Belgické „město duchů“ Doel chtějí jeho obyvatelé zachránit a znovu oživit, průmyslová zóna z něj nebude

V belgickém městečku Doel by se mohly natáčet hororové filmy, je totiž skoro liduprázdné. Kvůli plánům na rozšíření antverpského přístavu se z města před lety musely vystěhovat stovky lidí. Zůstává posledních zhruba pětadvacet obyvatel, část z nich bojuje za záchranu města. Domy se zatlučenými dveřmi i okny zatím postupně chátrají.

Felixovi je 88, do Doelu přijel spolu se svým vnukem Thomasem navštívit místo, kde se narodil a strávil většinu života. Odejít musel před patnácti lety.

„Žili jsme tady nedaleko na farmě, která už není, byla zbourána. Přístav bylo potřeba rozšířit a oni potřebovali tu novou průmyslovou plochu vykompenzovat rozšířením přírody.“

Farma pod vodou

Na místě farmy je teď jen příroda a moře. Když je příliv, tak je místo pod vodou.

Ulice jsou liduprázdné

„Byla to dobrá farma, teď je ta půda k ničemu. Vláda nás tehdy použila jako obchodní materiál, aby mohla rozšířit přístav,“ vzpomíná Felix. 

Felixe s jeho vnukem potkávám před kostelem, to je jedna z mála budov ve městě, která je stále v provozu, hodiny pravidelně odbíjejí. Jinak jsou ale ulice pusté a prázdné. Kromě kostelní věže městečku vévodí i chladicí věže jaderné elektrárny, která je hned vedle.

Některé domy ve městě jsou v relativně dobrém stavu, jiné se pomalu rozpadají. Naprostá většina má okna a dveře zatlučená plechovými deskami. Je to kvůli vandalům a zlodějům kovů, jak mi vysvětluje celník Jorgen a jeho kolegyně, které potkávám na přístavní hrázi.

Čtěte také

„Hodně starých domů má měděné potrubí a pro něj sem přijíždějí zloději. Po šesté hodině se vesnice zavírá. Na příjezdové silnici jsou bariéry, které se vysunou. Dovnitř večer můžou jen místní s belgickou občankou. Je to kvůli bezpečnosti.“

Zmrzlina jen o víkendech

Jorgen s kolegyní si pochutnávají na zmrzlině, kterou si koupili v pojízdné kavárně. Její majitel sem s dodávkou přijíždí o víkendech, kdy se tu kromě hrstky místních objevují také turisté. Láká je pěkný výhled na přístav a zajímavá atmosféra opuštěného města.

Na fasádách domů se vyřádili pouliční umělci. Některé domy jsou posprejované grafity, jinde vznikla hotová umělecká díla.

Čtěte také

Po hodině kroužení prázdným městem konečně nacházím místní, kteří tu skutečně stále žijí. Sedí v taverně, což je bouda na přístavní hrázi. Uvnitř hoří v kamnech a u stolu sedí čtyři štamgasti, okamžitě mi nalévají víno a dáváme se do řeči.

Proti trendu

Jeden ze starých mužů v Doelu celý život pracoval jako strážník. Vedle sedí Sabin, její příběh je neobvyklý. Zatímco většina obyvatel se před patnácti dvaceti lety hromadně stěhovala pryč z města, ona se do Doelu naopak přistěhovala.

„Žiju tady 18 let. Byla jsem trochu idealistka. Studovala jsem situaci města, všichni se chtěli stěhovat pryč kvůli rozšíření přístavu. Plánům jsem nevěřila. Byl to takový instinkt a zamilovala jsem se do domu, ve kterém teď bydlím,“ vysvětluje svoji motivaci Sabin. 

Plány na zbourání Doelu se objevily poprvé v šedesátých letech, znovu pak na přelomu tisíciletí, kdy vlámská vláda rozhodla, že má město zmizet a místo oficiálně označila za průmyslovou zónu. V té době místní začali hromadně odcházet. Ptám se Sabin, jak se v takovém prázdném městě žije.

„Je to trochu dvojsečné. Před 18 lety tu ještě bylo 700 lidí, spousta dětí. Byl to úplně jiný život. Teď je tu jen pár lidí. Je to jiné. Ale zatím tu chci zůstat.“

Aktivisté z iniciativy Doel 2020 bojující za záchranu města se před lety obrátili na soud, který zrušil status území jako průmyslové zóny a před pěti lety nakonec vlámská vláda upustila i od svých plánů znovu přístav rozšiřovat. Město tak přežilo. Aktivisté se snaží znovu ho oživit a přilákat nové obyvatele. Zatím ale město chátrá dál.

autoři: Zdeňka Trachtová , aka
Spustit audio

Související