Česká expedice na Čo Oju odpočívá v základním táboře. Co pro horolezce znamená strach?

Už druhý den sedíme v základním táboře a sněží. Léčíme si horolezecký kašel, pereme prádlo, hrajeme šachy a mluvíme o strachu v horách. Jak vzniká?

Respekt místo strachu

Šéf expedice Honza Trávníček, který vylezl na čtyři osmitisícové vrcholy, připomíná, že k horám je potřeba mít respekt. „Ale nejenom k horám, ale k životu. Snažit se pocitu strachu vyvarovat, protože ten svírá a paralyzuje,“ říká.

Největší strach, nebo spíše beznaděj zažil, když mu kamarád umíral v náručí. Čtyři osmitisícovky vylezl i horolezec Libor Uher. „Strach z výšek vznikal s průběhem toho, jak jsem začal po kopcích chodit. Důvod, že se ze začátku člověk nebojí, je ten, že neví, co se může stát,“ upozorňuje.

On sám vzpomíná na obrovské nadšení, které zpočátku měl, pak ale člověk zažije pár situací, kdy má namále. „Nyní mám větší respekt, někdy se bojím…“ přiznává.

Den po návratu z C1|foto:Lucie Výborná, Český rozhlas

A podle horolezkyně Miry Jirkové pocit strachu nepřichází smysly – pramení z toho, co nevíme, nebo naopak z toho, co víme moc dobře. „Mám obrovský respekt, ale strach jako takový zažívám zpětně,“ vysvětluje.

O strachu mluví i nevidomý horolezec Jan Říha. „Pocit strachu přichází, když jsou úseky, kde člověk nemá stabilitu, kde je špatný podklad,“ říká. Z každé hory má respekt, ať jde kamkoliv, tak nic nepodceňuje. „Každá hora je svá,“ dodává.