Člověk má přirozeně touhu sdílet a dávat. Ctnosti se můžeme naučit, popisuje filozofka Matějčková

Na akci Dobrý den Radiožurnálu se představila spousta báječných lidí, kteří pracují pro dobro druhých. Co nás vede k tomu, abychom pomáhali?

Myslím, že je to touha v nás. Často filozofové, zvláště od moderní doby, koncipují člověka jako nějaké do sebe uzavřené individuum. Myslím si, že to je v určitém ohledu abstrakce a i omyl. Člověk má přirozeně touhu sdílet, dávat.

Čtěte také

iROZHLAS

Při charitativním vysílání Radiožurnálu se vybralo 1,4 milionu korun, sbírka pokračuje až do Velikonoc

Myslím si, že tady jsou na správnější lince než filozofie náboženství, která odjakživa reflektovala to, že člověk není primárně tvor třeba racionální, jak by řekla filozofie, ale tvor, pro něhož je specifické to, že se umí obětovat.

To zkrátka u zvířat tolik nevidíme, nebo možná vůbec. I někteří filosofové, potom náboženští myslitelé říkají: „Toto je specifické pro člověka, že do sebe umí říznout a něčeho se vzdát“ – něčeho podstatného. Oběť není, že prostě dáte nějaký, s prominutím opelichaný kuře, ale musíte vybrat to nejlepší.

Často od lidí, kteří pomáhají, slýchám: „Víte, já to stejně dělám kvůli sobě.“ To je sice hezké, ale zároveň to navozuje otázku, jestli je náš altruismus trošku hnán naším egoismem anebo ne. Jestli opravdu máte někde uvnitř sebe tu nejčistší potřebu dát to nejlepší a je vám jedno za jakou cenu.

Myslím si, že to ještě můžeme rozlišit, že skutečně by třeba někteří filozofové jako (Immanuel) Kant říkali: „Když dáváte proto, abyste pomáhala sama sobě, tak to je pěkné a může to být velmi užitečné, ale už bychom to nepočítali mezi ctnosti, protože si tím nějakým způsobem sama pomáháte, je to pro váš vlastní užitek. Třeba to děláte jenom s tím záměrem, abyste si pomohla.“

Přesně to, co jste zmínila, by byla taková hermeneutika, podezření, (Friedrich) Nietzsche: „Nakonec všichni ti dobří lidé jsou největší sobci.“ Protože ti špatní se smíří s tím: „No jo, holt jsem, jaká jsem a tak co. Nebudu to hrotit, nechci být lepší, než nutně musím být nebo než jsem.“

Ale ti sobci si chtějí dokázat, jak jsou dobří. Ale přesto ten samý Nietzsche řekl: „Nakonec nejvyšší ctnost je schopnost obdarovávat.“ Přece jenom je tam rozdíl v tom, že dáváme zkrátka, protože dávat chceme, aniž bychom z toho třeba měli nutně dobrý pocit.

Je to určitý typ sebepřesahu, filozoficky řečeno, že je pro člověka nějak konstitutivní a něco se učíme. Můžeme jít tou cestou: „Pomáhám, abych se cítila jako dobrý člověk. Pomáhám, abych to třeba i někde vyprávěl.“ Ale to není špatné, je to jedna rovina toho daru.

Potom se můžeme naučit v určité i nezáměrnosti. Je-li i darování ctnost, tak ctnost je něco, co se můžeme naučit a co se zároveň může překlopit v nějaký dar pro nás, který nezamýšlíme. To znamená, že se staneme skutečně někým, jehož přirozeností je dávat, který je velkorysý.

„Sociální tvor”

Během vysílání projektu Dobrý den Radiožurnálu se zde vystřídalo veliké společenství lidí, kteří se stali v podstatě rodinou, protože dělali společnou věc. Jak moc je to důležité v takovém měřítku, že jsou lidé spolu? Byli jsme tady z různých médií, ať už to bylo veřejnoprávní vysílání, byli tady kolegové z komerčních stanic, byli tady různí muzikanti, různé hudební žánry.

Nepochybně je to podstatné na několika rovinách. Jak jsem zmínila, člověk je sociální tvor. Přirozeně tíhne k tomu, že hledá jiné zdroje, než sám má, aby se sám obohatil. To znamená, altruismus je na určité rovině pro člověka norma, něco úplně přirozeného.

Čtěte také

iROZHLAS

Čtyři stupně nad nulou, stovky lidí s čelovkami. Běh pro Světlušku rozsvítil Ostravu

Člověk potřebuje jiné zdroje než sebe sama. Potřebuje myslet skrze druhého, potřebuje vnímat i to, že druhý jej vnímá, to znamená, že jej bere jako partnera. Velmi často se dnes zdůrazňují ty bubliny podobné neprostupnosti ve společnosti, tak to si myslím, že je třeba soustavně a pečlivě, ale přitom důrazně rozbourávát.

Usnadňuje nám darování, že třeba stačí „jenom peníze někam poslat“? Že tím toho druhého neoslabíte, protože tady je konto, tady je organizace, která za tím stojí. Víme, že to děláme pro dobrou věc a garantujeme, že peníze potřební dostanou, ale tím pádem s nimi v přímém kontaktu nejsme. Je to jednodušší?

Organizace má dohlížet na to, aby se skutečně plnilo to, co se plnit má a aby to skutečně  byla motivace pro další rozvoj. Určitě si myslím, že tam je ještě zajímavý rozdíl – dar, kdy někomu něco darujete, většinou není anonymní, ale příspěvek už anonymní je.

Teď se zase můžeme bavit o tom, co je cennější. Člověk by spontánně řekl: „To neanonymní, to je přece cennější.“ Jenomže tam jste to vy, tam je v popředí váš vztah k tomu druhému obdarovanému.

U toho anonymního daru opravdu dáváte nějakým způsobem všanc, necítíte vděčnost, nemůžete si ani nárokovat vděčnost. V tomto ohledu je to skutečně trošku odlišná disciplína s jiným rozměrem.

Přichází altruismus s výchovou, anebo ho v sobě máme zakořeněný? A jak dávat, aby to druzí mohli v klidu přijímat a neměli z toho špatný pocit? Poslechněte si celý rozhovor ze záznamu v úvodu článku.