Jdeme do muzea, budeme si hrát!

Muzeum nemusí být vždy jen místo, kde se dají v tichém úžasu obdivovat vzácné exponáty. Například Muzeum hraček v Bruselu je více než výstavou, je jakýmsi hřištěm pod střechou. Není tedy divu, že tu skoro denně bývá velmi rušno a také hlučno.

Skupinky dětí nejdříve projdou s učiteli kolem 160 vitrín s vystavenými dřevěnými koníky, panenkami, pokojíčky pro ně, plyšovými medvědy, autíčky, stavebnicemi, vláčky, hrady, loutkami a divadélky a pak dostanou rozchod. To se vrhnou na naštěstí přimontovaná šlapací autíčka, houpací koníky a jiné atrakce. Holčičky si rozeberou panenky a kočárky, kluci začnou skládat trať pro dřevěný vláček nebo obsadí tříkolky a odrážedla.

Šestiletá Alizée z první třídy školy v bruselské čtvrti Uccle zabrala s kamarádkami kuchyňku s dřevěným sporákem, troubou a dřezem a rozhodla se mne i svého pana učitele pohostit. "Můžete si dát pizzu, dort nebo koláče. Máme toho ještě hodně. Zatím se posaďte támhle do rohu ke stolu," zavelela Alizée.

S panem učitelem Yannem Hubletem si dáváme kousky dřevěné pizzy s kolečky překližkového salámu přichycenými na pizze suchým zipem. Děláme jak nám to náramně chutná. "Je to velmi veselé, protože tady jsou všechny hračky pohromadě a nejsou to ty, co už děti znají třeba z návštěv u dědečka a u babičky. Takovéhle hračky mají to do sebe, že na nich si děti zkouší třeba vařit a žít skutečný život. A to je právě baví," říká pan učitel Yann.

V bruselském muzeu je vystavených několik tisíc hraček. Další jsou srovnané v krabicích ve sklepě. Malé hračky, stavebnice a také historická divadélka s maňásky a marionetami jsou ve vitrínách, sbírka šlapacích aut je rozvěšená po stěnách. Velké hračky jako dřevěné kolejiště nebo plechový dětský autobus jsou volně dostupné všem - tedy malým návštěvníkům.

Tvůrcem muzea je třiasedmdesátiletý André Raemdonck. Tři čtvrtiny hraček pocházejí z jeho soukromé sbírky. Má šest dětí a třináct vnuků. Hračky dostávali za dobré známky, k narozeninám a k Vánocům. Dnes je vlastní nezisková organizace, která muzeum provozuje. André Raemdonck se o chod muzea stará 365 dní v roce. Zavírací den tu neznají. Podle pana Andrého se dnešní plastové hračky většinou vyrábějí tak nedokonale, aby moc dlouho nevydržely a rodiče museli brzy koupit nové. Děti ale podle něj poznají hračky, které mají svou duši.

"Mají rády jednoduché hračky. Viděl jste, jak je zaujal dřevěný vláček. Do stavění kolejí se často zapojí i rodiče. Děti opravdu oslovují docela prosté hračky, které se dají vyrobit i doma. Podívejte se třeba na tuhle dráhu pro kuličky. Ukážu vám, jak to funguje," řekl pan André a ukázal na dva mělké dřevěné žlaby. Jakési rampy, po kterých musí kulička spuštěná shora prokličkovat mezi překážkami z natlučených korunkových zátek, špalíků, rolniček a větrníčků. Mohu potvrdit, že o tuto atrakci byl mezi malými školáky opravdu velký zájem.

Z Muzea hraček odcházejí rozjařené nejen děti, které by podle všeho raději ani nešly zpátky do školy, ale i dospělí. "Hračka totiž připomíná krásné chvíle dětství. A my tady vzpomínky mnohých na toto období uchováváme. Všichni, kteří sem chodí, jsou tu rádi, protože tu zapomínají na své problémy," říká pan André Raemdonck a přidává ještě jeden poznatek: Děti se tu učí, že muzeum není nuda a že vypravit se do muzea může být docela legrace.

autor: pan
Spustit audio