se do situace druhého. Tedy ten, kdo nedovede být taktní, nedovede odhadnout situaci, tak se na vás v televizi může dívat od rána do večera, stejně mu to není nic platné. Etiketu režíruje váš syn Radim. Sekýruje vás hodně?

Host (Ladislav Špaček): No samozřejmě, protože on je režisér. Já jsem jenom výkonný umělec, já jsem jenom herec, to znamená, že když já něco udělám špatně, a nejsem hercem, tak se mi to samozřejmě občas stává, a on je povinen mě jaksi uvést do pořádku. Natáčíme v nejrůznějších složitých situacích. Pokud jste viděli třeba tu znělku, kde jsme museli jezdit na oji tramvaje, musel jsem z ní seskakovat, naskakovat na ní, to jsem dělal asi 30x za sebou, protože ty záběry se musí opakovat, nebo posledně jsme natáčeli ve vaně. To jsem strávil ve vaně několik hodin a musel jsem se různě ponořovat, vynořovat. Není to jednoduché, ale my chceme, aby ten pořad nebyl mentorský, aby nebyl čistě naučný, ale aby skrze zábavu ti lidé vnímali různá pravidla. To, co jste řekla o taktu, tak to je jakási nadstavba, to je to vyvrcholení toho všeho, co by měl člověk si v souvislosti se společenským chováním uvědomovat. Ta slušnost, jak říká Gut Jarkovský, ta je vrozená, to je jaksi stav mysli, zdvořilosti se člověk učí, a takt to je to, čím se vžíváme jakoby do pocitů jiných. Takt znamená neuvést nikoho v trapnou situaci. Vypráví se jedna historka, jak jedna nejmenovaná delegace afrického státu byla na večeři v Bílém domě a přinesli na stůl finger boath, takové ty misky, kde se oplachují ruce. Je tam snítka něčeho nebo plátek růže. Africká delegace tu misku vzala a vypila. Americká delegace, protože si přesně uvědomovala, co to je společenský takt, ty misky vzala a vypila taky.

Moderátor (Vladimír Kroc): Přidali se. Povězte nám, pane Špačku, co vy osobně považujete za největší nevychovanost. Co vám na lidech nejvíc vadí?

Host (Ladislav Špaček): Bezohlednost vůči ostatním. To je přesně to, o čem jsme teď mluvili. Člověk nemusí umět společenská pravidla tak, jak je učil Gut Jarkovský, ale musí neustále vnímat, co tomu druhému působí obtíž, čím ho vyvedeme z míry, co od nás neočekává. Smyslem slušného chování je vejít se do konvence, vejít se do toho, jak mě vnímá mé okolí a co ode mě očekává. To znamená, že jestli se očekává, že já přijdu na večeři v tmavém obleku, no tak nemůžu prostě přijít v teplákách a nebo ve smokingu. To je stejná chyba, akorát jaksi z jiného měřítka. Takže základem slušnosti a tedy i tím, co je považováno za nejvíce neslušné, je nerespektovat potřeby k jiným, nebýt ohleduplný, nebýt taktní.

Moderátor (Vladimír Kroc): Nevím, jestli zacházet až tak daleko. Vy jste uváděl ty příklady, protože stačí, nevím, jestli jste třeba přijel hromadnou městskou dopravou nebo autem, protože na těch silnicích specielně je každý den znát, myslím si, přílišná hrubost. Máte pro to nějaké vysvětlení, proč tomu tak je?

Host (Ladislav Špaček): V tom autě je člověk anonymní. Je anonymní a navíc je obrněný a navíc ještě po chodníku chodíme zhruba tak všichni stejně, ale v tom autě někteří jsou zručnější, protože mají lépe vypracované dynamické stereotypy ovládání toho vozu, řídí déle nebo k tomu mají dispozice a tady se najednou projevují další ambice navíc. Předvést, že já jsem lepší řidič, že umím se tam zařadit, umím udělat tu myšku, ale tím druhému působím obtíž, působím mu diskomfort a to je to, co právě na těch silnicích lidi vede k větší hrubosti, větší netaktnosti, větší bezohlednosti než třeba na chodníku. Tam vás každý vidí a tam vidí do tváře. V tom autě ne. Takže proto asi té bezohlednosti v autech je víc a o to je nebezpečnější.

