Dostihy jsou jako monarchie. Každý Brit je miluje, i kdyby jen potají
Pětidenní dostihy v anglickém Ascotu, to není jen soutěžení ušlechtilých koní rychlých jako vítr. Přítomné dámy si poměřují originalitu a velikost povinných klobouků a pánové se zase chtějí předvést novou nablýskanou limuzínou. Od úterý do soboty nechybí v areálu ani velká milovnice koní, královna Alžběta II. Royal Ascot je zkrátka takový dostihový Wimbledon, na který je ale oproti slavnému tenisovému turnaji o poznání snazší se dostat. Tady jsou letošní zážitky a postřehy našeho londýnského zpravodaje Jiřího Hoška…
Na závodišti v Ascotu je snad největším neštěstím, když si před vás v ochozech stoupne dáma s kloboukem o průměru cyklistického kola, který je navíc opatřený peřím a různými dalšími serepetičkami.
Amanda z Colchesteru má přesně něco takového na hlavě. Na svůj vzhled je patřičně pyšná, i když se musí každou chvilku někomu omlouvat.
„Můj klobouk je vážně těžký, a když ho mám na hlavě, tak se mi dost špatně manévruje. Stejně to ale stojí za to! Myslím, že se teď asi týden budu naklánět na pravou stranu a bolest krku a hlavy zítra asi nezpůsobí jen alkohol,“ vykládá Amanda, která do Ascotu dorazila minibusem i se skupinkou přátel.
„Určitě si vsadíme na všechny dnešní dostihy, ale nepůjde o žádné bláznivé částky. Člověk prostě musí mít se závody spojené nějaké emoce! V první řadě je Ascot ale společenská událost, tak jsme to pojali hlavně jako piknik s dobrým jídlem a pitím.“
Dostihy v Ascotu jsou pompéznější než jiné
„Je to výjimečný dostihový mítink. Od jiných závodů ho odlišuje pompéznost a samozřejmě přítomnost královské rodiny. Ani mi nevadí, že v téhle části závodiště musím nosit předepsaný cylindr. To k tomu prostě patří. Nedá se říct, že by tu lidé paušálně sázeli vyšší částky než jinde. Hodně lidí si stanoví limit, kolik jsou ochotní prosázet,“ říká bookmaker Bryan, který je v Ascotu podeváté.
Zcela nepřehlédnutelní jsou v areálu zpravidla postarší a velmi vážně se tvářící stewardi, kterým se podle jasně zelených kabátců říká prozaicky „the Greencoats“.
„Naše historie se datuje od roku 1711, kdy královna Anna vyčlenila tenhle pozemek pro koňské dostihy. Původně se nám říkalo ‚prickles‘, protože jsme měli tyče, jimiž jsme rozháněli dav, aby královna mohla projet. Byli jsme vlastně bodyguardi, ale dnes už je naše role jenom ceremoniální,“ popisuje Graham, se kterým stojím u sochy Motivatora, jednoho ze slavných koní britské dostihové historie.
Dostihy jsou prý součástí britské DNA
Postarší manželé Brian a Judith se na hlavní tribuně báječně bavili, i když Brian prosázel 24 liber a Judith jednou vyhrála 4,40 libry, za což si ale na závodišti nekoupíte ani pivo… Manželé se shodují v názoru, že Royal Ascot je nesmrtelný.
„Spousta britských tradic zanikne, ale tahle ne. Tohle je opravdu pevně ukotveno v britské duši, je to součást naší DNA. I kdyby se stalo, že někdy v budoucnu dostihy zakážou pro jejich údajnou krutost, najdeme si něco jiného, a přesto podobného. Je to jako s monarchií. Lidé na ni někdy nadávají, ale většina Britů ji potají miluje. Mimochodem já poprvé spatřil královnu na dostizích, ale tehdy to ještě byla princezna Alžběta.“
Během 5 dnů se v areálu vypije 51 tisíc lahví šampaňského, 130 tisíc pint piva a 160 tisíc skleniček letního ovocného drinku Pimm's. Není tak divu, že u posledních dvou dostihů dne zůstávají některé výhry nevyplacené. Majitelé sázenek mají tou dobou už jiné starosti a priority.
