Divadlo Járy Cimrmana zahajuje 60. sezonu. „U nás se hraje až do smrti,“ vtipkují členové legendárního souboru

Kde začít jinde než na začátku. Tomáš řekl 60 sezon, vyprodáno, ale neplatilo to vždycky. Jak vzpomínáte na chvíle, kdy vám třeba nebylo úplně do skoku, pane Svěráku?

Zdeněk Svěrák: Měli jsme vyprodáno skoro vždycky. Na začátku totiž bylo naší výhodou, že jsme měli k dispozici rozhlasový pořad Vinárna U Pavouka a tam jsme posluchače pozvali. Čili jsme do té Malostranské besedy, která měla 120 míst, vždycky první diváky neznámého divadla dostali.

A zval je tam dokonce i Josef Škvorecký.

Čtěte také

Baví mě fotit na ulici, tam je to divadlo. V mých kolážích se setkávají lidé z různých století, popisuje Petr Brukner z Divadla Járy Cimrmana

ZS: Ano, využili jsme toho, že jsme nebyli známí. Tak jsme se seznámili se Škvoreckým a on řekl, že Cimrman opravdu stojí za vidění. A lidi přišli.

Jediné období, kdy jsme neměli vyprodáno, bylo kolem sametové revoluce, Miloň mi dá za pravdu. Protože lidi přestali chodit do divadla, sledovali televizi, byli dychtiví, co se děje. A my jsme měli opravdu strach, že divadlo, o kterém říkali, že to je světýlko ve tmě – rozumí se „totáč“ –, přestane být světýlkem, když se rozsvítilo. Ale nebyla to pravda.

A možná byla ještě jedna chvíle, a to když jste začali jednotlivé hry vydávat na gramofonových deskách.

ZS: To byla naše mylná představa, že když vydáme Dlouhého, Širokého a Krátkozrakého na desce, že přestanou chodit lidi. Ale opak byl pravdou.

Uvědomujete si ještě, jaký je to luxus, mít 60 let vyprodáno?

ZS: Kolikrát ani nechodím kolem pokladny a neptám se, jestli je vyprodáno, protože je všude a vždycky. Ale kdo si to vychutnával, byl nebožtík Bořík Penc. Miloň ví, co myslím. Když jsme jeli na zájezd, jeho první cesta vedla k pokladně a řekl: „Kolik to má míst, ten sál?“ Ta paní řekla třeba 450 a on řekl: „Muselo dát práci to vyprodat, viďte?“ A ona řekla, že za pár minut to bylo pryč, a on byl uspokojený a odešel.

V divadle do smrti

Povídáme si s většinou souboru, ale třeba Ondřej Vetchý se musel omluvit a prý řekl, nevím, jestli je to pravda, že Cimrmany bude hrát, i kdyby Zdeněk Svěrák nechtěl. Nevíte, jak to myslel?

ZS: On je teda zvláštní.

Teď to můžete říct, není tady. Chtěl se připojit po telefonu, ale my jsme mu to nedovolili.

ZS: Myslím si, že až tu nebudeme, tak opravdu budou muset hrát všichni, co mají kuráž. Nerad bych o tom ale přemýšlel. Ono to není moc dobré, přemýšlet o tom, komu roli předáte a že to hrajete naposled. My na to kašleme a říkáme si, že až pánbůh řekne, tak od toho půjdeme. Ne jako defétista Brukner, který se nedávno uřekl, že končí.

Prý jste ho za to vyhodili ze souboru. Je to pravda?

Petr Brukner: Nevyhodili mě, ale řekli: „U nás se hraje až do smrti.“

Nepotlačovat sebe

Nevím, jestli to je citlivá otázka, ale vím, že probíhají diskuse, jestli vám tam přece jenom trošku nechybí Ladislav Smoljak jako režisér. Zastane tu roli principál Zdeněk Svěrák? To asi není otázka na vás, Zdeňku.

ZS: Řekni, že to trochu zastanu.

Robert Bárta: Ředitel mi nařídil, že musím říct, že tu roli plní on a plní ji úspěšně. (směje se) Takže má samozřejmě připomínky k výkonům jednotlivých nováčků.

Profíci, jako je Táborský, Vetchý a ostatní, jsou zvyklí se do role položit a zapomenout na sebe.
Zdeněk Svěrák

Ale Smoljak byl asi přísnější než Svěrák?

ZS: Já vám řeknu, jak to je. Režisér nám samozřejmě chybí, ale já s Miloněm jsme Láďu Smoljaka znali nejvíc a víme, co by schválil a co by neschválil. Vím třeba, že neměl rád, když do toho v roli Prácheňského moc šlapu. Říkal mi: „Ty by ses za ten smích přerazil.“ Ubral jsem, ale nedokážu to úplně utáhnout.

Čtěte také

Svěrák: Všichni jsme cítili, že po Láďově odchodu už nikdy nebude Divadlo Járy Cimrmana celé

Celý problém je v tom, že Láďa chtěl, abychom nepotlačovali sebe a neprosazovali moc tu postavu. Takže když něco hrajeme, je to pořád Čepelka, který někoho dělá. V tom je, myslím, to kouzlo. A profíci, jako je Táborský, Vetchý a ostatní, jsou zvyklí se do role položit a zapomenout na sebe.

Čili já je pořád nutím k tomu, co by dělal Láďa: „Buď Táborský, který někoho hraje. Nepřevtěluj se úplně, na to jsou jiná divadla.“ Protože my jsme vědci, kteří v semináři řekli, že se uvolí tu malou hru zahrát, a tak ji zahrají. Ne úplně dokonale.

Mirku, nebyl právě pro vás větší problém naučit se ty semináře nehrát?

Miroslav Táborský: Tam to je o tom naladění. Jak jsem říkal, že jsem se snažil zapadnout, tak Zdeněk mi dal před premiérou připomínku právě k semináři. K samotné roli ne, tam to nějak vyšlo. K semináři mi dal připomínku, ale já jsem zvyklý připomínky poslouchat a zpracovávat, takže jsem ji snad zpracoval a od té doby už mi připomínky v podstatě nedává.

ZS: Na tom semináři se ukazuje nejvíc to, co jsem řekl. Herec má dojem, že má hrát řečníka, ale my nechceme, aby hrál řečníka. Chceme, aby Táborský řekl to, co má na srdci. Toto dělal jak Vetchý, tak ty – teď mám roli řečníka. A začali tam dělat taková ta klišé. To právě nechceme a já to potlačuji za Ladislava Smoljaka.

Jak vznikla akce „synové pomáhají otcům”? Jaký pokrm si Petr Reidinger nejčastěji připravuje v zákulisí? A ve kterém z představení Divadla Járy Cimrmana si zahrál redaktor Tomáš Maleček? Poslechněte si celý záznam besedy.