Jídlo si nejlépe vychutnáte potmě, tvrdí v restauraci Tmavý stůl v Calgary

Poslední světlo, které zákazník před jídlem spatří, svítí ve vstupní hale, která slouží zároveň jako bar, pokladna a taky poslední šance přečíst si jídelní lístek

Podobnou myšlenku, jakou u nás představuje rozhlasová Kavárna Potmě, ovšem komerčně pojatou, měli i v Kanadě. Vzniklo tam několik restaurací, kde se musíte zorientovat jen svým sluchem a hmatem. A když to zvládnete a jste pohodlně usazeni, přicházejí na řadu čich a chuť. Na intenzivním smyslovém zážitku staví i podnik Dark Table, tedy Tmavý stůl, který nedávno otevřeli v Calgary.

Poslední světlo, které zákazník před jídlem spatří, svítí ve vstupní hale, která slouží zároveň jako bar, pokladna a taky poslední šance přečíst si jídelní lístek.

Do Plzně přijela Kavárna POTMĚ, ve které obsluhují nevidomí kavárníci

Do Plzně přijela Kavárna POTMĚ

Do Plzně přijela Kavárna POTMĚ. Zatemnělý kavárenský autobus stojí na náměstí Republiky a nevidomá obsluha nabízí zájemcům kávu a další osvěžující nápoje. Výtěžek z kavárny poputuje do sbírky Světluška Nadačního fondu Českého rozhlasu na pomoc zrakově postiženým.

Manažerka podniku Sandy Tavaresová mě ujišťuje, že lososového steaku se bát nemusím, ryby tady podávají zásadně bez kostí a ani ostré steakové nože se tu hostům do ruky nikdy nedostanou.

Pak se mi představuje servírka Denise, nevidomá dívka, která si v restauraci přivydělává vedle svého hlavního zaměstnání, což je prý také hlavním smyslem tohoto podniku.

Koberec místo navigace

Denise mi uděluje základní pokyny – položit levou ruku na její levé rameno a přes dvojitý závěs takto vyrážíme do temné části restaurace s 19 stoly. Nevidomá servírka se v tmavém sále, kde bych sám zakopával o ostatní hosty a narážel do zdí, pohybuje s jistotou a hbitostí.

Kam do Kavárny POTMĚ v roce 2018?

„Máme tu celkem osm číšníků, všichni mají nějaký druh poškození zraku. Na úvod dostali zácvik, aby se naučili pohybovat ve svém prostoru,“ vysvětluje manažerka Sandy. „Na zemi jsou koberce, což číšníkům také pomáhá v orientaci. Oni doslova cítí nohama a tak podle koberce poznají, kudy zrovna jdou a jak jsou po stranách rozmístěné stoly.“

Potmě lépe chutná

K jednomu z nich nás servírka Denise usazuje. Sandy mě přesvědčuje, že zážitek z jídla by tu měl být s klasickými restauracemi nesrovnatelný.

„Jsme přesvědčení, že když odpojíte jeden ze svých smyslů, zvýrazňuje to aroma a chuť jídla,“ říká. „Taková je i častá reakce hostů. Když si tu dají večeři potmě, při odchodu říkají, jak si předtím neuvědomili, že když jídlo nevidí, lépe vnímají jeho chuť i vůni.“

Ostatně, budu mít možnost vyzkoušet si to na vlastní kůži. K hlavnímu jídlu jsem si vybral zmiňovaného lososa, ale jaký k tomu podávají salát, předkrm a zákusek, to mi řeknou až při odchodu z restaurace. Je to takový poznávací test pro vlastní chuťové buňky.

Party plná tajemných hostů

Je těsně po páté hodině odpolední, kdy restaurace Tmavý stůl tady v Calgary teprve otvírá, a tak tu zatím není příliš mnoho lidí. Ovšem když se sál zaplní, je tu prý velmi hlučno.

V pařížské kavárně můžete potkat i Belmonda. Co nenajdeme v průvodci Francií Jan Šmída?

Paříž

Posloucháte Zápisník zahraničních zpravodajů? Tak určitě poznáte hlas zpravodaje Českého rozhlasu ve Francii Jana Šmída, který pro tentokrát zavítal do studia Radiožurnálu. Společně s ním a s jeho průvodcem Francií jsme se rozběhli nejenom Paříží, ale třeba i Lyonem nebo Marseillí.

Denise vysvětluje, že když se lidé nevidí, více si povídají a mají také tendenci mluvit víc nahlas. Třeba narozeninové oslavy jsou tu prý o to vřelejší, i když si oslavenec musí odpustit svíčky na dortu.

„Oslavenci většinou přicházejí o něco později než ostatní a vlastně nevědí, kdo přesně na jejich narozeniny přišel. Takže musejí s každým promluvit, aby to zjistili,“ usmívá se Denise.

„A když se zpívá narozeninová písnička, většinou se zapojí celá restaurace - i ti, kteří by se jinak třeba styděli. Tady je nikdo nevidí, takže se nemusejí strachovat, jestli zpívají dobře, nebo ne,“ dodává.

Spustit audio
autoři: Jan Kaliba, Anna Duchková|zdroj: Český rozhlas