Fantazie dětí je téměř neomezená. Na týmu Zlaté rybky je, aby přání splnili, říkají manželé Vlčkovi

Kdo byl první, kdo zdvihl kartu filantropie ve vaší rodině?

Katarína Vlčková: Ondřej, protože vydělal ty peníze. Já jsem se na to nikdy moc neptala, ale on mi vždycky udělá radost. Ondřej jednoho dne řekl: „Pojďme se zamyslet nad tím, do čeho bychom mohli – my tomu říkáme investice –co bychom mohli podpořit.“

Čtěte také

iROZHLAS

Při charitativním vysílání Radiožurnálu se vybralo 1,4 milionu korun, sbírka pokračuje až do Velikonoc

Zaúkoloval mě, což u nás funguje velmi dobře, kdy Ondřej rád vymýšlí úkoly a já je zase velmi ráda plním. Trvalo nám to tedy ale docela dlouho, než jsme došli ke Zlaté rybce v tom přemýšlení.

Zlatá rybka plnila přání těžce nemocných dětí a stále plní. Vzpomenete si, jaká přání takové děti mají?

Ondřej Vlček: Těch přání už bylo opravdu hodně. Teď jsme někde na čísle 1400. 1400 vážně nemocných dětí už vyslovilo svoje přání a Zlatá rybka jim je splnila. My ta přání typicky dělíme do pěti kategorií.

Čtěte také

Náš cíl? Pomoct Česku stát se velmocí v poskytování dětské paliativní péče. Zrcadlo Kataríny a Ondřeje Vlčkových

To asi nejklasičtější je, že si přeju něco mít. Ale kromě toho je tam, že si přeju něco zažít nebo někým se stát, případně přát si něco pro někoho dalšího, což je hodně vzácné, ale o to silnější.

Takže jsou tam třeba spousty setkání s takovými celebritami, třeba ze sportovního světa, takže jsme měli (fotbalisty) Lionela Messiho a Cristiana Ronalda nebo spoustu hokejistů z NHL.

Nádherné je, že fantazie dětí je téměř neomezená, takže si umějí přát. Nelimitují se, umějí se rozmáchnout. Potom je na tom týmu Zlatý rybky, který dneska činí nějakých osmnáct skvělých lidí, kteří do toho opravdu dávají svoje srdce a všechno, co dokážou, aby to přání splnili. Musím tedy zaklepat, ale v podstatě zatím všechna přání, která byli vyslovená, se podařilo splnit, což považuju za úplný zázrak.

„Přemýšlení v cyklech”

V rámci Nadace rodiny Vlčkových jste koupili usedlost na Cibulce, ve které bude dětský hospic. Když jste poprvé přišli do té ruiny, viděli jste už tam stát ten hospic, anebo to chtělo opravdu hodně velkou fantazii.

Katarína Vlčková: Spíš když jsme si představovali, kde by měl stát náš vysněný dětský lůžkový hospic, tak jsme se vrátili k místu na Cibulce a řekli jsme si: „Ty jo, ale tam by to opravdu bylo hodně dobré.“

Čtěte také

Madlenčin závod s časem pokračuje. Lékaři hledají „genetické dvojče“, volají i děti

Pořád jsme tak jako cyklili od toho „ne, to není možné, aby se z takovéhle ruiny vytvořilo zdravotnické zařízení“ a pak vždycky, když jsme opustili tu myšlenku a řekli jsme si, že někde jinde to bude lepší, tak najednou se nám začala zdát víc a víc atraktivní, zase jsme se k tomu vrátili.

Takže to bylo takové přemýšlení v cyklech. Ale když jsme poprvé viděli Cibulku, tak nám to úplně neseplo, spíš jsme se vrátili k tomu, když jsme si představovali, co by bylo to správné místo.

Jakým způsobem se u vás doma střetává svět, ve kterém se mísí hluboké lidské city, a takový svět z trošku tvrdšího byznysu?

Ondřej Vlček: Myslím, že ve všech dimenzích jsme opravdu Jin jang – osobnostně i přístupem k věcem. Je to zajímavé. Na jednu stranu se říká, že protiklady se přitahují, ale je to tak trošku nadsázka. Samozřejmě ne vždycky je to jednoduchý.

Myslím, že se skvěle doplňujeme třeba v nějakých projektech typu Nadace rodiny Vlčkových nebo Cibulky. Doplňujeme se, role máme opravdu rozdělené celkem jasně v tom, že nikdo nemá moc tendenci tomu druhému lézt do zelí.

Čtěte také

Někteří rodiče nechtějí, aby dítě zemřelo doma. Poskytujeme jim čas, říká zakladatelka hospicu Dům pro Julii

Já jsem spíš takový ten plánovač, stratég a racionální člověk, který se na to kouká přes čísla. Katarína je ta, kdo tam vnáší ty správné emoce a lidskost. Myslím, že se to skvěle doplňuje.

Katarína Vlčková: Sama za sebe můžu říct – nevím, jak to má Ondřej – ale Ondřej mě toho strašně moc učí. Mám určitý pohled na lidi a potkávám se s určitou bublinou a určitou skupinou lidí.

Obzvlášť v době, kdy jsem začala vést svůj tým, že jsem nastoupila na pozici primářky, tak mě Ondřej neustále učí dívat se na věci z jiného úhlu. Mnoho lidí si říká: „A to je ajťák,“ nebo: „To je ten manažer.“ To já u Ondřeje vůbec nevidím.

Mě se to někdy i dotkne, když někdo mluví o ajťácích nebo manažerech, že to jsou lidé, kteří nemají moc empatii a tak dále. Já to tak vůbec nevnímám a hodně čerpám z Ondřejových zkušeností i ve své práci.

Co všechno by mělo být v děském hospicu na Cibulce? A proč se další bohaté rodiny přidali k rodině Vlčkových? Poslechněte si celý rozhovor ze záznamu v úvodu článku.