Žluté taxi už nebrázdí jen káhirské ulice. Egypťané se teď mohou dopravním zácpám vyhnout jízdou po Nilu
Egyptští byznysmeni nechtějí ztrácet čas a nervy v káhirských dopravních zácpách. A tak se zrodil nápad – po hladině Nilu se teď Káhirou prohánějí rychlé patnáctimístné čluny, které podle pravidelného jízdního řádu zastavují na jednotlivých zastávkách. Egypt je ale zemí obrovských sociálních rozdílů. Jízdu rychlým člunem přes celou Káhiru si nemůže dovolit zdaleka každý, zastavuje proto jen v lepších čtvrtích.
Z hlučné nábřežní ulice plné aut na lepším káhirském předměstí Maádí sestupuju po schodech o několik metrů níž k vodě a ocitám se v úplně jiném světě. Je tu ticho a na hladině se v ranním sluníčku pohupují tradiční nilské plachetnice, takzvané felúky.
Na malém dřevěném molu se mi o nohy otírá kočka, která se právě vzbudila. Stejně tak čerstvě probuzený je i kapitán jedné ze zakotvených plachetnic.
Využívám příležitost a ptám se ho, jestli právě tady zastavuje nilské taxi. To už se k nám ale po hladině blíží nilský člun a v 8:30, přesně podle jízdního řádu, přiráží k molu.
Tak trochu jiná cesta do práce
Kapitán Mu'tasim bere za páku, přidává otáčky a člun se začíná klouzat po asi kilometr široké řece. Mu'tasim mi vyjmenovává sedmnáct zastávek na obou březích Nilu i na ostrovech, kde může člun na požádání zastavit. Tachometr právě ukazuje asi 70 km v hodině.
„Tahle doprava ušetří lidem spoustu času. Takhle ráno je zvlášť na nábřeží neskutečná zácpa,“ říká Mu'tasim.
„Těch 15 kilometrů urazíme za nějakých 20 minut, normální dopravou je to o hodinu delší.“
Plujeme hladce po hladině, daleko od aut a autobusů, které stojí v zácpách v ulicích. Míjíme slavný nilometr na ostrově Róda a už se blížíme do centra.
„Jsou lidé, kteří s námi jezdí ráno do práce a odpoledne zpátky. Ale někdo jezdí třeba jen jednu jízdu a zpátky zase nasedne někdo jiný,“ vysvětluje kapitán říčního taxi s tím, že každý se dopravuje podle toho, kdy mu začíná práce.
„Tady z Maádí jezdíme v půl deváté, v devět a v půl desáté ráno, a pak zase odpoledne,“ dodává.
V kravatě a pod plachtou
Je krásné, slunečné počasí, ale patnáct sedaček pro cestující za kapitánem chrání teď v zimě před větrem plastová fólie. Vstupuje se tedy po otevření zipu.
Cestující tipuju na egyptské byznysmeny. Sedí tu většinou upravení, v oblecích, někteří mají v uších sluchátka a cestu si očividně užívají.
„Jezdím skoro každý den. Je to rozhodně rychlejší než po souši. A navíc se mi líbí cesta. Člověk relaxuje a přijede do práce odpočatý, ušetřený té zácpy v ulicích,“ říká pan Tárek. Pracuje na burze cenných papírů a člun mu teď zastavuje přímo u práce, u skleněných věžáků káhirského obchodního a finančního centra.
Komfort není pro každého
Na Nilu prý žádné dopravní předpisy neexistují. Důležité je stále sledovat situaci před sebou a stejně jako na káhirské ulici – troubit.
Mu'tasim mi ještě vypráví, že je původem z Alexandrie, kde se na motorovém člunu dlouhá léta proháněl po moři. I tady v nové práci na řece ale vypadá spokojeně.
Teď už vysazuje i mě na poslední zastávce na ostrově Zamálek. Jízdné v přepočtu asi sedmdesát korun odpovídá zhruba ceně běžného káhirského taxíku. Zdaleka ne každý Egypťan si tedy může takovéto každodenní dojíždění do práce dovolit.
Soukromý projekt rychlých žlutých člunů si ale našel klientelu, která si může tuhle dopravu dopřát a také patřičně užít.
