Když máš srdce zjihlé, udělej třeba misku z kusu hlíny. Ve švédské továrně na kameninu je práce léčbou

Dnes je Åsa hrdou majitelkou, hrnčířkou a lektorkou v jednom: „Byli jsme tři kolegové, pracovali jsme v jiné hrnčířské dílně. Jeden z nás přijel odtud z Wallåkry a říkal, že továrna je v hrozném stavu a nejde ji zachránit.“

„S tou druhou dívkou jsme se jely podívat. Hned, když jsme sem přijely, rozhodly jsme se, že uděláme, co bude v našich silách. Tehdy jsem si nedokázala představit, že tu budu ještě za třicet let. Přijela jsem jen s batohem a kartáčkem na zuby,“ směje se Åsa. 

I třikrát je dost

Od té doby opravila budovu, vedlejší domek, kde je dnes restaurace, která vše servíruje na jejím nádobí, i hrnčířskou pec. Ta je stále velmi důležitým bodem celé továrny.

„Jsme jedna z nejmenších továren na kameninu, a máme tu nejmenší pec. I tak je velká 21 krychlových metrů. To znamená, že se do ní může namačkat i 20 lidí. Vypalujeme nádobí třikrát ročně, a i tak je to hodně,” vysvětluje její majitelka. 

Åsa mě vede dovnitř do pece a pokračuje: „Když to celé vyplním, tak uzavřu vchod dvojitou dávkou cihel. A pak jdu vypalovat. Po tři dny, zhruba každou půl hodinu, přikládám uhlí do všech otvorů, co tady jsou. Výsledkem je teplota asi 1300 stupňů Celsia. Tady na obrázku vidíte, že plameny šlehají až do komína. Při těchto teplotách se kamenina trochu smrskne a díky tomu je vodotěsná a tvrdá jako kámen.“

Vypalování je řehole

Vypalování opravdu není žádná legrace. Spotřebuje se na něj prý asi sedm tun uhlí a sedmdesát kilogramů soli. Ta se sype do plamenů, aby na kamenině udělala typickou glazuru.

Po vypálení to trvá týdny, než pec vychladne. I po čtrnácti dnech je v peci asi sto stupňů Celsia.

Čtěte také

Gmundenská keramika je rakouská klasika. Vyrábí se už 300 let a pořád nestárne

V době vypalování Åsa továrnou nikoho neprovází. Velké zážitky ale továrna nabízí i v mezidobí. Åsa je totiž původním vzděláním ergoterapeutkou, tedy poskytuje léčbu prací, a v továrně tak vyučuje práci s hrnčířskou hlínou.

Tak to zkusím i já. Usedám k hrnčířskému kruhu, proti mně je zrcadlo, na kruh míří kousek hlíny.

„Támhle zmáčkněte ten pedál a nemusíte sám točit kruhem. S jílem je to jako s lidmi, pokud chcete mít dobrý vztah, musíte začít zlehka. Držte ruce u sebe, zkuste na ten jíl sáhnout, pomalu, opatrně, jen zlehka.“

Dech a soustředění

Na zrcadle je švédsky nápis, znamená: dýchej. Åsa mi radí, jak na to.

„Za chvilku zjistíte, že jediné, co máte dělat, je soustředit se na tu činnost. Celé vaše tělo je spojené s hlínou.“

Teď se mi ale zdá, že ta miska není úplně symetrická. Co s tím?

„To je tak lidské. Zvedněte nohu z pedálu...Je to celé věc perspektivy. Jak to vypadá teď?“ ptá se mě Åsa.

A já musím uznat, že miska, kterou dělám, je perfektně kulatá.

Tak jako jsem se já vydržel soustředit asi osm minut na kus jílu a vytvořit misku, tak se zdá, že se Åse už pětatřicet let daří soustředit se na její továrnu, a být v ní přítomna duší i tělem.