Moderátor (Naděžda Hávová): Společenskému chování učíte celý národ, ale nebylo by spíš zajímavější a možná užitečnější udělit lekce slušného chování speciálně našim politikům? Vy byste k tomu určitě měl co říct.

Host (Ladislav Špaček): No, politikové jsou ti, kteří, ale to už bylo i za Masaryka, se dostali do těch takzvaných vyšších kruhů rychlým způsobem a řada z nich na tu situaci není připravena. Už když tehdy ministr vnitra Švehla si pozval Guta Jarkovského a říká mu, bylo by dobré, kdybyste byl ceremoniář, ale ne zase tak ceremoniář jako za monarchie. Víte, aby páni věděli co a jak. Dneska ti páni taky nevědí co a jak. Dneska taky přišla do politiky spousta nových lidí, kteří jsou nuceni se pohybovat v zahraničí a já za těch 10 let jsem prožil spoustu ministrů a nejrůznějších státních úředníků v zahraničních společenských situacích, na různých recepcích, večeřích, obědech, a mohu přiznat, že ta úroveň zdaleka nedosahuje té, o které bychom měli uvažovat jako o standardní evropské úrovni. Potřebovali by to školení a myslím si, že jestli si umějí zaplatit nejrůznější jiné věci, tohleto rozhodně by neměli podceňovat a to by měla být první věc. Už třeba umět se obléci, umět správně komunikovat, umět správně, jak už jsem říkal, třeba dejme tomu se představit. Umět správně stolovat. To jsou prostě dovednosti, které jsou nezbytné. Ono se na jedné straně zdá, když jsem třeba nastoupil na Hrad, tak se mě lidi ptali, jestli mě ten protokol nečiní obtíže. Ono se zdá, že to jsou věci problematické, obtížné, člověk se jimi musí prokousávat a otravují ho. Ale já si myslím, že je tomu přesně naopak. Když se učíte číst, tak je to taky prostě bolestné. V okamžiku, kdy to umíte, tak najednou máte z toho čtení radost. Já mám radost z pohybu ve společnosti, protože já nemusím přemýšlet nad tím, jestli se představím tomu nebo támhle tomu a komu podám ruku dřív a kdo podá ruku mě a jak se jí tímhle nožem a támhletou vidličkou. Já to vím a chovám se prostě přirozeně a mohu se věnovat právě tomu, o co v té společnosti jde. Konverzaci, navazování styků s ostatními lidmi, to by všichni měli zvládnout.

Moderátor (Vladimír Kroc): Možná jste si tím pořadem Etiketa tak trošku, jak se lidově říká, naběhl, protože dovedu si představit, podobně jako lékař, když přijde do společnosti, tak určitě druhá otázka je na nějakou nemoc. Ve vašem případě předpokládám, že vás lidé oslovují a ptají se na to, jak se správně v určité situaci zachovat. Je to tak?

Host (Ladislav Špaček): Naprosto přesně. Já jsem si tím naběhl z několika důvodů. Především, že se stávám jakoby takovým veřejným poradcem, kamkoliv přijdu, tak se mě někdo zeptá, jak správně vyřešit tu či onu situaci.

Moderátor (Vladimír Kroc): A to vás možná těší.

Host (Ladislav Špaček): To mě těší, sám si tím trošku třeba tříbím i myšlenky, protože když se vás třeba zeptá někdo, jestli když stojí se starším člověkem a se svým nadřízeným, koho má komu představit, kdo je vlastně společensky významnější? Tak i já nad tím musím trošku přemýšlet a musím mu stanovit to pravidlo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak ho stanovíte v tomto případě?

Host (Ladislav Špaček): Pokud dojdeme ke konfliktu těch tří kritérií společenské nadřazenosti, společenské významnosti, to je žena, starší a nadřízený, tak absolutní přednost má vždycky žena. Muž by musel být hodně starší a hodně důstojný, aby měl přednost před ženou.

