Chtěl jsem slézt z plakátů a neusilovat o to být slavný, přiznává Jan Svěrák. Kniha a film Světakrásy vznikly z přetlaku kreativity

Proč film Světakrásy vidělo tak málo lidí?

Po filmu Po strništi bos jsem si řekl, že slezu z plakátů, odstrčím se do ústraní a nebudu chodit dělat rozhovory do rádia, nebudu usilovat o to být slavný a úspěšný a něco dokazovat, budu se starat o jiné věci. Třeba o přírodu, o sebe, o rodinu, o věci, které jsem zanedbával a které by si to třeba zasloužily.

Čtěte také

Ředitel Reduty nám zakázal vystupovat v Praze. Váhali jsme, zda to respektovat, vzpomíná Zdeněk Svěrák

Ale protože jsem kreativní, tak jsem to ze sebe potřeboval dostávat, a tak jsem začal psát krátké texty, ze kterých vznikla knížka Světakrásy. A také jsem dostal nápad – pořád jsem potřeboval něco natáčet, viděl jsem třeba hezký západ slunce nebo hnijící jablka v trávě, a bylo mi líto, že to nezaznamenám, že to neukážu lidem….

…že to potřebuješ s někým sdílet?

Asi. Takže jsem začal na mobil natáčet věci, které mě zaujaly a které jsem chtěl zachytit, abych netrpěl, že je nenatáčím. A pak jsem nevěděl, co s nimi, tak jsem si ty záběry začal doma stříhat dohromady. A říkám tomu, že to začalo mluvit, protože obrazy jsou mým nejpřirozenějším nástrojem, je to abeceda, se kterou umím pracovat. A pravděpodobně, když jsem začal záběry řadit za sebe, tak mě napadaly věty, které mám pocit, že nešly z mé racionální hlavy, že se prostě zjevovaly souvislosti.

A začal jsem si je zapisovat, začal jsem to považovat za to, že komunikuji ze svým nevědomím, že to je jako sen – tím, jak obrazy řadím, tak vznikají souvislosti, které zapisuji, že to je rozhovor. A došel jsem až k tomu, že i to, co mě zajímá, to, co natáčím, nemusí být racionální volba, ale že to může být rovněž nevědomí. A natočil jsem to, aby se mnou mohlo komunikovat.

Kolik minut má film?

Asi hodinu deset minut. Ale řekl bych, že pro psychologickou analýzu je to zajímavá věc – jako experiment pro lidi, kteří se o toto zajímají, by to mohlo být zajímavé. Ale pro ostatní by to mohl být spíše materiál, o kterém by si řekli, že mi definitivně hráblo.

V knize je kapitola Lidojedi. Ty nejsi úplně typ, který by holdoval nějakému dobrodružství – co výlet na Papuu Novou Guineu?

Nechtělo se mi. U lidojedů jsem nikdy nebyl a bál jsem se, že nás třeba sežerou. Což také hrozilo, ale byly tam horší věci – krajina, kterou se za nimi postupuje, je neprostupná pro nás civilizované bělochy, kteří jsou zvyklí chodit v botách. Krajina v podstatě není dělaná na boty, oni chodí bosi, a to jim výborně vyhovuje – nejsou tam stezky, chodí potůčky, kde neroste vegetace, nebo blátem, kde vám boty zůstanou.

Čtěte také

Odpovídám si na otázky, o kterých se nechce moc mluvit, aby člověk nevypadal jako blázen, říká režisér Jan Svěrák

Takže jsme furt zouvali a obouvali boty. A v té nadmořské výšce se nedá dýchat, když vylezete do kopce v horku a vlhku a jste v nějakých třech tisících metrech, je to peklo. Jdete hodiny a hodiny – do vesnice na protějším kopci se jde osm hodin.

Podle čeho jsi povídky koncipoval? Jsou tam reálné věci, příběhy s lidojedy, potápěči, a pak najednou člověk ustřelí do fantazie Jana Svěráka…

Jsou to zápisky, úvahy, básničky v próze, které jsem psal sám pro sebe v období, kdy jsem nechtěl nic veřejného dělat. Ale potřeboval jsem tvůrčí přetlak nějak ventilovat, tak jsem si to zapisoval a dával jsem si to do počítače. A když toho bylo hodně a přišli z nakladatelství, jestli něco nemám, tak jsem řekl, že ne a že nic dělat nechci.

Ale pak jsem si najednou přečetl množství už hotové práce a řekl jsem si, že když dopíšu to, co bych byl líný jen tak psát do šuplíků – povídky o velrybách, lidožroutech, reálné historky – tak jsem to dopsal a vznikl tvar, který obsahuje moje spirituální úvahy. A mezi tím jsou historky, které jsou jako balvany v řece, po kterých můžete přejít na druhý břeh za mnou a pochopíte, proč na něm jsem.

Co všechno zažil Jan Svěrák na Papui Nové Guineji? Poslechněte si celý rozhovor.