Koloniální minulost Tunisu má chuť francouzských palačinek a jeho orientální současnost chutná po pálivých feferonkách

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Tržiště v arabské části Tunisu je jako výlet do starých dob

Návštěvníci Tuniska v drtivé většině míří přímo do letovisek na pobřeží. Do metropole se podívá málokdo a cizí turisté jsou v ulicích Tunisu výjimkou. Přitom právě tuniské hlavní město je nádherným příkladem setkání arabského orientu s moderní dobou. Symbolickým předělem mezi Východem a Západem, mezi tradičním a moderním je středověké brána Báb Bhár.

Bulvár Habíba Burghiby v centru Tunisu protíná uprostřed tramvajová trať stejně, jako projíždějí tramvaje prostředkem Václavského náměstí v Praze. Řidiči zvoní na neukázněné chodce, kteří s oblibou skáčou přímo pod soupravu.

Tím ale podobnost obou míst nekončí. Na jedné straně asi kilometr dlouhého bulváru sedí na koni místo svatého Václava Habíb Burghiba, první prezident nezávislého Tuniska.

Čtěte také

Koloniální nostalgie

Bulvár se širokými chodníky a pěší zónou uprostřed lemují vysoké francouzské koloniální budovy – secesní městské divadlo, bílá průčelí s balustrádami a modrými okenicemi, nebo veliká katolická katedrála.

U stolečků pod stromy na chodníku evropsky oblečené dámy a pánové v saku usrkávají espreso a kapučíno. A copak dobrého si tady ke kávě můžeme dát? Croissanty a palačinky, kterým se tu neřekne jinak než francouzsky – crepes.

Koloniální tvář Tunisu nemá s tou orientální mnoho společného

K mání jsou na sladko s medem, s banánem a mandlemi, anebo na slano se sýrem, s vejcem nebo s tuňákem, vyjmenovává slečna, která tu obsluhuje.

Jako by francouzský kolonializmus připravil Tunis o veškerý jeho orientální charakter. Jenže na konci Burghibova bulváru – řekněme na jakémsi pražském Můstku – stojí středověká brána Báb Bhár. A tady také francouzský Tunis končí.

Čtěte také

Tunis s orientální příchutí

Hned za ní zamířím do místní „Hospůdky na růžku“, protože až tady doslova cítím šanci ochutnat něco místního, bez francouzské příchutě. „Samozřejmě vaříme tuniská jídla. Dejte si třeba kus kus za pět dínárů, se zeleninou a s masem. A máme i tuniskou polévku,“ láká mě zdejší obsluha.

Potemnělá jídelna osvětlená jen zářivkou, stoly s igelitovými ubrusy, rozvrzané dřevěné židle, v rohu u dveří pokladna – konečně to má ten správný blízkovýchodní šmrnc.

Bulvár evropského střihu, tak vypadají pozůstatky působení koloniální Francie v Tunisu

Objednávám tedy kus-kus, který má po uvaření s rajčatovou šťávou výrazně načervenalou barvu, na něm sedí rozvařená mrkev, brambory a kus jehněčího. A cítím v něm i harísu.

Pálivá harísa – základ tuniské kuchyně

A už mi pán nese v misce oranžovou polévku, tedy čorbu, jejímž základem jsou rajčata, cibule, nějaké ty luštěniny a samozřejmě všudypřítomná harísa. Nakonec mi ještě nabízí ochutnat pečený salát.

„Je to výborné,“ přesvědčuje mě, když vidí, že jsem o něčem podobném nikdy neslyšel. „Upečeš papriky, rajčata, česnek a cibuli. Opečené to pak všechno dohromady rozmixuješ s olivovým olejem a přidáš harísu.“

Čtěte také

Harísa, pálivá červená pasta z feferonek, je prostě alfou a omegou tuniské kuchyně – je cítit opravdu ve všem. Ale pečený salát se opravdu stává mým favoritem. K přikusování dostávám klasickou bagetu – tak přeci jen něco francouzského.

Starý dobrý orient

S úplně plným břichem se vydávám starou medínou. Úzkou uličkou táhne kluk po dlažebních kostkách vozík a sbírá odpadky. Procházím kolem historické mešity Zajtúna, což znamená arabsky olivovník, a postupně přicházím do spleti tržišť.

Kus-kus s mrkví a jehněčím na tuniský způsob

Tady ještě staré orientální pořádky stále vládnou. Trhovci vyvolávají ceny pomerančů nebo datlí. Čelem jsem vrazil do velké hovězí hlavy, která tu visí na háku asi jako vývěsní štít. A pánové s fezy na hlavách a paní v šátcích se tu tlačí ve snaze ulovit co nejlepší proviant.

V téhle méně známé části města zřejmě francouzský kolonialista příliš neúřadoval.