Moderátor (Vladimír Kroc): Řeknu příklad, prezident?

Host (Ladislav Špaček): Samozřejmě. Mám na mysli třeba muže, třeba Václav Havel, Miroslav Horníček blahé paměti nebo Vlastimil Brodský, to jsou ti muži, kteří požívali nebo požívají takové důstojnosti, že trumfnou i ženu. A funkce, ta je stejně tak problematická. Kdo je jaksi nadřízený? Vedoucí oddělení, šéf odboru, sekční šéf, náměstek nebo prezident? Samozřejmě prezident to přetluče všechno. Takže ta kritéria se stanoví, žena, za ní starší, stáří bylo ctěno odjakživa, a je ta kategorie neměnná, stejně jako žena, a ta poslední kategorie je ta funkce. To je kategorie proměnlivá. Kdo ví, co bude z toho ředitele za týden, že jo. Takže to jsou otázky, které padají všude, kam přijde. A samozřejmě ještě navíc, lidé si dávají pozor taky, jestli já se chovám přesně podle těch zásad mravnosti, které hlásám. Takže když někde třeba dejme tomu si sednu a opřu si loket o stůl, tak vidím takový jízlivý pohled, jak říká, aha, podívejme, vždyť přece lokty opíráme o stůl, o hranu stolu, pouze do poloviny loketní kosti, nikoliv dál.

Moderátor (Naděžda Hávová): Pravdou také je, že slušné chování ale není zárukou žádného charakteru.

Host (Ladislav Špaček): To máte pravdu. Slušným chováním, řekněme takovým tím protokolárně ceremoniálně slušným chováním, můžete zakrýt leccos. Na druhé straně jestliže někdo, to říká Gut Jarkovský taky, pořád k němu vracíme, byť to je legenda, která patří do historie a řada jeho pouček už dneska neplatí, formuloval je v době, kdy třeba postavení žen bylo zcela jiné, tak říká, že jestliže člověk s druhým konverzuje, druhému se představuje, s druhým hovoří, tak základem toho vztahu mezi nimi je upřímnost. Pokud tam ta upřímnost není, tak ani jaksi to společenské pravidlo vzájemného porozumění a srozumění nebylo naplněno. To znamená, že hrát na někoho, jak já jsem zdvořilý a přitom budu úlisný a budu kout pikle proti němu, to je v rozporu s tou etikou Guta Jarkovského. On považoval slušnost, což je ta vrozená kategorie, tak, jak on tomu říká, blahovolné a dobrotivé smýšlení, to považuje za kategorii etickou a s tou se neslučuje jakákoliv věrolomnost. Takže i v tom společenském styku bychom neměli dbát jenom těch úplně formálních pravidel, ale měli bychom dbát i srdečnosti, laskavosti, vstřícnosti vůči lidem.

Moderátor (Vladimír Kroc): My teď budeme zase spíš neformální, protože si poslechneme písničku skupinu Katapult. Možná jste jí poslouchával, jmenuje se Hlupák váhá. Posloucháte Český rozhlas 1-Radiožurnál, pořad Dva na jednoho, naším dnešním hostem je Ladislav Špaček.

Moderátor (Naděžda Hávová): Je to víc než rok, co jste odešel z Hradu. Co vás nejvíc překvapilo v uvozovkách na běžném životě?

Host (Ladislav Špaček): Tak já jsem žil běžným životem prakticky celý svůj život, s výjimkou té doby, co jsem byl na Hradě. Ten život na Hradě opravdu se trošku vymyká běžnému standardnímu životu, protože nemáte čas žít tím normálním běžným životem, nemůžete chodit běžně za kamarádama, nemáte dost času takhle se loudat po ulicích, člověk se musí neustále věnovat té práci a navíc v naprosté izolaci tam někde na tom kopci v těch tisíciletých zdech Pražského hradu. Nic moc mě nepřekvapilo. Překvapilo mě, že jsem nepřišel o kamarády, o kterých jsem si myslel, že nebudou mít dostatek trpělivosti čekat, až zase na ně budu mít chvilku času, nepřekvapilo mě prakticky nic. Musel jsem si trošičku zvykat na ten život, přece jenom, musel jsem si koupit tramvajenku, musel jsem se naučit čísla tramvají. Dříve jsem uměl akorát to jedno.

