Čtení jmen obětí holocaustu proběhlo letos v 16 českých a moravských městech

Součástí sušického JOM-HA- ŠOA je také čištění Stolpersteinů neboli Kamenů zmizelých, což jsou takové dlažební kostky s mosaznou destičkou, které se dávají do chodníků před domy obětí holocaustu

V minulém týdnu se v 16 českých a moravských městech konala každoročně pořádaná akce Jom ha-šoa – čtení jmen obětí holocaustu, pod záštitou Terezínského památníku.

Pojďte s námi na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde se vedle jmen židovských obětí četla i jména obětí holocaustu z řad Romů. Pokračuje Tereza Štěpková z Terezínského institutu:

„Nedokážeme říct, kolik přesně jmen čteme, protože čteme společně. To znamená, že každý člověk, který se připojí ke čtení, letos už v 16 městech České republiky, dostane seznam, na kterém jsou společně jména jak židovských obětí, tak romských. A jsou to seznamy, které máme z archivu Muzea romské kultury v Brně. Obsahují jména lidí, kteří zahynuli v koncentračních táborech Lety u Písku, Hodonín u Kunštátu a Auschwitz-Birkenau v Polsku.“

Stolpersteine

Tématem letošního čtení byly formy připomínání obětí holocaustu ve veřejném prostoru. Pokračuje Tereza Štěpková:

„Jsou to různé památníky, v poslední době hodně rozšířená aktivita Stolpersteine – v českém překladu Kameny zakopnutí, kameny, které jsou na chodnících měst, ulic, před domy, ve kterých ti lidé žili a ze kterých byli deportování do koncentračních táborů. Například v Brně – Černovičkách byly nedávno odhalené tyto pamětní kameny romským obětem. Snažíme se přibližovat i to, jakým způsobem připomínání funguje ve veřejném prostoru, nejenom čtením konkrétních jmen nebo databází obětí holocaustu. A tak o tomto tématu veřejně mluvíme.“

Nesmíme zapomenout

Veřejné připomínky se zúčastnili pamětníci holocaustu, významné osobnosti veřejného a kulturního života, představitelé židovských i romských organizací a lidé, kterým památka obětí není lhostejná.

„Jmenuju se František Lacko a jsem z Prahy, starousedlík přímo z Prahy. Stoprocentně jsem za to, že by bylo ideální o tom více informovat mládež ve školách, tedy ve vzdělávacích proudech, protože tam si myslím, že je toho potřeba hodně dodělat, protože pamětníků už tolik není, vymírají. A způsobem, jakým o tom vyprávějí, už o tom nikdo vyprávět nebude. Nebo se o tom málo mluví. Alespoň v tom vzdělávacím prostředí by bylo ideální to více zveřejňovat.“

Z Berouna na náměstí Jiřího z Poděbrad přijel i Jan Hauer, kterému v Osvětimi zemřeli sourozenci a další rodina:

„Pocházím z německých Sintů. Myslím si, že by se o tom mělo mluvit co nejvíc. Lidi na to hodně zapomínají. A přitom je tolik lidí, kterým zůstali rodiny, přátelé, bratranci, sestřenice v koncentráku. A obzvlášť Češi na to zapomínají, nejenom naši lidé, ať už jsou to Romové nebo Sintové. Nebo kdokoliv. Ale zapomínají na to. Mladí to potřebují dozvědět, aby o tom něco vůbec věděli. A ti se to ve školách nikde neučí.“