Námořnické kantýny v Antverpách schovaly před deštěm a zahřály. V tamních přístavech ale už funguje jen jedna poslední
V belgických a nizozemských přístavech dříve běžně fungovaly námořnické kantýny. Přístavní dělníci v nich mohli najít přístřeší při špatném počasí nebo zahnat hlad a žízeň. V Antverpách se do dnešních dnů ale zachovala jen jediná, ta ovšem funguje už úctyhodných 115 let.
Přístav v Antverpách je skutečně obrovský, rozlohu má jako celé město, ročně tudy projedou tři miliony kamionů, které odvážejí a přivážejí náklad pro lodě s vysoko vyskládanými barevnými kontejnery. Tady na úplném okraji přístavu se krčí námořnická vývařovna. A i když je teprve dopoledne, je tady už docela veselo.
Po práci zábava
Urostlý chlapík v oranžovém přístavním mundúru, kterému jeho dva kumpáni u stolu neřeknou jinak než Panakoek, tedy Palačinka, se usmívá: „Normálně pracujeme do dvou odpoledne. Ale dnes už máme po práci.“
Trojice je zaměstnaná v nedalekém doku jako přístavní dělníci a stejně jako další sem rádi chodí na rychlé levné jídlo nebo pivo.
Mezi salvami smíchu mi na fotkách v telefonu ukazují, v čem spočívá jejich práce. Ručně vytahují z námořních kontejnerů třeba sedmdesátikilové pytle s kávou a nakládají je do kamionů. Nejstaršímu z trojice bude letos šedesát, v přístavu pracuje celý život a na dřinu si nestěžuje, práce je to dobře placená, a taky je tu prý dobrá parta.
„Někdy se stává, že tady sedíme třeba i ve třiceti, čtyřiceti lidech. A všichni se samozřejmě známe.“
Dělník vedle kravaťáka
Jsme v Gaarkoeken 110, poslední námořnické kantýně v antverpském přístavu. Rozmanitost si pochvaluje zdejší hospodská Sira Verelstová: „Je tady hodně rušno a je to tvrdá práce. Ale líbí se mi, že sem chodí různé typy lidí: dělníci z přístavu, ale taky ajznboňáci a hasiči nebo chlapíci v kravatách a oblecích. Je to fajn.“
Čtěte také
Spolu se svou neteří vývařovnu koupila před sedmi lety.
„Doslechly jsme se, že je na prodej. Popíjely jsme právě láhev vína a po mnoha sklenicích jsme si řekly, že do toho jdeme. Je to místo, které v Antverpách zná každý, takže to bylo snadné rozhodování.“
Stoletá kumpánka
Gaarkoeken 110, tedy doslova Polévkárna 110, podle čísla zdejšího doku, z něhož k nám občas doléhá vrzání nákladních jeřábů, je prosté místo. Dům z neomítnutých cihel. Uvnitř odřené dřevěné stolky, nabídka načmáraná křídou na tabulce na zdi, na stěnách vybledlé plakáty. Sálá z něj ale útulnost.
„Přišla jsem sem nejprve jako zákazník. Když sem vkročíte, hned si připadáte jako doma, všichni se tu navzájem znají a chtěla jsem toho být součástí. Asi to mám v krvi,“ rozplývá se Sira Verelstová.
Romantické představy stranou
Protože je krásné počasí, část zaměstnanců přístavu sedí venku na zahrádce u stolečků vytvořených z prázdných špulek od kabelů. A aby byl dojem dokonalý, tak pro případ deště je přístřeší vytvořené ze starých námořních kontejnerů.
„Původně to tady fungovalo jako přístřeší pro zaměstnance přístavu, aby sem mohli přijít, skrýt se před deštěm a dát si kafe nebo horkou polévku,“vysvětluje Sira Verelstová, proč vlastně přístavní kantýny kdysi hojně vznikaly.
Rychle mě ale vyvádí z naivně romantických představ vnitrozemce o divokém moři a drsných námořnících. Ústí řeky Šeldy je klidné a žádnou bitku opilých hostů tu nepamatuje. Na život v přístavu si prý nemá důvod stěžovat: „Musíme se starat o tu stoletou budovu, každou chvíli se něco rozbije. To je jediná nevýhoda.“
Právě stáří a autenticita jsou ale největší devizou Gaarkoeken 110 a Sira na tom nemíní nic měnit.
Související
-
Tři bratři a bratranec založili rodinný podnik. Na Kypru vaří Pivo z českého sladu
Pivo se jmenuje kyperský minipivovar, který založili tři bratři a jejich bratranec. Spojují je vysokoškolská studia v České republice a vášeň pro vaření piva.
-
Prolezete poklopem? V námořním muzeu v Tallinnu si můžete vyzkoušet, jaké je být námořníkem
V Tallinnu stojí Estonské muzeum námořnictví. Jedna z budov stojí, poněkud příznačně, u místního přístavu.
