Deníky ve stavu nouze

Řidič městského autobusu Petr: Cestujících hodně ubylo, už chci být zas víc užitečný

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Petr Smital se v deníku přiznává, že někdy je jízda s prázdným autobusem frustrující

Petr Smital je řidičem autobusu ostravské MHD. Nouzový stav tráví za volantem v ulicích města. Jezdí dělené směny, takzvané trhačky. Nastupuje ráno, pak má pauzu a do uniformy se převléká zase odpoledne. Nákazy se kvůli kabině oddělené od cestujících nebojí. Je také rád, že už nemusí nosit při řízení autobusu roušku.

Den první

„Dnes jsem vstával ve 3.50, abych dokázal přijet do práce vlastním vozem, protože v době, kdy mi nastupujeme na směnu, většina lidí ještě spí. Abych se stihl převléct do uniformy a být u výpravčího ve 4.34.“

Čtěte také

Řidič ostravského autobusu Petr Smital vysvětluje, že pracuje na takzvaných dělených směnách. Část práce má ráno, po pauze nastupuje zase odpoledne.

Dneska jsem jezdil dvě linky – 48 a 31. Mohu říct, že v této době se jezdí lehčeji, cesty jsou prázdné. Je daleko menší provoz – o 50 procent, možná i o víc. Cestujících hodně ubylo. Vozíme v průměru jednotky lidí, možná do pár desítek.

Petru Smitalovi je 62 let a o své zdraví se nebojí. Kabinu řidiče má oddělenou od cestujících, kteří teď navíc nemohou nastupovat předními dveřmi.

Možná jsem v rizikovém věku, ale nebojím se o své zdraví. Jsme jako MHD oddělení v kabině, máme uzavřené dveře až skoro po strop. A za předními sedadly je zábrana, vůbec se předními dveřmi nenastupuje. Nepřijdeme s cestujícími vůbec do kontaktu.

Den druhý

„Dnes jsem vstával před třetí hodinou. Následovalo nezbytné měření teploty při vstupu do podniku. Nejdříve nás měřili vrátní na čele, pak zjistili, že to je méně přesné, tak jsme byli měření na krku. A když jsem vešel dovnitř, zaslechl jsem: ‚Zlatečko, kde máš roušku?‘ Samozřejmě jsem ji zapomněl…“

Řidič autobusu Petr Smital se o své zdraví nebojí. Kabinu řidiče má oddělenou od cestujících, kteří teď navíc nemohou nastupovat předními dveřmi

Petr upřímně přiznává, že se na něj trochu lepila smůla dál – i za volantem:

„Povedla se mi taková maličkost, která se stává často, když se střídá více linek. Odbočil jsem někde, kde jsem neměl. Ale v Ostravě to není tak velký problém, tak jsem se druhou ulicí vrátil. Žádnou zastávku jsem nevynechal, ale vždycky je legrační sledovat, jak se cestující dívají jeden na druhého, co se děje, kam ten autobus jede. Ale nikdo nezavolá třeba: Rovně!“

Přímo za volantem v autobuse už Petr nosit roušku nemusí. Má výjimku, protože je řidič veřejné dopravy a sedí v uzavřené kabině.

„Snášeli jsme to špatně. Nyní to mít nemusíme, protože jsme oddělení od cestujících. Máme radost. Přivítali jsme to málem s jásotem, v té roušce se opravdu špatně dýchá. Zaměstnavatel nám rozdává jednorázové utěrky, rukavice, dezinfekční prostředky, krémy. Tento týden jsme dostali i vitamíny.“

Den třetí

„Objel jsem dneska na lince 68 do Šilheřovic kolo a půl, kde jsem v podstatě nikoho nevezl. Připadal jsem si zbytečný. Nastupuje taková frustrace – nemohl jsem raději spát tu hodinu? Pak jsem čekal na výjezd. Nástup byl 10.52. Zase jedno kolo až k polským hranicím. Vrátil jsem se zpátky. Zase kolo zbytečné.“

Čtěte také

Jindy zas jezdí cestující víc. Petr Smital pozoruje, jak často lidé neřeší rozestupy: „Myslím si osobně, že když sedí nebo stojí vedle sebe v autobuse, chovají se v stejně jako dřív. Tam na ty rozstupy nikdo nehraje.“

Den čtvrtý

„Směna je stejná. I řidiči na silnicích jsou stejní, nechovají se jinak, když jich je méně, jen je tam více prostoru. Nejsou tak nervózní, je to v pohodě. Jezdíme, vozíme lidi, snažíme se jezdit přesně. Nejsme s nimi v kontaktu a je nám to někdy líto. Nemůžeme ostřit ostrovtip.“

Petrovi už běžný hluk od cestujících v autobuse chybí.

„Už se těším na to, až budeme moct zase jezdit plně vytíženi, protože každý člověk je rád užitečný.“

autoři: Veronika Hlaváčová , and | zdroj:
Spustit audio

Související