51 let nesvobody a utrpení připomíná muzeum okupace v lotyšské Rize. Místní ale příliš nezajímá

„14. června 1940 bylo ještě všechno v pořádku. Lidé si šli do opery, do divadla, na nákupy. Německý vpád do Polska je ani moc nezajímal. O den nebo o dva později tu stály sovětské tanky. Přišly změny, a to hodně rychlé,“ vypráví ředitel rižského Muzea okupace Gunars Nagels.

Připomínka totality v Muzeu okupace ukazuje, že minulost je v Estonsku stále živá

• Upravit
• Smazat

Estonský Tallinn se může pochlubit jednou raritou – muzeem okupací. Ostatní země bývalého sovětského bloku včetně České republiky sice mají muzea, která připomínají život za komunismu, ale konkrétně okupaci si připomínají jenom v Pobaltí.

Procházíme kolem vitrín, které mají na rámu buď hákové kříže anebo srpy a kladiva. Podle toho, kdo byl zrovna u moci. Nejdřív Sověti, pak Němci a pak zase Sověti. Nagels dodává, že i Lotyši nesou svůj díl viny, a to hlavně v době nacismu, a poklepává při tom na fotku mladých mužů v černých uniformách.

Nacistická minulost

„Tohle je komando Arajs v čele s Viktorsem Arajsem. To byla lotyšská skupina pod německým velením. Jezdili po celé zemi a vraždili Židy. Zabili na dvacet tisíc lidí.“ Konce války se ze sta tisíc lotyšských Židů skoro nikdo nedožil.

A pak jsou tu ještě lotyšské divize SS. I když jejich příběh je podle ředitele muzea trochu složitější. Němci totiž Lotyšům poslali povolávací rozkaz a mladíci většinou neměli na výběr.

14 fotografií

Lidé zapomínají

Opětovým příchodem Rudé armády ale utrpení země neskončilo.Komunisté vyvlastnili půdu a rolníky hnali v lepším případě do družstev, v tom horším na Sibiř. Lehce se nežilo ale ani dalším vrstvám společnosti, i když na to dnešní společnost ráda zapomíná, říká Gunars Nagels.

Nacisté Lotyšsko okupovali od roku 1941 do roku 1944|foto: Václav Jabůrek,Český rozhlas

„I ke konci sovětské nadvlády tu byly potraviny na příděl. Když jste chtěli sýr, tak jste museli prokázat, že jste z Rigy. A i tak jste ho dostali nanejvýš čtvrt kila. Jenže lidi na to dnes nějak zapomínají,“ dodává.

Jizvy zůstávají

Lotyšsko se osamostatnilo v roce 1991, tedy 51 let poté, co do něj přišli první cizí vojáci. Staleté tradice i národnostní složení země stihli dokonale rozbít.

Podle ředitele muzea zajímá historie pobaltské země spíš cizince, Lotyši do muzea okupace zajdou bohužel jen zřídka: „Komando Arajs nebo to, jak na místním štábu KGB popravovali – lidi o tom nechtějí přemýšlet. A když už, tak si řeknou, že je to přeci minulost. Ale jizvy ve společnosti zůstávají.“

Tlukot zmizelých srdcí

Pan ředitel Nagels se jen smutně usměje, když mu vyprávím svůj zážitek z předměstí Rigy: Cestou z městečka Salaspils jsem řidiče přiměl k odbočce do lesa, který je němým svědkem masakru 25 tisíc Židů. Stál tam i pracovní tábor, kde trpěli Češi z Protektorátu.

Uplynulo 78 let od paktu Molotov-Ribbentrop. Pobaltí výročím dodnes žije

• Upravit
• Smazat

Nacistické Německo a Sovětský svaz vedený Stalinem podepsaly 24. srpna 1939 pakt, kterým se obě mocnosti zavázaly, že spolu deset let nevstoupí do válečného konfliktu. V tajném dodatku byly Estonsko a Lotyšsko přiděleny do sovětské sféry vlivu, zatímco Litva měla připadnout Německu. Výročí je dodnes živé zejména v Pobaltí.

V těch místech dál šumí borovice a zpívají ptáci. Tam kde dřív stály dřevěné baráky, je dnes památník. Můj řidič Ingus o něm slyšel, ale v životě tu nebyl. „Zvláštní pocit. Je to magické místo. Člověk si uvědomí, jaké má štěstí, že žije v 21. století a nemusí řešit ty hrůzy, co tu byly před lety,“ řekne najednou.

Ingus vlastně jen potvrdil obavy ředitele Nagelse. K zamyšlení nad historií své vlastní země přitom může stačit jen louka a několik soch. A snad taky zvuk metronomu, který v lesích u Rigy připomíná tlukot srdcí, jež tam kdysi přestala bít.

Památník obětem holocaustu na místě koncentračního tábora Salaspils v Lotyšsku|foto: Václav Jabůrek,Český rozhlas