Koupit si lvíče domů není láska ke zvířatům. Je to divoké zvíře, nechováme je proto, abychom si je mazlili, zdůrazňuje zooložka

Jsme u výběhu. Za našimi zády je gepard, po naší pravici jsou levharti perští. Gepardi jsou od nás odděleni vodním příkopem, který je na můj vkus docela malý... Říkám si, kdyby chtěli, přeskočí to?

Čtěte také

Lvi nejsou ňuňací a žirafy vás nekousnou, jsou jen zvědavé, vítá na safari Dvůr Králové průvodkyně

Teoreticky a fyzicky by na to pravděpodobně mohli mít. Samozřejmě tu máme zábrany, je tu příkop, který je dimenzovaný přesně tak, jak má být, je tu elektrický ohradník, dřevěná ohrada... Ale můžeme si všimnout, že výběh vypadá jinak u gepardů a jinak u levhartů, co se týče zabezpečení.

Na první pohled jsou to šelmy si podobné, mají podobnou kresbu, velikost a váhu, ale co se týče relativní nebezpečnosti pro člověka, jsou úplně na opačné škále. Gepard je méně nebezpečný než levhart. Když se budeme bavit o nebezpečnosti zvířat, která tady chováme, je to na širší povídání.

Nebezpečnost daného zvířete spočívá v tom, kolik má člověk, který před ním stojí, vědomostí, pokory, nebo naopak domýšlivosti.

Pokud nám uteče surikata, budu méně znepokojena, než když uteče levhart. Ale nebezpečnost daného zvířete spočívá v tom, kolik vědomostí má nebo nemá ten člověk, který před ním stojí. Kolik má v sobě pokory, nebo naopak domýšlivosti. I v tom pak spočívá nebezpečnost zvířete, se kterým se potká. A zároveň i povědomí vlastních schopností, možností a limitů a zároveň tohle všechno i u toho zvířete. Je to zpětná vazba.

Jinými slovy, když budu stát tváří v tvář gepardovi a nebudu vědět skoro nic, a vy, která víte všechno, pravděpodobnost, že vy přežijete, je větší, protože víte, co máte dělat. Ale já ne...

Čtěte také

Snažíme se vyvrátit mýtus, že šimpanzi jsou zlá zvířata. Jsou úžasní, jen nepochopení, zdůrazňuje zooložka

Zjednodušeně řečeno by se to tak dalo říct. Třeba i na lvím safari, kde dochází k přímému kontaktu mezi velkou šelmou a zvířetem, vidím, že do potencionálně nebezpečných situací se lidi dostávají vlastní neznalostí a zkreslenými představami. V dětství jsem milovala film Lvice Elsa. Ale dneska vidím, že mnohým lidem stačí se podívat na ten film, pak to generalizují a myslí si, že každého lva, kterého potkají, mohou obejmout, nechat si ho vozit na autě... to je neznalost zvířat, dané situace a všeho kolem, co s tím souvisí.

Občas se na Facebooku a jinde vyskytnou obrázky „dojemné setkání ošetřovatele se lvem po letech“ a vypadá to, že si opravdu můžu pomazlit jakoukoli kočičku...

Dalo by se to z toho vyvodit, ale musíme si uvědomit, že práce těchto zoologů, ochránců byla z 99 procent o záchranářské práci. Tyto třešničky, kdy docházelo k blízkému kontaktu a vznikly fotky nebo knihy, byly proto, že byl předpoklad, že pro veřejnost to bude to nejzajímavější, nejpřitažlivější. Ale nebyl to cíl jejich práce. To spočívalo v záchraně populací v přírodě.

Přijde mi to podobné, jako kdyby někdo obdivoval herce, unesl ho a zavřel doma u sebe ve sklepě.

V naší zahradě to máme stejně. Nechováme zvířata proto, abychom si je mazlili. Snažíme se jim vytvořit co nejpřirozenější prostředí vnější i sociální. Někdy mě až zarazí, že mě tady zastaví na chodníku paní a říká, že miluje zvířata nejvíc na světě a přemýšlí, že si lvíče koupí domů... Je tohle opravdu láska ke zvířatům? Přijde mi to podobné, jako kdyby někdo obdivoval herce, unesl ho a zavřel doma u sebe ve sklepě. Tohle nemá s láskou nic společného. V rámci vztahu ke zvířatům je i nechat jim tu relativní svobodu, možnost rozhodování.

Pokud dojde k tomu, že se se zvířetem potkáme, je to oboustranné. Chci já i to zvíře? Má náladu? Je to divoké zvíře. Pokud má být celistvé, je to i s tou nepodmaněnou povahou. Pokud má někdo lva doma na gauči, už to není lev, nemá svou přirozenost.

Byla by velká škoda nezmínit některé další vaše svěřence a jejich charaktery. Kam se mám jít ještě podívat?

Doporučila bych jít se podívat k výběhu k medojedům. Je to nenápadné zvíře, připodobnila bych ho našemu jezevci. Stojí za to u výběhu mít trpělivost, pokud není vidět hned. Medojedy nechováme dlouho, je to asi šest let. Když k nám měl přijít první, předcházela ho poměrně šílená pověst o tom, že je velmi šikovný, nezadržitelný útěkář, ničitel, že má obrovskou sílu, žádný pud sebezáchovy... Byli jsme zvědaví na to, co přijde. A přišlo!

Medojed kapský|foto:Shutterstock

První dny byl v karanténě ve vnitřním boxu, kde jsme mu nachystali plno hraček, měl tam napevno přišroubované parkosy, aby to bylo všechno bezpečné. A hned první noc byla celá ubikace přestavěná, všechno, co jsme přišroubovávali, bylo odmontované. Naučil se, k čemu jsou šupáky – dveře, kterými pouštíme zvířata z boxu do druhého, abychom tam mohli třeba uklidit nebo přichystat jídlo. Jemu se nelíbilo, že je tak v našich rukou, že my budeme rozhodovat o tom, kde bude, tak vzal barely nebo jiné hračky a nastrkal to do šupáků, abychom to zavírat nemohli.

První týden jsme byly zděšené, ale on nás poznal, uklidnil se a nechal nás dělat svoji práci a zabydlel se tady. Jsou to nesmírně inteligentní, vynalézavá zvířata, potřebují hodně zábavy, něco dělat. Takže doporučuju medojeda kapského – úžasné zvíře.

V čem je problematické umělé odchování mláďat? Jak se v safari kompenzuje přirozená lovecká povaha šelem? Pod gesci Gabriely Linhart spadá 200 zvířat. Jaká je její každodenní rutina? Poslechněte si celý rozhovor.