Jak se žije Židům v Německu
Těžko bychom v dnešním světě hledali jiný, historickým balvanem podobně "zatížený" vztah, jako mezi Německem a příslušníky židovského národa. Ti sice v dnešním Německu požívají maximální možné ochrany, ale nikoli opravdové svobody. Tenhle pocit získal při natáčení v největší německé synagoze náš berlínský zpravodaj Jiří Hošek.
Risto Tähtinen je finský novinář, se kterým se tu a tam vídám na tiskových konferencích. Nikdy mě nenapadlo, že vyznává židovskou víru a že je dokonce členem vedení berlínské Židovské obce. Ač je německá metropole považována obecně za velmi liberální město, úplně bezpečno tam pro Židy podle Rista není. "V některých částech Berlína, Braniborska a Meklenburska hrozí nebezpečí ze strany neonacistů. Rád bych chodil na veřejnosti v židovském klobouku nebo ,kipě', ale to v těchto takzvaných ,no-go' zónách není dost dobře možné. Jsou to sice relativně malé oblasti, ale i tak jasně dokládají, že v Německu žijí lidé, kteří se z historie nepoučili a nejsou zralí žít v multikulturním světě."
"Židovský život v Německu není ani zcela bezpečný, ani doopravdy svobodný. Otevřeně můžete židovství praktikovat v částech Londýna, v New Yorku, možná v Los Angeles a pochopitelně v Izraeli. To samozřejmě není normální, ale je komické, že si na tyhle věci člověk zvykne a časem je za normální začne považovat. A to prosím vidíte jenom zlomek bezpečnostních opatření; jakožto člen vedení Židovské obce vím i o spoustě dalších pojistek, které nejsou na první pohled vidět," říká Risto Tähtinen.
Židovská obec v Berlíně se v posledních letech díky migraci ze zemí bývalého Sovětského svazu několikanásobně rozrostla a čítá teď zhruba 12 tisíc členů. Je tu ale jeden zásadní problém: v Rusku je člověk Židem uznán po svém tci, kdežto ve zbytku světa po matce. Řada lidí, kteří celý život praktikovali židovskou víru a nezřídka za ni i trpěli, se tak v Berlíně nemůže stát členy Židovské obce.
"Děti židovského otce a nežidovské matky se ale naštěstí u nás v Berlíně mohou členy obce stát, aniž by matka musela konvertovat. Stačí přesvědčit rabína, že rodiče dítěti poskytují židovskou výchovu, to znamená, že ho například posílají do naší školy nebo školky," vysvětluje Moše Waks, potomek polských Židů, kteří ze své vlasti uprchli po druhé světové válce.
"Hodně Rusů se před rokem 1989 snažilo za každou cenu nemít v pase označení ,jevrej', a platilo za to vysoké částky. Teď jsou Rusové ochotni dát ještě mnohem vyšší sumy za to, aby tohle označení naopak získali." Pan Waks je přesvědčený o tom, že se hodně přistěhovalců ze zemí bývalého Sovětského svazu za Židy pouze vydává. "Německá vláda přirozeně rozhodla, že v případě přistěhovalců bude naprostou prioritou nedopustit rozdělení rodin. Často se tak stává, že do Německa zamíří šesti, sedmičlenná rodina, z níž je třeba jenom dědeček židovského původu. Tito lidé potom nemají nárok stát se členy Židovské obce. Protože je navíc v Německu stanovena kvóta šesti až sedmi tisíc osob židovského původu, které se smějí z Ruska a Ukrajiny ročně přistěhovat, opravdoví Židé musejí často čekat, až na ně přijde řada."
Risto Tähtinen přiznává, že ruští Židé v Německu mají často pocit, že je s nimi zacházeno jako s osobami druhé kategorie. "Jednak je to kulturní záležitost; ruská kultura je nesmírně silná a krásná. Lidé, kteří v Rusku dlouhou dobu žili, jsou touto kulturou hodně ovlivněni. Přestěhování do Německa je pro ně tedy do jisté míry šok. Jako Fin, který měl s Ruskem hodně co do činění, tyto lidi chápu. Hodně profesorů nebo umělců tady nedostane šanci vykonávat svoje povolání, protože zkrátka nesplňují německé normy."
