Brazilské muzeum přistěhovalců má kořeny v severních Čechách
V České republice jsme zvyklí, že městská muzea jsou veřejné instituce – financují je radnice nebo kraje. Na jihu Brazílie se o jedno takové muzeum postarali sami občané a vystavují to zajímavé, co jim nechali jejich předkové, přistěhovalci z Evropy.
Někdy se můžete díky expozici dozvědět o historii vlastního města či kraje. Jeden Brazilec se díky jednomu muzeu dokonce dopátral vlastní rodiny: Zjistil, že pochází od vrchu Slovanka u Jablonce nad Nisou. A co víc, to muzeum vybudoval právě on sám. V domě rodiny Storcků se dnes nachází muzeum města Venâncio Aires a expozice historie a kultury zdejší oblasti.
Vůně a vlhko tady v chodbě za dveřmi mi potvrzuje to, co jsem si říkal už zvenku z ulice – vypadá to jako nějaký dům, které znám z dětství z Liberce nebo Jablonce. Přízemí, patro, půda, dolů ještě sklep či jedno patro, protože ulice vedle vede dolů. Dům rodiny Storcků. Dnes je tu muzeum města Venâncio Aires.
V jeho hale je seznam všechn dárců, kteří tehdy přispěli, je jich celkem 659, malých i velkých. Můj průvodce se směje a říká, že má ještě dnes husí kůži z toho, když tehdy – bez peněz – dům kupovali. „Tehdy jsem si to naplánoval, vymyslel – dům stál půl milionu dolarů. Dnes bychom to asi nesehnali.“
Skutečné poklady
Pan Flávio Seibt, povoláním dětský lékař, duchovní otec muzea, s nadsázkou říká, že spolu s vedoucí sbírek Ursulou Estevesovou jsou nejstaršími žijícími exponáty tady. Mezi těmi za sklem v prvním patře jsou třeba svatební šaty – černé, tady se podle tradice německých přistěhovalců vdávaly nevěsty v černém. Jsou tu nejrůznější obyčejné předměty, které dokládají historický vývoj.
Za administrativní částí muzea, kde se také sem tam objeví nějaký exponát, se nacházejí schody na půdu – tedy do archivu, skladu. Tam jsou teprve skutečné poklady. Vše zabalené a popsané skoro až s německou pečlivostí.
Podívejte se na stránky muzea: www.museuvaires.com.br
Je tu kde co. Třeba velký disk do orchestrionu, několik generací pokladen, počítače, ale samozřejmě staré věci, staré hračky, předměty denní potřeby… Svůj příběh v sobě skrývají hudební nástroje, které s imigranty – většinou německými – překračovaly celý oceán. V zachovalé krabici je bandoneon, tahací harmonika. Někdo ji přivezl z Evropy a její majitel z ní udělal vlastně veřejný majetek, daroval muzeu.
Některým lidem je osud vzácných památek lhostejný
Divím se, že takový poklad někdo muzeu vydá. Ale podle Flávia Seibta i Ursuly Estévezové někteří lidé rádi předměty do muzea dávají.
Potomci často nemají k věcem vztah a zkrátka je vyhodí. Spousta se toho ztratila!
„Ale ano, často nám ty věci rádi dají, a dokonce nás za to mají rádi. Zvlášť když sem přijdou a vidí, jak se tady o všechno staráme. A pak třeba přijdou do muzea a pak vyprávějí kolem: viděl jsem tam tu mou věc! A když ji zrovna nevystavujeme, rádi ukážeme, kde ji uchováváme. Když to lidé vidí, tak nám darují své historické předměty dokonce rádi.“
Naopak jiným je osud těchto věcí lhostejný. „Potomci často nemají k věcem vztah a zkrátka je vyhodí. Spousta se toho ztratila!“ lituje Flávio Seibt. „Občas se to děje, jeden z rodiny má historii rád, ale druhý se o ni nezajímá. Takže od těch prvních občas slyšíme stěžování, že přišli do chalupy, a co tam bylo dřív, bylo vyhozené – často se dělá takovýhle ‚úklid‘,“ přidává se paní Estévesová.
Muzeum je zajímavé nejen svými exponáty, ale i díky příběhu svého zakladatele. Byť sám Brazilec, díky muzeu zjistil, že jeho kořeny sahají až k Jablonci nad Nisou. Poslechněte si celou reportáž a dozvíte se víc.