Moderátor (Naděžda Hávová): Dvaadvacítka na Hrad.

Host (Ladislav Špaček): Dvaadvacítka na Hrad, přesně. Já bydlím ve Spálené ulici, takže jsem dycky nasedl na tramvaj a dojel jsem na Hrad a zpátky, pokud jsem nejel autem. A jinak jsem si musel zvykat se živit sám. Dříve jsem generoval peníze tím, protože jsem byl státní zaměstnanec, že jsem přišel do kanceláře, sedl jsem si za stůl a v tu chvíli začal běžet můj plat. A jestli jsem pracoval intenzivně nebo ne, tak většinou asi jo, ono to jinak nešlo, ale i kdybych nepracoval, tak ten plat mi běží. Ale teďka bych mohl sedět doma celý den a nespadla by ani korunka. Takže já se musím teď starat sám o sebe.

Moderátor (Vladimír Kroc): To se dostáváme k té volné noze, to byla ta první naše otázka. Povězte, co máte na vizitce teď napsáno? Publicista nebo...

Host (Ladislav Špaček): Ne. Řekněme, komunikační poradce, komunikační expert, komunikační konzultant, to znamená, že když někdo má problémy s komunikací, jakoukoliv, společenskou, komunikací s médií, komunikací jakéhokoliv jiného druhu, poradíme.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jste zavalen prací. Když se vás koncem roku 2001 novináři ptali, jaké to bude, až odejdete z Hradu, odpovídal jste, a teď mohu citovat: Neumím si představit, že tahle práce jednou skončí. Samozřejmě se jako každý, kdo od prezidenta odešel, budu cítit i já ochuzený, že se s ním nebudu moci setkávat. Jak se cítíte teď po roce?

Host (Ladislav Špaček): No vy jste pečlivě připraveni? To jste mě zaskočili, ale je to přesně tak, jak jsem to řek, teď si uvědomuju, protože já když jsem 4. února, je to prakticky rok, když jsem odešel z Pražského hradu, tak jsem najednou cítil takové těžké vakuum ve své duši, protože 10 let jsem 24 hodin denně byl oddán jakési práci, jakési ideji, něčemu, a teď to najednou všechno mávnutím proutku 4. února 2003 zmizelo a já jsem najednou cítil, jakési vykořenění. Nejenom ztrátu denního kontaktu s Václavem Havlem, to konec konců je zákonitý proces, že se lidé scházejí, odcházejí, a my se čas od času vídáme, jdeme třeba spolu na oběd nebo se potkáváme při různých jiných příležitostech, ale i vůbec ta práce sama a zejména to prostředí. Ten Pražský hrad je magické sídlo, magické místo, kde se odehrávaly dějiny a kde prostě každý kámen něco znamená. Já jsem tam také prožil asi nejkrásnější období a nejzajímavější období svého života. Byl jsem u toho, když se konstituovaly základy demokratického státu, České republiky, byl jsem u celé řady jednání, která ovlivnila současnost i budoucnost republiky, vstup do NATO, Evropská unie, to všechno vlastně jsem prožíval společně s touhle tou republikou. A teď najednou sedím v tramvaji, čtu noviny a dočítám se o tom z tisku a nebo z rádia. Takže to vakuum bylo hrozné a vyrovnával jsem se s tím, přiznám se, dost těžko.

Moderátor (Naděžda Hávová): Nelitujete toho, že nejste v současném týmu Václava Havla?

Host (Ladislav Špaček): Ne, já si myslím, že jsem pro Václava Havla udělal hodně práce, že za těch 10, více než 10 let, jsme spolu prožili hodně moc a teďka nastal čas na novou etapu. I Václav Havel to dal jasně najevo tím, že si nevybral nikoho ze svých původních, řekněme, nejužších, nejbližších spolupracovníků, ale že se rozhodl, že si vybere lidi z kanceláře, naše bývalé kolegy, kteří nepatřili jakoby k tomu nejbližšímu a nebo k tomu nejznámějšímu okruhu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Nepřemýšlel jste o tom, že byste své zkušenosti z Pražského hradu zúročil třeba v nějakém literárním díle?

