Jeden den v životě mongolského kočovníka
Nejrychlejší jezdec v ajmaku Khovd se jmenuje Otho. Po hornaté stepi plné hlubokých svištích nor dokáže urazit vzdálenost 30 kilometrů za méně než 40 minut. Přesný čas nezná, rozhodčí stopky nemají a stejně všichni jezdci na nízkých koních vyrážejí najednou. V Mongolsku mají tyto závody dlouhou tradici a jezdí se především během svátku Nádám. Ten připadá na 9. červenec, a tak je pravděpodobné, že si Otho brzy pověsí do jurty další medaili.
Ve stepi je pod mrakem, dusno a horko, hejna komárů obtěžují dobytek, a tak nomád tlačí koně k řece, aby se ochladili. Pomáhají mu děti, které se nebojácně rozbíhají proti koním, když chce některý vyrazit ze stáda.
Pozdě odpoledne si Otho na chvíli sedá do jurty, žena mu nalévá směs teplého ovčího a kravského mléka se solí. Dovnitř vbíhá jeho malá dcerka, ale pastevec si nemůže vzpomenout, jestli jsou jí dva, nebo tři roky. Alespoň si pamatuje, že má celkem pět dětí.
O tom, že je Otho úspěšný závodník, není pochyb, soudě podle velkého množství medailí za mnou. „Vyhrávám na různých koních, mám jich hodně. Každá pověšená stuha znamená jednoho a medaile ukazují počet vítězství,“ ukazuje pastevec za sebe na plstěnou stěnu. „Závody jezdím většinou u nás ve městě, ale občas i v jiném okresu. Nejdál tak 250 až 300 kilometrů odsud.“
Tím městem je Khovd, kde žije 30 tisíc lidí. Je to největší město západního Mongolska, které je rozlohou asi tak desetkrát větší než Česká republika. Řídké osídlení a závratné vzdálenosti dělají z této země dost nedostupný kout světa. Tohle ovšem kočovníkovi nevadí a dál vypráví o svém jezdeckém umění.
„Jak zacházet s dobytkem a koňmi jsem se naučil od rodičů, vyrůstal jsem v jurtě. Potřebujete mít trpělivost, znát zvířata a tvrdě pracovat. To je asi všechno,“ shrnuje. Život nomáda je tvrdý jako kámen. Celá rodina včetně odrostlých dětí vstává kvůli dobytku každý den ráno ve tři a do večera se nezastaví.
V tuhých zimách umírá mnoho zvířat, a když děti nenasbírají přes léto dostatek kravského trusu na topení, je zle. „Mně těžký život nevadí, jsem zvyklý. Do města nepůjdu. Tam akorát jezdím na trh prodávat dobytek,“ říká Otho.
Jeho rodina patří mezi místní pasteveckou elitu. Mají přes sto krav, pár set ovcí a koz a asi 250 koní. Přesně číslo Otho neví, zvířata nepočítá. Stejně se pasou divoce daleko za jurtou. Důležité je, aby jich v zimě moc nepomřelo.