I mezi velkými zvířaty jsou simulanti, koním se třeba nechce makat, usmívá se autorka knihy Veterinářka vypráví

Vaši knihu jsem přečetla jedním dechem, bavila jsem se u toho a říkala jsem si, že asi hodně klíčová věc, kterou musí veterinář umět, je ovládat uspávací pušku nebo foukačku? V mnoha příbězích v knize totiž hrála zásadní roli…

Čtěte také

Zvířata mají smysl pro humor a ráda si z nás dělají legraci, věří ředitel zoo

Ano, v terénu a u zoo zvířat je to velká nutnost. Takže když jsem přemýšlela, jak rozšířit běžnou praxi, tak jsem si šla udělat zbroják — jsem extrémista, když už, tak pořádně. A chtěla jsem pušku, která něco dostřelí, ne nějaké fluskátko na pět metrů. Pořídila jsem si výkonnou pušku.

Ale do toho foukáme v zoologické hodně foukačkou. Tipujeme, která vzdálenost je pro zvíře lepší, jestli pušku nebo foukačku. Když neodhadnete ten tlak, tak to do zvířete udělá docela velkou díru, takže musíte přemýšlet, na jakou vzdálenost budete střílet.

V knize jsou popsány i stinnější stránky medicíny, bavila mě třeba marocká škola života. Jak vypadala marocká škola veterinářky?

Maroko je krajina plná protikladů, vidíte bohatý palác a ulice chudých lidí. A stejně to vypadá i se zvířaty. Každý den potkáváte osly, muly vyhublé na kost, a pak vám přijde arabský plnokrevník. Nebo je tam stáj sportovních koní bohatých lidí, kteří s nimi závodí. V Maroku jsem se naučila ještě více obdivovat sílu zvířat, protože to, co zvíře dokáže přežít, je neskutečné…

V Maroku jsem se naučila ještě více obdivovat sílu zvířat. To, co zvíře dokáže přežít, je neskutečné
Lýdia Suková

Jela jsem tam s tím, že jsem nadějný veterinář s egem na strop, ale tam jsem přišla o hřebínek, který mi spadl. Člověk zjistil, že teoretická dovednost ze školy je odlišná od praktické, a že lidi podceňujeme. Například místní veterinární technik by půlku našich doktorů strčil do kapsy, a to neměl ani střední školu. Snažila jsem se mu vysvětlovat, že tohle a tohle dělá špatně, ale postupně jsem přicházela na to, že měl ve většině případů pravdu. I bez vysoké školy mě přebil vědomostmi, pílí a zkušenostmi. Vždycky je to o lidech.

Učí se na veterině psychologie?

Bohužel ne, ale já bych ji rozhodně do osnov zapojila, protože je to víc než potřeba. Jednak kvůli tomu, aby se člověk naučil pracovat s lidmi. Můžete ošetřit zvíře, jak dobře chcete, můžete udělat první a poslední, ale vždycky to stojí a padá na majiteli. Když uděláte všechno, a majitel nedodrží vaše instrukce, tak to nikam nevede. Takže veterinář se musí naučit pracovat s lidmi, aby mohl pomoct zvířeti.

Čtěte také

Snažíme se vyvrátit mýtus, že šimpanzi jsou zlá zvířata. Jsou úžasní, jen nepochopení, zdůrazňuje zooložka

A druhá věc, kvůli které by psychologie byla potřeba, je, že když máte empatii vůči zvířatům, tak je těžké se držet dál, protože osudy zvířat vás zasáhnou. Můžete si říkat, jak to máte zpracované, ale pokaždé přijde nějaký případ, který vás zasáhne a rozebere.

Že mezi kočkami a psy jsou simulanti, to víme, ale mezi velkými zvířaty?

Není to tak časté, ale jsou. Jednak jsou to simulanti, kterým se nechce makat. Znám jednoho koně, kterého jsme řešili na kulhání. Přišla jsem, vytáhli jsme koně, strašně kulhal na pravou nohu. Pak se rozeběhl, kulhal na levou nohu, pak se na nás podíval, začal kulhat na pravou nohu. Tak jsem si říkala, že má problém v obou, ale neměla jsem s sebou rentgen. Domluvili jsem se, že příště si uděláme kompletní diagnostiku, pustili jsme ho do ohrady – a tradá, kůň nekulhal. Jak viděl, že se nebude nic konat, tak byl zázračně vyléčen.

Ale tak jsem tam jela znova ho diagnostikovat, nic jsem nenašla, a opakoval se stejný scénář. Majitelka mi pak volala za měsíc, že to vydržela – když přišla a nasedlala ho, a on nosil nožičku ve vzduchu, že nemůže, tak neslezla a neodvedla ho zpět do stáje, ale donutila ho pár kroků jít. A on fungoval naprosto v pořádku. Nestává se to tak často jako u menších zvířat, ale znám i koně simulanty.

Co obnáší veterina velkých zvířat? A co všechno Lýdia Suková jako veterinářka zažila v Maroku? Poslechněte si celý rozhovor.