Belgický Doel jednou spolkne přístav
Příběh, který ještě neskončil, ale jeho konec bude určitě smutný. Tak se dá charakterizovat osud městečka Doel u hranic Belgie s Nizozemskem. Tato obec dnes připomíná vesnici určenou k demolici. A vlastně jí také je – sevřená mezi atomovou elektrárnou a rozrůstajícím se přístavem v Antverpách, jehož expanzi má nakonec podlehnout.
Antverpský přístav u ústí řeky Šeldy do Severního moře je největší v Belgii. Chce být ovšem ještě větší a postavit nové doky. Jim má ustoupit vesnice Doel, která se krčí ve stínu chladicích věží jedné ze dvou belgických jaderných elektráren. Kdysi tu žilo skoro tisíc obyvatel, dnes jich zbylo jen asi patnáct.
Většina domů v Doelu je opuštěná. Z některých už jsou ruiny s vykopnutými dveřmi a vymlácenými okny, v některých domech asi i hořelo. Skoro všechny mají na sobě nějaké malby. Někdy odpudivé, někdy hotová výtvarná díla, která určitě dala hodiny práce. Opuštěná vesnice se stala přitažlivou pro tvůrce graffiti. Nepomalovaný a pečlivě udržovaný je jen kostel a hřbitov vedle něj. Tam odpočívají ti, kteří zažili lepší časy Doelu.
Mezi zchátralými domky se bílou fasádou liší obydlí asi 50letého Franka Peeterse. Dům si tu koupil před 30 lety. Zrovna si vyšel na ulici pro dopisy, které mu přivezla poštovní dodávka. Bos a ve stavu podobném jako domy okolo. „Je to můj majetek, proto jsem dům ještě neprodal, a chci se o něj starat. Tady je můj domov,“ říká. Nestěžuje si.
Čas od času v Doelu otevřou starou školu, do které už nikdo nechodí. Je tam knihovna. Otevírá se třeba na státní svátky, jinak má však na dveřích nápis Střeženo policií. Škola vytlučená okna nemá.
Nakupovat jezdí pan Frank do další vesnice, která je blíže Antverp – mimo průmyslovou zónu. Autobus do Doelu zajíždí čtyřikrát denně. Do vsi také občas zavítá kněz a slouží bohoslužbu v místním kostele.
Doel je tedy zapadlé a Belgičany přehlížené místo, ale rozhodně není Bohem zapomenuté. I pan Frank se chová velmi pohostinně a zve mne a kolegu z tiskové agentury na čaj. Při pohledu dovnitř domku to ovšem odmítáme. Čelní zeď je sice nabílená, ale uvnitř už se neuklízelo snad několik let.
Ani domek pana Franka neušel pozornosti pseudoumělců. Jeho zadní zeď pomalovali sprejeři. Pan Frank je neviděl, neví, odkud jsou, a ani po tom nepátrá. Graffiti jsou přitom možná to hlavní, co sem dnes některé lidi táhne. Je to však bizarní turistický cíl.
Roger Dhondt provozuje se svou dcerou jedinou místní restauraci ve větrném mlýně, který stojí na valu oddělujícím ústí řeky od městečka. Smutný osud a výtvarná díla sprejerů podle něj nepřitahují do Doelu víc turistů. Jezdili sem vždycky. Za vodou a mořským větrem. Za projížďkami po hrázi.
A také do jeho restaurace „U námořníka“, která až do roku 2002 stála naproti hrázi nedaleko od mlýna. Měl tam dokonce taneční sál, ukazuje mi fotku přízemní budovy s terasou a slunečníky. Stejně jako většina ostatních obyvatel Doelu ji prodal. Na parcele dnes roste plevel.
Až se antverpský přístav rozhoupe a postaví na místě Doelu další doky, zmizí i jeho dnešní restaurace ve větrném mlýně. „Ano, zboří to tu. Všechno padne. Je jen otázka, kdy k tomu dojde. V každém případě nás budou muset vyplatit,“ neztrácí dobrou náladu pan Roger.
Občas se snaží proti nejspíš nevyhnutnému zániku Doelu protestovat ochránci přírody a lidských práv. Nedávno se skupina příznivců strany Zelených ve vlámském parlamentu vydala do Doelu zabílit některá graffiti, aby ukázala, že městečko nenechá úplně napospas osudu.
„Doel už nikdy nebude vesnicí, jakou byl dřív, ale může se tu rozvíjet podnikání spojené s přístavem nebo s turistikou. Krajina je tady přece krásná,“ říká na dohled od chladicí věže atomové elektrárny předseda klubu Zelených vlámského parlamentu Filip Watteeuw. Pohled do ulic Doelu mne však nenaplňuje příliš velkou vírou, že tohle místo nestihne stejný osud jako jihomoravský Mušov nebo severočeské Libkovice.