Host (Ladislav Špaček): No, to je zajímavá myšlenka, ale po těch zkušenostech, kdy o Hradě psal kdejaký nedouk a kdejaký šejdíř, který se tam kdy objevil, tak se nechci zařadit do téhle té kategorie. Víte, když jsem nastoupil na Hrad, tak jsem tam nastoupil proto, abych něco užitečného dělal. A všichni ti lidé, se kterýma jsem hovořil, všechny ty události, jichž jsem byl přítomen, a zejména třeba rozhovory s prezidentem a vše, co jsem s ním prožil, tak jsme prožívali ne s vědomím, že tohleto by mělo být zveřejněno milionům ostatních lidí, ale že prostě ty věci se takto dějou a některé z nich by měly navěky, navždy zůstat uzavřeny veřejnosti a myslím si, že by bylo neslušné a nekorektní, kdyby teď se lidé dočítali o tom, co říkali, ačkoliv si mysleli, že to říkali pouze mě a já bych to reprodukoval ostatním. To není fér.

Moderátor (Naděžda Hávová): Neuvažoval jste někdy o tom, že byste pokračoval v dráze mluvčího? Například váš kolega z tiskového oddělení, Martin Krafl, ten byl nejprve mluvčím středočeského hejtmana, teď hovoří za Českou televizi.

Host (Ladislav Špaček): Martin Krafl je mladý, dynamický, talentovaný, nadějný mladý muž, takže ten pochopitelně ještě má před sebou...

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak vy taky nejste žádný kmet..

Host (Ladislav Špaček): No počkejte, já už jsem ve věku, kdy se přemýšlí, jestli má ještě cenu koupit si zimník. Já už samozřejmě přemýšlím nad tím, jak spíše zúročit své zkušenosti, než abych potřeboval nabývat nové a nové. Ale rozhodl jsem se, když jsem tehdy nastupoval do služeb Václava Havla, že budu pracovat jenom pro něj, že nebudu jaksi profesionální mluvčí, že spolu s ním odejdu z Pražského hradu. Já jsem neodcházel proto, že prezidentem byl zvolen Václav Klaus, nebo kdyby byl zvolen kdokoliv jiný, tak by ta situace byla stejná pro mě. A věděl jsem, že se zpátky vrátím do civilního života a že nebudu pracovat profesionálně jako mluvčí.

Moderátor (Vladimír Kroc): Narazil jste na ten věk, vy jste ale visuelně dost omládl, asi pomohlo to, že jste shodil svoji pověstnou bradku. Co vás přimělo ke změně image?

Host (Ladislav Špaček): To byla asi taková ta deprese, když jsem odešel z Pražského hradu a teď jsem chodil po Nábřeží a díval jsem se na Hrad a nevěděl jsem, čím začít. Tak jsem začal tím, že jsem se oholil a byl to takový krok, který náhle, když jsem se potom podíval do zrcadla na sebe, mě zbavil takové té tíže, toho břemene té důstojnosti té funkce, a to byl první krok, jak se včlenit do běžné společnosti. Taky jsem se tím trošku anonymizoval, že už jsem nebyl tak jaksi nápadný, že lidi už po mě nechtěli v tramvaji, ať vyřídím panu prezidentovi to či ono nebo ať jim dá milost, tak jsem to považoval za takový první krok, jak změnit svůj životní styl. Jestli se mi to povedlo, těžko říct, asi jo.

Moderátor (Naděžda Hávová): My můžeme posoudit, povedlo. Děkujeme, že jste přišel do Dva na jednoho, přejeme hodně úspěchů v další práci, zase někdy na shledanou.

Host (Ladislav Špaček): Já děkuju pozvání, na shledanou.

Moderátor (Vladimír Kroc): Naším hostem byl dnes Ladislav Špaček. Příští týden se na vás opět těší Vladimír Kroc a Naděžda Hávová. Hezký poslech Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu. Na slyšenou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Hezký den.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.