Chladničky měly doma už bohaté viktoriánské domácnosti. Plnily je ledem z Ameriky nebo Norska

Stojím na kraji obří jámy kruhového tvaru. V průměru má asi deset metrů. Jak vidím dole, stěny jsou vyzděné z cihel. Vešlo se sem 750 tun ledu.

Viktoriánská ledárna. Do obří jámy kruhového tvaru se vešlo až 750 tun ledu|foto:Jaromír Marek, Český rozhlas

„Tato ledárna byla postavena roku 1863 mužem, který se jmenoval Carlo Gatti. Do Londýna přišel ze švýcarských hor,“ vypráví průvodce Thomas Allin.

„Začínal jako pouliční prodavač, vypracoval se na majitele několika restaurací a mimo jiné prodával také zmrzlinu. A k tomu potřeboval led,“ pokračuje dobrovolník Muzea londýnské vodní cesty ve čtvrti Islington, skoro na dohled od rušného nádraží Kings Cross St. Pancras.

Z lodě do ledárny, pak na vůz a k zákazníkovi

Stále jsme ale neřekli, jak led souvisí s vodními kanály. Jednoduše, přepravoval se po nich. Nakonec muzeum, které je umístěné v někdejším skladu ledu, stojí u jedné větve londýnského vodního kanálu.

„Tato ledárna je hluboká sedm metrů, původně byla ale ještě třikrát hlubší. Pracovalo v ní osm mužů – sekali led a nakládali ho do košů. Nahoře ho přeložili do koňských povozů, které led rozvážely. To, že mužů bylo právě osm, víme ze zápisu koronera. Jednoho z mužů totiž kusy ledu zavalily a zemřel,“ popisuje Thomas.

10 fotografií

Od 20. let 19. století, tedy zhruba sto let, představoval obchod s ledem čilý byznys. Do Anglie se dovážel z Ameriky, později z Norska.

„Led se přivážel do Londýna na lodích na začátku jara a uložil se v ledárnách. Těch bylo nejen v Londýně mnoho, ta naše je jediná, která zůstala přístupná. Několik ledáren je pod základy domů, tam se ale už nikdo nedostane,“ vysvětluje Thomas.

Čerstvý led až dvakrát denně

Předchůdce dnešní chladničky vypadá jako kus dřevěného nábytku, ale nahoře má dvířka a pod nimi oplechovanou přihrádku, kam se zasunul kus ledu.

Průvodce Thomas Allin, dobrovolník Muzea londýnské vodní cesty ve čtvrti Islington, skoro na dohled od rušného nádraží Kings Cross St. Pancras|foto:Jaromír Marek, Český rozhlas

„Tyto chladící skříňky byly ve viktoriánské době běžné jen ve velkých sídlech bohatých lidí. Led se používal při výrobě moučníků, želé a podobně. Do některých domů přiváželi čerstvý led dvakrát denně. V každé čtvrti byl někdo, kdo se zabýval prodejem a distribucí ledu,“ vypráví Thomas Allin.

Konec vzkvétajícího obchodu s ledem přinesla první světová válka. Dovoz ledu nebyl považován za strategicky důležitý a firmy nedostaly licence. Výjimku představoval jen led pro lékařské účely. Pak přišla elektřina a ledařství byl konec. V roce 1929 potomci Carla Gattiho tento dům prodali a začali vyrábět led průmyslově.