Kdo může rozhodnout arbitráž

U nás je přitom k řešení různých sporů využívají desítky firem. Kdo ale tyto spory vlastně může rozhodovat? Brání zákon nějak tomu, aby k podobným problémům, jaké se objevily v kauze Sandry Svobodové, nedocházelo?

Možná to bude pro některé posluchače šokující, ale zákon dovoluje, aby arbitrážní spory rozhodovali lidé bez jakéhokoliv právního vzdělání. Zákon o rozhodčím řízení, který podmínky arbitráží upravuje, podle mluvčího Ministerstva spravedlnosti Petra Dimuna stanovuje jenom základní podmínky, které musí rozhodce splňovat.

Dimun: Může to jak občan České republiky, tak i cizinec, který je plnoletý, bezúhonný, další podmínka není, ani kvalifikace, v případě cizince to má být člověk, který podle zákonů dané země může vykonávat právní úkony. Podle Petra Dimuna ale stát pro arbitry přísnější pravidla ani určovat nechce.

Dimun: Smyslem a filozofií toho zákona je pouze obecně obsáhnout pravidla výkonu činnosti arbitru. Smyslem řízení je, že se dvě strany dohodnou, že nějakou věc nebudou řešit před soudem a že vše vyřeší před rozhodcem, kterého si stanoví. Smyslem zákona je vyčlenit státní moc z tohoto rozhodování a umožnit dvěma stranám, aby spor vyřešili bez pomoci státní moci.

Pokud se tedy dvě strany rozhodnou, mohou si za arbitra zvolit třeba 18tiletou studentku.

Přesně tak. Právě proto také například nikdo nemůže zmiňovanou Sandru Svobodovou nařknout z toho, že nemá k výkonu funkce arbitra dostatečné vzdělání. To ale samozřejmě neznamená, že rozhodce nemusí ovládat všechny možné zákonné podmínky. Bez nároku na výjimky musí a pokud má účastník sporu pocit, že rozhodce například postupuje protiprávně, může se samozřejmě bránit.

Dimun: Pokud dojde k rozhodčímu usnesení, jedna ze stran má vždy právo obrátit se na soud, rozhodnutí napadnout a to do 3 měsíců od rozhodnutí smírčího orgánu. Odvolání se k soudu nemá odkladný účinek, to znamená, aby nedošlo k případné exekuci, musí požádat příslušný soud také o odklad účinnosti rozhodnutí.

Jinak ale tedy stát na činnost arbitrů nijak nedohlíží.

Prakticky ne, tedy pokud nějaký účastník sporu sám neupozorní na případné přestupky. Měli bychom ale připomenout, že kromě takzvaných arbitrů ad hoc, tedy arbitrů pro jeden konkrétní případ, které si strany hledají a volí samy, mohou zájemci o arbitráž využít také stálé rozhodčí soudy.

Klein: Stálý rozhodčí soud může být založen pouze na základě zákonné, ty jsou v podstatě tři. Obecně působícím je ten náš rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Generální komoře České republiky, pak jsou ještě dva při burzách, jeden při burze cenných papírů a jeden při komoditní burze. To jsou stálé rozhodčí soudy. Upřesňuje předseda Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky Bohuslav Klein. Stálé soudy mají sice nevýhodu v tom, že strany jsou u nich vázány pravidly těchto soudů, ale na druhou stranu rozhodčí soudy disponují určitým administrativním a odborným zázemím, což účastníkům sporu zajišťuje standart, který u rozhodců ad hoc - tedy těch, které si strany sporu samy volí - nemusejí mít. Určitě se tedy vyplatí zvážit, na koho se v arbitrážním sporu obrátit.