Ikonický švýcarský nožík měl v kapse i Neil Armstrong. V Ženevě si ho můžete zkusit sami vyrobit
Vejde do kapsy, ale skrývá v sobě nástroje od vývrtky po šroubovák. Švýcarský nůž se za více než sto let stal světovým fenoménem. Dostal se na vrcholek hory Annapurna, do sbírek Muzea moderního umění v New Yorku i na televizní obrazovky – třeba v seriálu MacGyver. Není divu, že Švýcaři tento malý červený nožík považují za národní poklad. Některé pobočky společnosti Victorinox dokonce nabízí možnost sestavit si jeden takový vlastníma rukama.
Benoit, manažer ženevské pobočky Victorinox, chystá nářadí a usazuje mě ke zvláštnímu, trochu oťukanému stolu. Uprostřed je kovové zařízení s pákami a pružinami, které trochu připomíná tiskařský lis. Právě u takových stolů se švýcarské armádní nožíky montují dodnes.
„Tenhle stroj je originál z roku 1960. Samozřejmě, dnes už používáme modernější, ale princip zůstává stejný. Možná to tak nevypadá, ale díky těmto pákám, pružinám a pedálům dokážete nůž smontovat skutečně velmi rychle. Je to vlastně geniální vynález, který posunul výrobu hodně vpřed,“ říká Benoit.
Švýcarský armádní nůž je vlastně taková skládačka. Benoit mi nejdřív podává měděné čepy, které vložím do otvorů ve stroji. Na ně potom nasadím první ze stěn nože – protáhlý stříbrný oválek.
Pak přidělávám první část svého švýcarského nože, a to otvírák na konzervy. Za ním postupně vrstvím další nástroje a čepele. Pravidelně u toho sešlapuju pedál nebo tahám za páku, která všechny části zarovnává.
Armáda jako cesta ke slávě
Za vznikem dnes ikonického nástroje stojí Karl Elsener. Sestavil ho poprvé v roce 1884, první velký úspěch ale přišel až o 13 let později. Tehdy nechal Elsener svůj nůž patentovat a nabídl ho švýcarské armádě.
Čtěte také
„Sláva našich nožů přišla s druhou světovou válkou,“ vypráví Benoit. „V Evropě i ve Švýcarsku byla tou dobou spousta amerických vojáků, kteří si je odváželi domů jako suvenýry. Tak se rozšířily i mimo Evropu a získaly si pověst.“
Benoit mi pomáhá vložit poslední oválný plíšek. Pak mi podává kladívko, kterým je potřeba rozklepat malé měděné kroužky umístěné na konci čepu. „Ještě sice nejsme hotoví, ale už teď můžete poznat, že nůž funguje tak, jak má,“ kontroluje všechny části. „Slyšíte ten zvuk? Podle toho cvakání poznáte, že je sestavený správně.“
Hodinky i kufry
Každý švýcarský armádní nožík musí být bezchybný, proto se ještě dnes, po více než 140 letech pořád sestavují částečně ručně. Při strojové výrobě totiž není možné zkontrolovat, že je vše opravdu na svém místě.
„Victorinox je pro Švýcary součást každodenního života. Řekl bych, že většina z nás má tyhle nožíky prakticky neustále po ruce – ať už třeba na klíčích, nebo klasicky jen tak v kapse. Je to prostě tradice,“ popisuje Benoit.
Společnost dnes už nevyrábí jen nože. K dostání jsou několik desítek let také třeba hodinky, kuchyňské náčiní nebo zavazadla. A reagovat musela firma i na další změny, ne jen na vývoj trhu.
„Do 11. září 2001 se asi 90 procent našich nožíků prodávalo na letištích. Ten teroristický útok ale všechno změnil, zpřísnila se bezpečnostní pravidla. Vedení společnosti proto posílilo výrobu a prodej jiného sortimentu jako hodinek, kufrů nebo parfémů, aby obchody na letištích naplnilo,“ vysvětluje manažer.
Cesta na Měsíc
Mezitím jsme se přesunuli k závěrečné části výroby vlastního nože. Ta už se týká vlastně jen v uvozovkách kosmetických úprav. Je potřeba všechny části naolejovat a hlavně, vybrat si kryt nožíku. K dispozici jsou stovky barevných kombinací, materiálů nebo vzorů. Podle Benoita totiž nožíky neproslavil jejich vzhled a není tak potřeba lpět na tradiční červené.
„Málokdo může říct, že by jeho výrobek byl ve vesmíru. My ano. Jeden z našich nožů totiž u sebe měl i Neil Armstrong při cestě na Měsíc,“ dodává hrdě.
Já nakonec stejně zůstávám u červené varianty švýcarského nožíku. Benoit ho ještě opatří pinzetou a párátkem a pak naposledy zkontroluje.
