Problémy začínají, když se člověk usadí, říká režisérka. Příběh syrské rodiny natáčela deset let

Proč je právě klarinet vhodný do tohoto dokumentu?

Čtěte také

Deset let se syrskými uprchlíky? Byli jsme si navzájem obohacením, říká autorka dokumentu Amiřiny děti Markéta Ekrt Válková

Markéta Ekrt Válková: Příběh je o rodině, která je muslimského vyznání, a vlastně hudba té syrské končiny etnicky trošičku v té víře je, takže jsem to chtěla nějak přiblížit českému divákovi. Vůbec nebyla snaha napodobovat hudbu toho regionu, ale klarinet to nádherně přemosťuje směrem k nám.

Viděl jste sekvence příběhu a postupně jste hudbu skládal, nebo jste čekal, až to paní režisérka dotočí, sednete si do střižny a vymyslíte hudbu?

Vojtěch Nýdl: Hudbu jsem neskládal sám, skládali jsme ji všichni čtyři jako Clarinet Factory. Postupně, jak se film tvořil, jak se střihal, tak jsem poznával tvar. A musím říct, že velkou měrou k tomu přispěl Viktor Ekrt, který hudbu, kterou jsme natočili, vybíral a osazoval ji do filmu. Takže něco jsme napsali přímo, něco jsme dokonce improvizovali přímo ve studiu u Markéty a Viktora a velkou část toho vybral Viktor sám a osadil to do obrazu.

Jak k vám tohle téma přišlo, natočit příběh rodiny?

Markéta Ekrt Válková: Když jsem začala točit, psal se rok 2015 a vrcholila emigrantská krize. Nebylo možné si nevšímat toho, co se děje. A mě samotnou jako člověka, bez ohledu na to, že jsem režisérka, zajímalo, jaká je pravda, co si o tom všem myslet, jestli zvednuté vášně a nenávistné hejty, že nebudeme přijímat jakékoliv uprchlíky, mají základ, který dává logiku, nebo naše schopnost nepřijímat a nevnímat bolesti, strachy ostatních a neštěstí válek jdou přes hranice, které nejsou ani pro mě přijatelné.

Do cesty mi je přivedl osud, ale ve chvíli, kdy jsem je potkala, věděla jsem, že s nimi chci cestu projít pro nás, pro náš český národ, abychom si mohli názor upravit.

Jaké bylo první setkání? Když se člověk musí potýkat s tím, že opouští své místo, jde do cizího prostředí, a pak přijde režisérka, která řekne, že by ráda s nimi cestu prošla?

Čtěte také

Co znamená domov? Časosběrný dokument Amiřiny děti sleduje rodinu syrských uprchlíků v Česku

Markéta Ekrt Válková: Bylo to daleko složitější. Museli se sžívat a řešit tolik věcí, že jsem se tam přimotala. Zpočátku si toho vůbec nevšímali, nechávali mě přicházet blíž. Sbírala jsem materiál, neměla jsem štáb, chodila jsem tam tři roky sama a dobrovolně. A když se trošičku usadili a pochopili, o co jde, a já jsem získala peníze, přišla chvíle, kdy jsme si řekli ano, nebo ne. Byly to jednotlivé fáze, celých deset let jsme procházeli fázemi.

Je jenom zdánlivé, že člověk se naučí jazyk, dostane byt a práci. V té chvíli problémy začínají a nekončí nikdy.

Jaké je poselství filmu, co se diváci o rodině a o jejich desetileté cestě dozví?

Markéta Ekrt Válková: Snažím se bourat hranice. Neustále jsem jedna nebo druhá strana, názory se vyhraňují, veřejnost se vymezuje vůči něčemu, ale ve skutečnosti to vůbec tak není. Všichni fungujeme stejným principem: máme děti, rodinu, víme, co je to hlad, co je to štěstí, práce, usilování, strach. A když vidí člověk takový příběh, musí přestat uvažovat ve vyhraněných kategoriích. Toto podporovat vnímám jako svou dokumentaristickou povinnost.

O čem vypráví dokument Amiřiny děti? Poslechněte si celý rozhovor.