Chutná stejně, a přece se liší. Mořskou sůl vyrábějí na ostrově Gozo ručně

Rodina chce v rodinné tradici pokračovat
Rodina chce v rodinné tradici pokračovat

Sůl je samozřejmě pořád sůl – bílá a slaná, kamenná nebo mořská. Ta druhá je snad dokonce zdravější. Na malém ostrůvku Gozo, ležícím nedaleko Malty, vyrábějí mořskou sůl ručně, tak jako před dávnými lety. Dříve to byl na ostrově zdroj obživy, dnes udržuje tuto tradici už jen několik posledních rodin.

„Tři sta sedmdesát jich je celkem, nebo tak nějak,“ říká pan Emanuel Cini, majitel jedné z nejstarších solných plantáží. On sám na ní pracuje už pětačtyřicet let.

„Není to lehká práce, všechno se dělá ručně – musíme čistit a udržovat naše solné bazénky, abychom měli sůl čistou a bílou. Při balení můžeme ještě zachytit nějaký kamínek nebo mravence. Pak už putuje sůl k zákazníkům. Je to zcela přírodní produkt,“ vysvětluje paní Josephine, dcera majitele saliny.

Silný vítr škodí

Člověk by si myslel, že k tomu, abyste získali sůl z mořské vody, potřebujete jen nádrž a sluneční svit. V zásadě je to pravda. Úplně jednoduché to ale není.

Čtěte také

„Velké starosti nám dělá vítr. Loni jsme vinou velkého větru přišli o několik sklizní. Když fouká od jihu, přináší vítr prach. Díky čistému větru ze severu se voda rychleji vypařuje, západní vítr je zase vlhký a sůl ničí. Přilepí se ke dnu a nejde sbírat,“ popisuje větrné peripetie paní Josephine.

Jednou za týden se nádrže naplní mořskou vodou, přibližně jednou za týden se sůl sklidí. Kvalita soli ale závisí na klimatických podmínkách a roční době. Samozřejmě, že chutná pořád stejně, v mnohém se prý ale liší.

Doufáme, že rodinná tradice bude pokračovat, říká Josephine

„Každá sklizeň je jiná. Jiná, když je zamračeno, jiná, když svítí slunce. Je to zvláštní, ale je to tak. Liší se kvalita, jiná je sůl v květnu a červnu, a jiná v červenci. V závislosti na roční době má různou hmotnost. Stejný objem soli v květnu je těžší než sůl, kterou sebereme v červenci,“ nastiňuje paní Catherine.

Sůl nabízejí do supermarketů

Saliny v zálivu Xwejni patří rodině Cini už sto šedesát let. Dříve byla produkce soli hlavním zdrojem obživy celé rodiny, dnes už je to spíše koníček.

Čtěte také

„Sůl teď balíme po půlkilových sáčcích a prodáváme do supermarketů. Kdysi jsem objížděl vesnice a prodával sůl přímo lidem. Někdo si koupil kilo, někdo celý pytel. To bylo v roce 1969, když jsem si koupil tady ten malý náklaďák,“ ukazuje fotografii pan Emanuel.

„Tady na pobřeží je celkem osm salin. Většina ale už jen chátrá. Staří zemřeli nebo už nemají sílu a mladí o tuto práci nemají zájem,“ říká vitální sedmdesátník. Alespoň v jeho rodině ale výrobu soli rozhodně na hřebíček pověsit nehodlají.

„Byla by škoda skončit. V naší rodině je to dlouhá tradice a já se s ní už narodila. S manželem máme dceru a doufám, že bude pokračovat i ona,“ slibuje Josephine.

Záliv Xwejni na ostrově Gozo nedaleko Malty