Kdo je trochu psychologem, bude tušit konec, říká Marek Epstein. Napsal detektivku pro divadlo

15. leden 2022
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Marek Epstein

Marek Epstein je autorem několika desítek televizních a filmových scénářů, teď má na svém kontě i divadelní hru Mléčné sklo. Premiéru bude mít 4. února v Divadle Mana a v hlavní roli se představí herec Martin Dejdar. „Když chcete vyprávět něco opravdu dramatického a drastického, tak bez humoru se nedostanete dál než s ním,“ přibližuje Marek Epstein. Co ho tak zaujalo na jednom novinovém článku, že z něj zpracoval drama?

Jak vznikla divadelní hra Mléčné sklo?

Čtěte také

Náhodou. Když jsme dokončovali v divadle Rokoko Veterána, co byla paradoxně dramatizace televizního scénáře, tak si mě umělecká ředitelka divadla Mana Věra Mašková ptala, jestli pro ně nemám dramatický text. Já ho neměl, ale měl jsem doma krátkou noticku, kam jsem si zapsal: kriminální případ, který se odehrál v Americe, kde našli v luxusním domě polomrtvou paní se svým synem. A kolem toho dlouhé vyšetřování, aby se zjistilo, že to nebyla vražda, ani loupežné přepadení, nebyla to ani sebevražda. Prostě nevěděli, jak se to mohlo stát, aby se to ve výsledku stalo tím nejabsurdnějším způsobem, jak se to stát ani snad nemělo. Přišlo mi to natolik silné, že bych z toho mohl zkusit napsat divadelní hru.

Proč Mléčné sklo? Jako symbol něčeho málo průhledného?

Říkal jsem si vždycky, že kdybych měl napsat divadelní hru, tak by bylo skvělé, aby byla přenosná v čase, nebyla pouze pro tuto chvíli s tématy dnes zajímavými, ale aby třeba za rok, za dva za pět by se mohla hrát a byla by stále nosná, byla by srozumitelná. V nejlepším případě hratelná za hranicemi, což je velký sen pro českého autora.

Tady mi přišlo, že jednak je to detektivka, žánr všeobecně chápatelný všude ve světě, a ještě k tomu podložená poměrně složitým psychologickým dramatem uvnitř. Tak jsem si říkal, že to je něco, co mě baví. A je tam právě ten motiv pravdy, něco, co je vidět přes sklo, ale nevíme přesně, jestli to je ona pravda, jestli obrysy jsou skutečné. Měla to být hra o pravdě, jak jsme schopni pravdu vnímat, jak jsme schopni ji sami pro sebe ohýbat a jak nejsme schopni ji kolikrát najít.

Jak prožíváte přípravy na premiéru?

Před každou premiérou, i tou filmovou, má autor obavu, že to napsal blbě, že to kritika shodí. A může se to stát, s tím už žijete. Myslím, že pro každého autora by bylo nejlepší, kdyby ta věc byla napsaná, řeklo by se, že to je dobrý a už by to nikdo nerealizoval. Pak by tam spokojenost mohla zůstat, vztah, který nedostane naplnění, ta zamilovanost.

Jak často při psaní nevíte, kudy dál?

Často nevím, kudy dál. Na druhou stranu nevědět kudy dál je zároveň výzva tu cestu hledat. Vědět vždycky kudy dál může být pro psáče možná trochu zrádný.

Nemáte strach, že inspirace vyprchá?

To samozřejmě mám. Na druhou stranu je ten strach motivační, když ho není moc. Takže by to asi nebylo správně, kdybych ten strach neměl. Nutí mě to více se rozhlížet, víc poslouchat, ale může se to stát, že už to nepřijde.

autoři: Vladimír Kroc , prh
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová