Klášter Diskit
Co má společného lámaistický Ladakh, ležící v srdci Himálají, s Českou republikou? Chtělo by se říci, že až na občasné návštěvy českých turistů nejspíš nic. Není to ale úplně pravda, už od roku 1999 pomáhá skupina českých nadšenců buddhistickému klášteru Diskit. Do klášterní školy přivezli před časem první počítače a tiskárnu, zrenovovali tři posvátné stavby, tzv. čorteny, ale především začali s odbornou restaurací vzácných fresek v klášterní modlitebně.
"To je jedna z nástěnných maleb v lačungu, v tom malém prostoru, ochránce hněvivé podoby. Je chudák celý poničený vodou, co protekla střechou, a to je ten, který mě asi nějakými tajemnými tibetskými vlnami ponouknul, abych se do toho pustil," říká Dalibor Lebloch, zakladatel Občanského sdružení pro Tibet. Dovnitř malé modlitebny dopadá denní světlo jen otevřenými dveřmi, osvětlení zajišťují zpravidla jen olejové lampy a barevné nástěnné malby lze proto asi většinou spíše jen tušit než vidět. Teď je ale uvnitř svatyně světla dost. Záchranné práce jsou v plném proudu.
"Tady je vidět trhlina, nahoře to je zaplněné, to byla trhlina, do které strčíte dlaň," říká statik Petr Daniel a pokračuje: "Mají ve zvyku vyzdívat nejprve jednu zeď, potom druhou zeď bez jakékoli vazby. Takže my to teď ztužíme, dáme přes ty trámy věnec, to bude jenom dřevo, protože tady se používá jenom topol a vrba, nic jiného tady neroste. Takže uděláme ten věnec na zdech tak, aby to drželo zdi pohromadě." Opravě střechy musí ještě předcházet fixace omítek a maleb na oltářové stěně svatyně. Svá tajemství stará modlitebna zatím skrývá.
"Tady je nápis. Když jsme se začali podrobně dívat na malby, tak mniši se také začali podrobně dívat na ty malby a ukázalo se, že to nedokážou číst, protože je to velmi starý text. Ten, kterého jsem dnes požádala, aby to zkusil přepsat, tak ten to umí číst, ale nerozumí tomu. Takže výzkumná stránka věci je velmi zajímavá - zkusit najít někoho, kdo by obnovil tu informační hodnotu." - "Dá se říci, jak jsou ty malby staré? Aspoň přibližně?" - "To bude otázka dalšího výzkumu v České republice, protože doufáme, že odvezeme vzorky a podle nich se to zanalyzuje, ale je to problematické, protože ty technologie zůstávají stejné, to znamená ty stejné pigmenty, kterými se ty malby vyráběly, se vyráběly v rozmezí čtyř set let, takže ty malby můžou mít čtyři sta let nebo můžou mít taky šest set let nebo sedm set let," říká restaurátorka Kateřina Tlachová.
Buddhistický klášter Diskit leží v údolí na soutoku dvou řek na pomezí Himálaje a Karákoramu v nadmořské výšce 3.300 metrů. Klášter, ve kterém žije asi šest desítek mnichů, byl postaven na místě královského sídla v roce 1463. Zatímco modlitebna na restaurování vzácných fresek zatím čeká, během uplynulých dvou let obnovili čeští odborníci nástěnné malby ochránců čtyř světových stran ve vstupní části kláštera. Jak vůbec reagují buddhističtí mniši na přítomnost a práci českých restaurátorů? "V povaze buddhismu je nelpět na ničem, uznat pomíjivost všeho a nechat věci spíše běžet jejich vlastním režimem a vlastním režimem architektonické památky po pěti stech letech je, že se položí. Stejně tak nástěnná malba se po kouskách ocitne na zemi. Ale oni to neprožívají jako tragédii, namalují nové a naštěstí přibývá těch, kteří chápou, že staré malby byly malovány v dobách, kdy to mistrovství bylo daleko vyspělejší, kdy ti jejich předkové měli větší klid a takříkajíc byli bohům blíž. Ze strany většiny mnichů nelze očekávat, že by to odměňovali potleskem, oni to odmění tím, že nám ráno přinesou čapátí, přes den se tu zastaví, pokyvují, jsou rádi, ale nejsou to výbuchy nadšení."
Proč vůbec Češi pomáhají zachraňovat buddhistické památky v dalekém Himaláji? Pokračuje Dalibor Lebloch: "Památky, ať jsou v Praze, Brně nebo Ladakhu, nepatří obyvatelům těchto míst výhradně, v globálním světě patří všem. Oni jsou majitelé kláštera, ale ti, kteří se přijdou podívat, jsou z celého světa, a tak trochu to mají také za své a nebyli by rádi, kdyby to skončilo tak, jako se to stalo v některých jiných klášterech, kde fresky skončily přemalbou nebo dokonce oklepáním, když to restaurování začalo kladívkem. Takových příkladů je tu bohužel dost."
